Život v přítomnosti 10 nejčtenějších článků
23.04.2015 12:17Život v přítomnosti 10 nejčtenějších článků
www.zivotvpritomnosti.cz
tuto „knihu“ sestavil: Joshi
1
Dech Absolutna
Ukázka z právě vydané knihy, v které Mooji říká: "Musíte
jít hluboce s voláním svého Srdce a musíte to udělat
úplně..."
Pracuji jako učitel, ale struktury ve školství jsou založené na akademické
mysli a já jsem se spustil na místo, jež leží hlouběji než tohle. Mám dilema,
jestli mám zůstat, nebo respektovat to, co se děje v mém nitru, případně
jestli existuje něco mezi?
Odpověď na vaši otázku je pro mě velmi jasná. Musíte jít hluboce s voláním
svého Srdce a musíte to udělat úplně; abyste se nepokoušel plavat a chodit
po pláži současně. To není možné. Někdy se dilema ještě víc prohlubuje,
pokud je přítomný pocit, že by se člověk neměl odvracet od výzvy: „Zcela
určitě existuje způsob, jak bych mohl do tohoto prostoru vnést víc kvality
srdce." To ale nemusí být nutně tím, co se od vás chce.
Dovolte si jít až tak daleko, jak vám vaše volání dovolí, do hlubšího místa
pochopení a vhledu. Opravdu se odevzdejte této Síle, která už uvedla do
pohybu volání a přitažlivost k sobě samé. Naše lidské omezené vnímání
nedokáže nikdy opravdově pochopit Její moudrost.
Tato Síla se nijak neliší od vašeho Já. Ať udělá cokoli, dospějete k poznání,
že je to v dokonalé harmonii. Čím víc to do sebe nasáváte a vracíte se
Domů, dokonce i bez usilování nebo záměru, budou ostatní nějak profitovat
z vaší existence, a možná dokonce i způsoby, jichž si ani nemusíte být
vědomi! To je síla Ticha. V přítomnosti těch, kdo přebývají ve svém
prvotním Bytí — kteří jsou osvobození od omezeného přemýšlení a
omezeného ztotožňování se — se odehrává tak výrazný účinek, takový vliv,
taková krása.
Nelišíte se od prvotního Bytí. Dospějete k tomuto zjištění, nedovolíte
ničemu, aby vás od toho zdržovalo. Neexistuje nic, co by víc stálo za
objevení v této lidské podobě, než vědět, kým jste. Nezpronevěřujete se
své profesi a dostane se vám veškeré možné podpory.
Důvěřujte tomu, že vás život drží, když činíte krok, jako je tento. Není to
pouhá teorie — je možné se probudit, byt plně osvobození od utrpení,
osvobození od pochybností a prostí strachu. Následně přinášíte mír lidem,
kteří se vás od vaší cesty zpočátku pokoušeli zdržovat.
Co může stát v cestě, jestliže hledáte úplné osvobozeni od svého vlastního
podmiňování? Spojte se s Pravdou a život se sám spojí s vámi Milosrdenství
je vaším laskavým a trvalým spojencem.
---------------
Ukázka je z knihy DECH ABSOLUTNA - ROZHOVORY S MOOJIM, vydalo
nakladatelství Maitrea 2013
2
Co není Probuzení
Přinášíme překlad textu od Roberta Saltzmana,
psychoterapeuta a duchovního učitele žijícího v Mexiku.
Co podle mého není duchovní probuzení:
1. Není to náboženství a nemá to co dočinění s „Bohem“. Bůh, jako
myšlenka, je výtvorem ega. Po probuzení je tohle zcela patrné. A co se týče
nenáboženského náboženství buddhismu, jeho sútry měli sloužit jako trn k
vyjmutí jiného trnu z chodidla. Jakmile se zbavíš problematického trnu, oba
je zahodíš.
Nemá to co dočinění ani s „vírou“, což je jen další, lépe znějící slovo, pro
vyjádření slova „důvěřivost“. Buddha sám (Buddha znamená „probuzený“)
radil, abychom nic nepřijímali na základě víry, či proto, že o tom hovořil
někdo vážený.
2. Nemá to co dočinění s kouzly, pavědou nebo odmítáním racionální logiky.
Jestliže se ti jeví astrologie, agrosymboly, léčitelství, rok 2012, inteligentní
plán, atd. jako něco „hlubokého“, jsi tak omámen, jak jen člověk může být,
a k dispozici máš dostatek materiálu, který tě v tomto stavu může udržovat
tak dlouho, jak se ti jen zlíbí.
3. Nemá to co dočinění s mystickými zážitky, jako třeba, když jsi v
meditační hale „splynul v jedno se vším“. Mystické zážitky jsou lehce
vyvolatelné pomocí nespočtu metod. Týden strávený v tichosti a o hladu
zplodí různé stavy změněného vědomí, stejně tak jako točení se dokola,
požití psychedelické houby či pobyt v deprivační nádrži. Ale nic z toho nemá
co dočinění s vnímáním věcí tak, jak jsou.
4. Probuzení není produktem nějakého „cvičení“. Praktiky jako modlitba,
chvalozpěvy, meditace, atd. jenom zaměstnávají ego a oddalují duchovní
probuzení – oddalují vnímání iluzí vytvořených egem. Nějaká tradiční
meditace tě snad uklidní natolik, že budeš schopen vnímat své myšlenky,
ale jakmile k tomu dojde, jakékoli další „sezení“ se podle mého stává dalším
projektem posilující ego, neumožňující ho prohlídnout.
Žák se snaží zapůsobit na svého učitele hodinami nehybného sezení v
dokonalé pozici.
Učitel tuto podívanou již nemůže déle vydržet, zvedne uvolněnou dlaždici a
začne ji leštit.
„Co děláte, Mistře?“ zeptá se student.
„Inu,“ odpoví učitel, „vyrábím zrcadlo.“
„Ale leštěním té dlaždice přeci zrcadlo nikdy nezískáte,“ řekne student.
„Pravda,“ odvětil učitel, „a ani ty se nikdy nestaneš Buddhou tím, že budeš
sedět na podlaze.“
Co bych doporučil – a to se dá jen stěží považovat za metodu – je vnitřně
se zklidnit. Nemusíš meditovat v ašramu, ztišit se můžeš i uprostřed
hlavního nádraží. Přestaň lpět na svých obvyklých názorech, úsudcích,
touhách, libostech a nelibostech, přáních a obavách. Umožni tomuto hluku
ustoupit do pozadí a pak si všimni jak prázdné a beztvaré „já“ je. Když tohle
skutečně uvidíš, jsi probuzen.
5. Probuzení neznamená, že najednou budeš znát odpovědi na všechny
otázky, získáš mimosmyslové vnímání nebo schopnost zhmotnit své touhy
pouhou silou vůle. To jsou jen pohádky, takové, kterým buddhisté říkají
„nabízení dítěti žluté listí, aby přestalo plakat po zlatu.“ Probuzený člověk
není „bohem“ a už vůbec ne všemocný a vševědoucí. Skvělé je, že
probuzený člověk dokonce ani nechce znát otázky na odpovědi a netouží po
nadpřirozených schopnostech. Když se při mé práci řeč skloní k tomuto
tématu, rád povídám následující historku:
K císařovi se dostaly zvěsti o zenovém mistru žijícím daleko od hlavního
města. Tento muž byl znám široko daleko pro svou hlubokou moudrost a
rozsáhlé vědomosti. Toužíce po odpovědi na svou nejpalčivější esoterickou
otázku, dal císař starce předvolat. Když muž dorazil ke dvoru, císař se začal
vyptávat:
„Říká se, že jsi velký učitel Zenu, zenový mistr,“ začal císař. Stařec se
pouze uklonil. „Nuže, pokud jsi tak velký zenový mistr, pověz mi tohle,“
poručil císař. „Jaké to bude po smrti?“ „Omluvám se Pane,“ odvětil stařec,
„ale nemohu vám říct, jaké to bude po smrti. Třebaže jsem zenový mistr,
nejsem mrtvý zenový mistr.“
6. Probuzení nemá co dočinění s místem, kde žiješ. To možná nepotěší ty,
kteří se přestěhovaly do dolní (Baja) Kalifornie a teď mají pocit, že žijí v
„ráji“, ale dolní Kalifornie není nirvána. Nechápej mě špatně; Todos Santos
je mým domovem už víc než dvacet let a moc se mi tu líbí. San Ignacio,
Cataviňa, nádhera! Jen říkám...
7. Probuzení není, co si myslíš. Jako mnozí, i já jsem slyšel a četl o osvícení
a měl mnoho představ o tom, jaké to bude. Některé z těchto představ
pramenily z bizarního fantazírování různých knih a jiné byly plodem mé
vlastní divoké a romantické představivosti. Všechny se mýlily. Byly dokonce
tak mimo, že když jsem procitl, myslel jsem, že si ze mě někdo dělá legraci.
Je to tak jednoduché! Bylo to přímo tady, celou tu dobu, ale já jsem to
prostě neviděl! Neexistuje žádné vysvětlení ani návod. Jen když sami
procitnete, porozumíte slovům těch, kteří se již probudili. Je to tak trošku
paradox, že jo? Tyto slova pochopíme, až když je k ničemu nepotřebujeme.
Pravda je územím bez cest.
--Krishnamurti
8. Probuzení není o tom, co děláš či neděláš. Není to o tom, co si oblékáš,
co jíš, čím se živíš, zda upřednostňuješ fotbal nebo operu. Nic z toho.
Dokonce to není ani o činění dobrých skutků, zachraňování planety nebo o
snaze být dobrým člověkem. To neznamená, že po probuzení se již nebudeš
snažit zachraňovat velryby, nebo cokoli jiného – možná budeš, a možná
také ne. Znamená to, že dělání nebo nedělání se děje, protože to je to, co
se děje, ne proto, že „ty“ to děláš.
Pro mnohé lidi, včetně některých mých studentů, se tohle jeví jako ta
největší překážka na cestě k probuzení. Svým způsobem se
každý chce probudit. Něco v nás skutečně touží po svobodě, zdravém
rozumu a bezpodmínečné lásce. Ale obáváme se, že když zmizí mé „já“,
vše, čeho si nejvíc ceníme, zmizí s ním: mé vztahy, mé cíle, mé zájmy, můj
intelekt, mé dobré jméno, má práce, mé peníze, mé sebeovládání, atd. Je
pravda, že něco z toho ztratit můžeme. Ale jakákoli skutečná láska v životě
člověka – nemám na mysli lpění, nebo zvyk, ale skutečnou lásku, ať už k
druhému člověku nebo k čemukoli jinému – nezmizí po probuzení, ale je
naopak o to lépe vyjádřena, neboť teď už má volnost, v podstatě poprvé,
milovat bez zábran.
9. K duchovnímu probuzení nedojde po přečtení další knihy nebo při dalším
satsangu. Můžete se probudit TEĎ, a ne díky tomu, že něco přidáte nebo
změníte, ale kdykoli si uvědomíte iluzornost ega. Je to stejné, jako když teď
vnímáte tato patrná písmena na obrazovce jako shluk pixelů, které
podvědomě přetváříte do slov ze zvyku a také proto, že rádi čtete. Pokusme
se ještě držet této analogie a pokračovat ve čtení slov s vědomím
a připomínajíce si, že tato obrazovka je ve skutečnosti jen spleť bodů. Díky
tomu si vlastně uvědomíme realitu monitoru.
10. Probuzení není o moudrosti, dokonce ani o „trvalé moudrosti“. Moudrost
nám zajisté může pomoci překonat útrapy všedního života, vypořádat se s
bolestí či ztrátou – všechno tohle – a prostřednictvím slov mistra můžeme
dokonce i zakusit hlubší vědomí, ale stejně jako dobro je nepřítelem
dokonalého, nadbytek vědomostí může samo o sobě působit jako
hypnotikum a člověk pak stráví celý život studováním morálních zásad. Je
lepší si uvědomit, že to, co víte, za moc nestojí, a že vaše egoistické já není
ve skutečnosti moudré, ale naopak zatraceně pošetilé. Gurdžijev svým
žákům neustále opakoval: „Ty jsi ale skutečně tupec! Jen výjimečně se
setkám s tupcem tupějším, než jsi ty, ty tupče!“
10. Tento seznam není ani zdaleka úplný, ale přidám ještě poslední větu.
Probuzením nic nezískáte. Kdybyste probuzením něco získali, nejednalo by
se o probuzení, ale jen pokračování toho starého snu, ve kterém něco
dostáváte nebo se něčím stáváte. Po duchovním probuzení nebudete mít
pocit, že jste něčeho dosáhli nebo něco získali. Život půjde dál jako předtím.
Před osvícením, sekáš dřevo, nosíš vodu
Po osvícení, sekáš dřevo, nosíš vodu
Život se zkrátka odvíjí tak jak má. Krishnamurti tomu říkal „vědomí bez
volby“. Trefná slova. Zatímco se okolní svět jeví jako předtím, ty začínáš
vnímat věci tak, jak jsou, ne tak, jak by si ego přálo, aby byly.
Pravděpodobně budeš prožívat pocity prázdnoty a samoty a zároveň
vnímat, že jsi jedno se vším ostatním, což se kupodivu nebude jevit jako
paradox, ale jednoduše pravda.
-------------
Pokud jsi jeden z těch, kteří hledají osvícení kvůli touze po nějakém téměř
nesnesitelném uspokojení – jako třeba po trvalém orgasmu, nebo životu s
anděly v nebesích, po moci uspokojit veškeré své touhy, po poznání
tajemství vesmíru – asi budeš má slova brát jako blábolení nějakého
chlapíka z Todos Santos, což je v pořádku. Jestli si ale myslíš, že by na tom
všem přeci jen mohlo něco být, dovol mně ještě přidat pár slov
pronesených samotným Buddhou, tím nejznámějším z osvícených. Ještě
před tím, než budu citovat Siddhárthu Gautamu, bych rád přidal několik
slov na závěr. Gautamu necituji, protože ho považuji za autoritu, ale
protože ty ano – a jestli ne, tak jsi okamžitě pochopil vše, co jsem napsal a
vlastně jsi to ani vůbec nemusel číst. Po duchovním probuzení ti bude nad
slunce jasné, že ty a Buddha jste jedno. Ty a Dalajláma jste jedno bez
jakéhokoli podstatného rozdílu. A není ani žádný podstatný rozdíl mezi
tebou a opilým bezdomovcem válejícím se ve škarpě. Vnímání rozdílů, kde
žádné nejsou, je přesně to, co vytváří mříže žaláře, který nazýváme „já“.
Subhuti se znovu otázal, "Vznešený, když jsi dosáhl nejvyššího, dokonalého
osvícení, uvědomil sis ve své mysli, že jsi ničeho nedosáhl?
Buddha odvětil: „Přesně tak. Když jsem dosáhl nejvyššího, dokonalého
osvícení, neuchopoval jsem ve své mysli žádné představy o dharmě, ani ty
nejjemnější. Dokonce i označení nejvyšší, dokonalé osvícení jsou pouhá
slova.“
-- Diamantová sútra
---------------------------------
přeložil Onlynow, zdroj: https://www.dr-robert.com/
3
Probuzení aneb Zamilování
se do toho, kde jsi
Probuzení neznamená, že budete se vším „v pohodě“, nebo
že už nebudete mít nikdy strach, nebo že budete stále
uvolnění, nebo cokoliv, co by mělo být "neustále".
Proč byste přítomný prožitek zatěžovali svými těžkými nároky? Proč byste
kladli podmínky bezpodmínečnému a vůbec čí podmínky by to byly? Proč
byste žili podle odvozené, na čas vázané představy?
Naštěstí, to, co jste, se nikdy nebude přizpůsobovat žádné představě, jak by
probuzení "mělo" vypadat. Nesčetné vlny stále se pohybující v oceánu tvého
bytí nemohou zůstávat „něčím“ neustále, protože jsou živé - milují tanec a
hru a vynořují se a mizí stejně spontánně, jako vznikly, nezanechávají za
sebou žádnou stopu - a toto poznání je počátek obrovské úlevy kosmických
rozměrů pro vyčerpaného hledače "dalšího zážitku".
Život nemusí odpovídat vaší představě o tom, jaký by měl být, a proto je ve
svém nejhlubším jádru tak pokojný. Jednoduše v něm není žádné přání, aby
byl současný prožitek jiný, než právě je. Je zde pouze toto - přítomné,
úplné, prázdné a plné. Ale, bystrý a inteligentní čtenáři, touto vrozenou
dokonalostí není myšlena lhostejnost a apatie. Právě naopak!
Neznamená to "nechat věci plynout" nebo "nedělat nic" nebo kázat
"neexistuje žádné já" všem, kteří by tomu naslouchali. Není to mentální
závěr nebo odvozená víra, nebo způsob, jak se vyhnout bolesti. Je to spíše
živoucí postoj, způsob bytí či vidění. Bez ohledu na to, co v přítomném
prožívání vyvstane - myšlenka, pocit, emoce - nezáleží na tom, jak silná
nebo neočekávaná, jsou tito návštěvníci ve vás vítáni jako milované a
neoddělitelné vlny vás samotných. Život už déle není pouhým rozmarem,
ale živoucí, dýchající a opravdovou skutečností. Básníci a mudrcové měli
pravdu. Konec násilí je tady uvnitř vás. A z tohoto kreativního a soucitného
místa se staneme více zúčastnění v životě než kdy dřív, více živí než kdy
dřív, dokonce všechny příběhy a sny o "mém životě" a "jak by to mělo být"
odpadnou.
Tato láska, toto hluboké a vždy-přítomné ticho, kterým jste, je tak
obrovské, že pohltí všechno. Nevěnuje žádnou pozornost představám, jaké
by mělo být. Nesnaží se udělat dojem, nezajímá se o odměny, přijetí nebo
potvrzení. Nepředstírá, že je nadpřirozené, beze strachu, za bolestí, nemá
žádný užitek ze slova "spirituální" nebo "osvícený", nejedná, jako kdyby
bylo nade vším. Nezná žádné obcházení, žádné chytré triky, žádné způsoby,
jak se oblbnout. Špiní si ruce.
Ano, je to nečistá láska. Vše nemilované, nechtěné a nesplněné mu uvízne
pod nehty. Chce všechny své děti, ne jen ty hezké. Je to matka, otec,
milenec, guru, po kterých jsme vždy toužili. Miluje, protože to je všechno co
umí. Vydalo by ze sebe všechno jenom proto, aby bylo tady.
Předstíráme, že jsme beze strachu a nad lidskými starostmi jenom proto, že
se bojíme. Předstíráme mírumilovnost a pohodu jenom proto, že uvnitř je
bouře. Namáháme se, abychom ukázali druhým, jak daleko za hněv jsme
došli, jen proto, že hněv v nás stále zuří a touží po tom, abychom se s ním
setkali. Ukazujeme naše perfektní spirituální znalosti na veřejnosti,
abychom zakryli své vnitřní pochybnosti. Je to perfektní rovnováha.
Kdo přestane předstírat? Kdo se potká se "stínem", nepochopenou "temnou
stránkou" života, těmi vlnami nás, které nejsou samy o sobě negativní nebo
hříšné nebo temné, pouze zanedbané a opuštěné a toužící po domově? Kdo
se chce potkat se sirotky života? Kdo zničí své představy pro potěšení z
nevědění? Je to takové úleva, když už déle nemusíme předstírat, že jsme
cokoliv - ani "probuzený", ani "vědoucí", ani "šťastný zažívající" ani
"spirituální expert" - a namísto toho znát sebe v hlubší rovině jako domov
pro ty osiřelé části zážitků, o kterých jsme si vždy mysleli, že by "měly"
zmizet.
Naše nechtěné děti nemohou zmizet, dokud jim nedáme úplnou volnost,
aby se v nás mohly objevit. A když jsou opravdu svobodné, kdo by chtěl,
aby zmizely? Když už déle nejsou nechtěné, je někde nějaký problém? I ti
nechtění jsou zde chtění v nesmírnosti, kterou jsme. Je zde spousta
prostoru.
Za probuzením je tahle milost, nevyslovitelné a srdcervoucí bezčasé
přivítání všeho tak, jak to vyvstává. Špiněním sama sebe až dokud už se
nejde špinit, láska čistí sama sebe.
--------------
Ukázka z nejnovější knihy Jeffa Fostera "Falling in Love with Where You
Are". Přeložila Dáša.
4
Paradox probouzení lidství a
božství v nás
Jako herci v dramatu svého života, jako diváci
nejzajímavějšího filmu, který jsme kdy viděli –
probouzíme se a rosteme celistvě?
Jsi lidskou bytostí, hluboce spojený s každým a se vším nepředstavitelnými
způsoby, závislými na celém vesmíru a každém kolem tebe. A to díky
šatům, které nosíš, jídlu, které jíš, slovům, která používáš, příběhům, které
slyšíš a čteš a sleduješ. Také díky vzduchu, který dýcháš, i kvůli této
zprávě, kterou právě čteš.
Jako lidská bytost jsi zranitelný a perfektně nedokonalý, učící se znovu
milovat, protože jsi to zapomněl za ta léta podmiňování. Jsi lidská bytost
učící se jak cítit a sjednocovat se, mluvit autenticky a svobodně a
naslouchat s porozuměním a bez předsudků. To je stezka stále se
prohlubujícího ozdravování a uskutečňování, která nikdy nekončí.
Některá učení zdůrazňují tento "relativní" pohled.
Ale zároveň jsi vědomí samo, před všemi koncepty, vždy přítomné, již nyní
úplné, nikdy na ničem a na nikom nezávislé. Není zde žádná otázka, jak se
stát probuzený nebo osvícený, neboť ty jsi To vždy byl, dokonce ještě před
tím, než vznikl čas. Jsi zde před vznikem všech otázek a odpovědí. Není zde
žádná léčba, neboť zde není nikdo, kdo by měl být léčen a žádná
budoucnost mimo Teď. Pro vědomí není žádného utrpení. Pro vědomí není
žádného úsilí.
Některé duchovní stezky zdůrazňují tento "absolutní" pohled, nebo alespoň
prohlašují, že je to jediný skutečný pohled.
Ale má to háček:
Zamítni relativní, lni k absolutnímu, odvrhni nebo zamítni lidskou cestu, a
zůstaneš navždy zraněný a polapený do utrpení, odmítání nebo neschopen
čelit svým jizvám, i když věříš, že jsi plně probuzený a osvobozen od
příběhů a osobnosti.
Zavrhni absolutní, lni k relativnímu, zapomeň na to, kdo skutečně jsi, a
navždy zůstaneš hledač, provždy hledající a zaměstnaný příběhy, dokonce i
když věříš, že jsi plně zdravý na lidské úrovni, ať už to pro tebe znamená
cokoli.
Během let jsem se setkal s mnoha lidmi, někteří z nich jsou duchovní
učitelé, kteří prohlašují, že jsou plně probuzeni, za egem, zcela osvobození,
hovořící ve smyslu "zde není kdokoli" a "nejsem osoba" a "není zde žádné
já", a přesto zřejmě, na relativní lidské úrovni, jsou hluboce zranění, bojující
s podvědomou bolestí, přenášející své rány na druhé - jejich rodiny, jejich
přátele a dokonce na jejich studenty. Zraňují druhé, ale odůvodňují to s
chytrou "logikou nedvojnosti" (např. "není zde žádná volba", "vše je pouze
tvá projekce" atd.).
Probuzení bez soucitu je jako oceán bez myriád svých vln, jako kosmická
matka bez jejích milovaných dětí. Již jsem hodně mluvil o tom, jak jsem i já
sám kdysi spadl do této suché duchovní pouště. Není to žádné veselé místo.
Nicméně je to součást cesty.
Rovněž jsem během let potkal mnoho lidí, kteří viděli sami sebe jako plně
rozvinuté lidské bytosti, dobře opracované, úspěšné, šťastné, přímo
perfektní lidi. Ale stejně pořád někde hluboko dole se cítí jaksi odděleni od
života, uvnitř prázdní - je zde pořád touha po něčem, co nemohou nalézt či
dokonce pojmenovat. Když naše lidskost ztratí svůj základ, jsme navždy
polapeni v bezdůvodném lidském dramatu, které začíná tak prázdné,
nicméně které dokážeme vyvíjet a vyvíjet. Ale navzdory tomu, jak
usilujeme a hledáme, nikdy se tam nedokážeme zcela dostat. I tuhle část
cesty jsem poznal.
Kdy dokážeme konečně přijmout tento duchovní paradox? Když zastavíme
oddělování "absolutního" od "relativního". Když uvidíme, že naše lidství
nebo naše probuzenost, naše Buddhovská podstata a naše lidskost, naše
duchovnost a naše životy jak je žijeme, cesta uzdravování a ne-cesta
probuzení do přítomnosti, nebyly nikdy odděleny.
Navždy se uzdravující v lidském smyslu a provždy již zcela uzdraveni jako
vědomí samo, v naprosté propojenosti.
------------------
Zdroj: Příspěvek na FB, autor Jeff Foster, přeložil: Pavel K.
5
Všimněte si, že jste již
probuzení
Představte si, že sedíte na židli a usilovně se snažíte
posadit. Co byste měli udělat, abyste si uvědomili, že
sezení je již zcela přítomné?
Jediným důvodem, proč právě teď v tento okamžik dokážete číst tyto řádky,
je, že jste probuzeni. Již jste vzhůru, jak je to jen možné. Jste plně
probuzeni.
Pokud jste již probuzeni, jak by pak bylo možné probudit se ještě více?
Dává to vůbec smysl? Více se již probudit nelze. A zcela jistě není možné
probudit se znovu.
Chcete-li použít své tělo k přečtení knihy, sledování videa, či chcete
zaujmout odstup kvůli jasnějšímu porozumění nebo získání souvislostí,
které vám pomohou otevřít dveře k dalšímu porozumění, je to skvělé. Než
tak ale učiníte, uvědomte si, že kvůli probuzení není třeba číst dalších
knížek, shlédnout další video nebo odjet do ústraní. Jste už totiž probuzeni.
Chcete-li meditovat, bubnovat, tančit, zpívat nebo cokoli jiného, co vám
pomáhá k ukotvení v současné lidské zkušenosti nebo k utišení mysli,
abyste si dokázali lépe naslouchat a lépe se vnímat, je to báječné. Klidně to
dělejte. Buďte si ale plně vědomi, že probuzení nelze vytrénovat. Nemůžete
dosáhnout něčeho, čím již jste.
Myslíte si, že jste lidská bytost, která čte tyto řádky.
Nejste. Dobrá, ve skutečnosti jste i tento člověk, ale nejste pouze tato
osoba. Jste vědomí, které čte tato slova skrze lidskou bytost. Tento text
nečte člověk, ale vy. Člověk je pouze pomůcka při čtení stejně tak, jako
jsou brýle pomůcka při čtení pro člověka. Brýle na čtení si sebe nikdy
nespletou se čtenářem. Lidé tohle činí téměř vždy.
Myslíte si, že se musíte probudit. Nemusíte. Stačí, když si sami sebe
uvědomíte jako to, co skutečně jste. “Probudit” zní, jako by se mělo stát
něco zvláštního, nového a jiného. Tak to ale není. Uvědomění je oproti tomu
jednoduše o rozpoznání, kým už jste. Vidíte, jak je představa o uvědomění
mnohem jednodušší než představa o probuzení? Proč si to dělat těžké, když
přeci chcete být jen sami sebou?
Proč to neprovést jednoduše? Buďte k sobě jemní. Jaké úsilí musí člověk
vynaložit, aby sám sebe poznal v zrcadle? Žádné. To stejné platí i pro vás.
Stačí pouze chtít podívat se do zrcadla a spatřit svůj obraz namísto
představy.
Přestaňte se alespoň na pár minut dívat okolo. Koneckonců máte spousty
času! Otočte svou pozornost. Uchopte svou obyčejnou starou pozornost,
tedy vaší osobní pozornost, a převraťte ji. Dívejte se zpátky namísto ven.
Všimněte si, jak jednoduché je přesouvat svou pozornost, kamkoli ji chcete
přesunout. Všimněte si, jak roste cokoli, na co ji zaměříte. Vnímejte, jak
jednoduché je stáhnout celkovou pozornost, myšleno nezaměřenou
pozornost v pozadí, která je neustále v pohybu, a přetvořit ji na pozornost
zaměřenou.
Všimněte si, že jakmile vidíte to, co chcete vidět, vaše zaměření se
samovolně uvolní zpět k rozprostřené pozornosti. Prostě se to stane, a
nemusíte pro to udělat vůbec nic. Vše pracuje pro vás. Je to vždy tady, vždy
v pohotovosti, a zcela jistě vždy vzhůru. Jinak to ani nejde. Celé je to vaší
součástí, součástí jedné trvalé věci – vás.
To, co hledáte, hledáte mylně pomocí zaměřující pozornosti, jako byste
hledali nějaký předmět. Jenže "to" je rozprostřenou pozorností, která je
živoucím pozadím všech věcí. Jste pak jako pes honící vlastní ocas. Můžete
se za ním honit po celý svůj život a nikdy ho nechytit, dokud se budete
zaměřovat navenek, tedy tam, kam je vaše pozornost přirozeně
přitahována. Vězte, že hledané je hledajícím samotným.
Vždy jste byli vzhůru, vždy budete, nemůžete to zkazit. Probuzení není vaší
vlastností, ve skutečnosti vy samotní jste tímto probuzením.
-------------
Autor článku: Fred Davis, https://awakeningclarity.blogspot.cz/, překlad:
Pavel M.
6
Už se nesnažím vylepšovat
Joan Tollifson popisuje svou zkušenost s neustálým
srovnáváním svého aktuálního prožívání s tím, co prožili
ostatní. Dozvíte se, zda nakonec dosáhla klidu a přijetí
toho, co se děje a tedy i přijetí sama sebe.
Neustále mi vrtá hlavou, co jsi ty spolu s dalšími učiteli viděla a vidíš,
zatímco já doposud ne.
Ano, pamatuji si, jak jsem se v minulosti setkávala s lidmi, které považovali
za osvícené, probuzené, nebo jsem četla jejich knížky a neustále mi vrtaly
hlavou otázky jako: Prožili snad tihle lidé něco jiného, než já? Jak se jejich
zkušenost liší od té mojí? Mají něco, co já nemám? Nebo snad mám já něco
přebytečného, co oni ne? Co přesně je to procitnutí, o kterém pořád mluví?
V čem se jejich život liší od mého?
Již na začátku svého duchovního hledání jsem prohlédla skrze klam
odděleného já a iluzi svobodné vůle. Jasně jsem rozeznávala neohraničenost
a v relaxovaném stavu jsem byla schopna vnímat nepodmíněnou
přítomnost, až jsem jednou došla k uvědomění, že Tady a Teď je věčně
přítomné. Velmi jasně jsem pociťovala jednotu, ale zároveň jsem občas
čelila nutkavým myšlenkám a vnitřní nejistotě a po celou tuhle dobu jsem
hledala nějaké konečné vyústění. V mém těle a psychice stále přežívalo
mnoho neurotických vzorců – hněv, strach, pochybnosti o sobě samé,
váhavost, závislosti, nutkání. Měla jsem (a někdy stále mám) to, co Eckhart
Tolle nazývá „těžkým emočním tělem.“ Jinými slovy, střetávalo se ve mně
jak mnoho poznání, tak i spousta zmatenosti.
Takže, poslouchala jsem všechny tyto osvícené učitele a všechno, co říkali,
mi v jednu chvíli dávalo absolutní smysl a bylo to zcela ve shodě s mými
zkušenostmi a objevy, ale pak jsem zničehonic narazila a najednou jsme se
začali rozcházet. Někteří z nich tvrdili, že již více nepociťují strach nebo
touhu či vinu. Další říkali, že s hledáním nadobro skončili, že již více nemají
potřebu potkávat další učitele nebo číst takovéto knížky. Anebo že už o
ničem z toho, co hlásají, necítí nejmenší pochyby, nebo že se již více
nepovažují za individualitu, nebo že nikdy nepociťují nejistotu nebo závist
apod.. A já si říkala, hmm, tak tohle není můj případ, u mě se tyto věci
stále objevují. Takže jsem si myslela, že ještě nemám to, co oni, anebo
jsem se ještě nezbavila něčeho, čeho oni už ano, nebo jsem se toho zbavila,
ale jen načas a ne napořád. Zkrátka, že ještě nejsem tak daleko, jako tito
osvícení lidé, že jsem ještě nepřekročila onu pomyslnou cílovou čáru.
Stále častěji jsem si ale uvědomovala, že to jsou pouhé myšlenky, které se
pořád točí kolem „mě.“ Tenhle problém s neúplným osvícením se vždy
objevoval ve spojitosti s iluzorním „já“ a to pouze tehdy, když jsem začala
přemýšlet. Celý problém pak vždy přestal existovat, kdykoliv jsem se ocitla
ve stavu bezmyšlenkového uvědomění. Problém se vyskytoval pouze uvnitř
filmu života, v příběhu.
Přesto to ale často vypadalo velice skutečně. Mnozí jiní učitelé popisovali
svou zkušenost jako zlomovou událost, kdy se jim jednoho určitého dne
jednou provždy rozplynula iluze o individualitě a oddělenosti, aby se již
nikdy nevrátila zpět. Mě se však nikdy nic takového nestalo, nejsem
schopna určit ten a ten den, kdy jsem zažila takovýto přelomový moment.
Moje vlastní zkušenost byla mnohem více spíše o nenápadném vzestupu.
Zřejmě jsem i zažila něco jako jimi popisované jednorázové rozplynutí,
avšak bez té příměsi definitivní nenávratnosti. V mém případě jsem občas
prožívala zcela reálný pocit izolace a identifikace s „já,“ ale občas zase ne.
Pochopitelně se našli učitelé, kteří tvrdili, že tyto vzestupy a pády
znamenají, že jsem stále ještě hledač, který zatím nedošel ke konečnému
porozumění a že konec těmto výkyvům přinese až osvícení.
Z dnešního pohledu mi celé tohle dilema připadá poněkud směšné. Osvícení
není koncem neustále se měnících stavů, jako jsou rozšíření a stažení.
Člověk se pouze nadále nestará o podobné jevy a přestane si je brát
osobně. Jíž více nevěří ve falešné „já,“ které zdánlivě osciluje mezi říší ega a
prostým bytím. Lidé si snaží představovat, že nemají žádné „já,“ jakoby to
měla být nějaká zvláštní zkušenost, kterou „oni“ zažívají. Ve skutečnosti je
zažívání „ne-já“ docela obyčejná každodenní zkušenost. Pouze chvíle
bezmyšlenkového uvědomění, kdy neexistuje žádná myšlenka/obraz/příběh
týkající se „já,“ zůstávají nepovšimnuty. A samozřejmě, žádné skutečné „já“
neexistuje a nikdy neexistovalo. Je to pouhá iluze.
Za poznámku také jistě stojí, jak se tito mí učitelé lišili v pohledech na to,
co to vlastně osvícení je a co se s jeho příchodem přesně změní. Některé
jejich popisy byly dokonce až neslučitelné. Postupně mi stále jasněji
docházelo, že to jsou všechno jen vodítka, a že každý má svoji jedinečnou
zkušenost. U některých z nich docházelo k náhlým změnám, zatímco u
jiných vše probíhalo spíše postupně. Některým trošku „strašilo ve věži,“
měli jinou chemii mozku, jiné genetické dispozice, jiné hormony, jiné životní
zkušenosti, a tohle všechno mělo vliv na to, jak jednotlivé osoby zažívaly a
popisovaly osvícení. Ramana byl klidný, jemný, s blaženým výrazem.
Nisargadatta měl vznětlivou povahu a občas se rozčiloval. Dokonce i v
průběhu satsangů kouřil cigarety a nakonec zemřel na rakovinu hrdla. Jsou i
učitelé, kteří se prohlašují za osvícené a přitom jsou to opilci nebo
sukničkáři, někteří z nich jsou hrubí a sprostí a někteří dokonce zneužívají
děti.
Zkrátka a dobře, byla to dlouhá doba, po kterou jsem se stále považovala
za hledače, ale zároveň jsem se po většinu času cítila docela vědomě a
probuzeně. Povzbuzena všemi svými tehdejšími učiteli jsem po vydání své
první knížky začala pořádat sezení. Stávalo se mi, že jsem začala přemýšlet
o pořádání těchto sezení a cítila se jako největší podvodník. Šlo o můj
tehdejší neodbytný zlozvyk, kdy jsem srovnávala své zkušenosti s tím, jak
svoje zkušenosti popisovali ostatní učitelé, a mívala jsem nepříjemný pocit,
že přece jen ještě úplně nejsem „tam“ a že se „mi“ ještě nepoštěstilo prožít
ten vrcholný moment. Teď to může působit docela směšně, ale tehdy jsem
to brala dost vážně.
A potom, v určité fázi, jsem si uvědomila, že se to přestalo dít, to
srovnávání mých zkušeností se zkušenostmi jiných nebo to hledání konečné
proměny nebo toho konečného vyvrcholení. Přestala jsem hledat osvícení.
Bylo mi nade vší pochybnost jasné, že Tady a Teď neexistuje žádné „já,“
které by mohlo nebo nemohlo být osvíceno. Ačkoli mé problémy nějak
zázračně nevymizely, už se více nezdály být tak problematickými, jako
dříve. Všechno se mi jevilo jako součást jednoty, dokonce i věci, které jsem
neměla ráda, jako třeba kousání nehtů, deprese nebo vztek. Potřeba
zbavovat se těchto věcí zmizela, stejně jako potřeba „sebe samu“ napravit.
Celý tenhle příběh o probuzení postupně ztrácel na celistvosti a závažnosti.
Něco se změnilo, ale nemohla bych určit nějaký bod v čase, kdy se to stalo,
protože se ve skutečnosti vlastně nic samo o sobě nestalo!
Nemůžu říct, že jsem (nebo nejsem) osvícena. Můžu říct, že vždy bude Tady
a Teď, že všechno, co existuje, tvoří jednotu, a že někdy je přítomno
osvícení a jindy zase klam. Také touha a strach pořád přicházejí, i smutek,
hněv, výčitky, lítost, všechny tyhle emoce, jsem k nim stále náchylná. I
dnes si občas přečtu něco o nedualitě a příležitostně mě to táhne k tomu
zajít si poslechnout někoho hovořícího na tohle téma, již však nikoli z
důvodu, že by moje „já“ toužilo po osvícení. Je to jednoduše o tom, že
hledání a učení a objevování není nikdy konec.
Stále mám chvíle, kdy silně pociťuju oddělenou identitu, chvíle, kdy se cítím
nejistě, úzkostně, zraněně, rozžhavená do bíla nebo jinak citově rozrušená.
Tyto stavy mysli však již více neberu osobně jako dříve, kdy jsem je
považovala za příznaky „své“ neosvícenosti. To je to, co se změnilo. Z
pohledu takto poučené mysli se všechno tohle jeví jako snový výjev, který
není v žádném svém aspektu osobní. Je to stav porozumění, kdy i ve
chvílích, kdy se člověk cítí oddělený a izolovaný, si uvědomuje, že nic ve
skutečnosti není oddělené nebo izolované, a že nic z toho se neděje „jemu,“
i když to někdy vypadá, že se tak děje. Nejsem již více na kordy s životem
jako dříve, což ovšem neznamená, že nikdy nebývám rozrušená. Bývám! V
té rozrušenosti však není žádné „já,“ kterého by se tato rozrušenost
dotýkala, děje se zkrátka jen to, co vesmír zrovna v tu chvíli dělá. Ani se
více nepokouším být tady a teď. Nesnažím se udržovat si mysl plně
zaměřenou na přítomný okamžik nebo jakákoli jiný speciální stav mysli.
Jednoduše tu je to, co tu je a tak, jak to má být. Sleduj televizi a neděláš o
nic méně duchovní činnost, než jako když v tichosti posedíš.
Zdroj: Kniha Joan Tollifson: Painting the Sidewalk with Water
Web: www.joantollifson.com/ Překlad: Pavel
7
Proč nám tento okamžik
nestačí?
"Konec hledání je radikální, radikální přijetí toho, co
je." říká ze své vlastní zkušenosti Jeff Foster.
Toto je tím. Toto je konec duchovní cesty. Svoboda a štěstí a osvícení se
nenajdou nikde jinde než tady: přímo před námi.
Jemný hukot ventilátoru počítače, mravenčení v levé noze, pípání ptáčků na
zahradě, kteří přeskakují z větve na větev...
Proč nejsme nikdy spokojeni s tímto? Proč nám tento okamžik nikdy
nestačí?
Možná je to proto, že v jednom bodě našeho života pojmeme víru, že tu je
něco Víc Než Toto. Nějaký stav, ve kterém je nám naše „obchodní značka
Pravá PřirozenostTM“ odhalena v celé své slávě, ve které zmizí všechny
myšlenky, ego shoří a rozplyne se navždy, aniž by zanechalo jakoukoli
stopu. Jakýsi stav, který je, jinými slovy, zcela odlišný od současného.
Ale jak to souvisí se skutečností? Právě teď tu je jenom zvuk, jak malý
drozd poskakuje v koruně stromu, tlukot srdce, pára stoupající z právě
zalitého čaje, jemný vánek, který hladí moji tvář...
A pak myšlenka „Musí zde být víc než toto! Teď tam ještě nejsem, ale brzy,
jednoho dne, možná, možná jen za několik minut, dosáhnu stavu, o kterém
jsem toho tolik četl! Stavu, který je ne-stavem, ta svoboda, to uvolnění!“
Ale myšlenka „V životě musí být něco víc než toto“ povstává nyní. Je to
myšlenka v přítomnosti, tak jako všechny myšlenky. Všechny myšlenky jsou
přítomné myšlenky. Všechny zvuky jsou přítomné zvuky, všechny zrakové
vjemy jsou přítomnými vjemy. Z přítomnosti nelze uniknout: myšlenka je
jen iluze minulosti a budoucnosti.
Pokud je tu jenom přítomnost, potom stav osvícení, osvobození, či jak to
chcete nazývat, musí být dosažen v přítomnosti. Což je stejné, jako říci,
že nemůže být vůbec dosažen. Protože dosažení znamená existenci času a
někoho. Někoho, kdo dosahuje a čas, kdy bude dosaženo.
Beznaděj, beznaděj, beznaděj!
Vždy tu je pouze nyní. Vždy tu je pouze toto. Hledání něčeho jiného je
popíráním nepopiratelného tohoto, nepopiratelné přítomnosti bytí. Hledání
osvícení je popíráním osvícení, které je vždy tady. Hledání jednoty je
popíráním ..., ale vždyť vy víte.
A paradox se dále prohlubuje. Protože dokonce hledání jednoty, osvobození,
uvolnění, svobody... Dokonce samotné hledání je jednoduše projevem
jednoty, osvobození, uvolnění, svobody.
Nelze ji nalézt, nelze z ní uniknout, nelze se jí vyhnout.
*
A tak na konci života stráveného hledáním se to, co je zcela zřejmé, samo
odhalí. A to zcela zřejmé je vždy přímo před námi.
A TO JE ONO!
To je jednota! To je osvobození! Nelze je ztratit, nelze je nalézt. Nelze se
mu vyhnout, nelze ho ignorovat. Vyhněte se tomu, a je tu prostě jednota
vyhýbající se jednotě. Ignorujte to, a jednota ignoruje jednotu. Zkoušejte to
nalézt, a jednota se snaží nalézt jednotu.
Takže co dělat?
Je dosud co hledat?
To je v pořádku.
Je tu stále bolest?
To je také v pořádku.
Je tu utrpení, naděje, zoufalství?
To vše je v pořádku. Není potřeba něco jiného. Něčeho víc, něčeho míň.
Konec hledání je radikální, radikální přijetí toho, co je. A toto přijetí, toto
vidění skrz, není děláno tebou. Není to dělání. Není to dosažení. Není to
něco, o co se musí usilovat.
*
Takže možná je vidět skrz, anebo možná není. Může tu být ponoření se do
hledání nebo pocit lehkosti a uvolnění. To vše je v pořádku, to vše je
báječné, to vše je součástí hry.
Může tu být malý drozd, který skáče z větve na větev a může být vidět
(nebo také ne), že je tu pouze drozd, že je tu pouze poskakování, že je tu
pouze cvrlikání. To vše je jednota. Bez počátku a bez konce. Bez účelu, cíle
nebo smyslu.
Malý drozd ani dvakrát nezacvrliká o hledání sebe sama nebo o dosažení
stavu osvobození. Právě proto mu stačí jen poskakování a hledání dalšího
červa, jak se zdá. Snad z toho důvodu nás tak přitahuje příroda. Zvířata se
zdají být tak volná od břemene individuality, sebestřednosti, od
hledání něčeho víc smysluplného než co je právě teď.
Ale velké osvobození je už tady, pro všechny z nás. Toto, co jasně přináší
stávající okamžik, je veškerý smysl, který je. Toto – sezení na toaletě,
pojídání oběda nebo nakupování chleba a mléka v místním obchodě – je
celý účel, který existuje.
Je to samotné hledání účelu, které vytváří bezúčelnost a je to samotné
hledání smyslu, které přináší nesmyslnost.
*
Není tu nic víc než toto. Zamilujte se do toho..., nebo také ne. Ono totiž ani
na jednom nezáleží. Pokud to takhle vidíte, není tu nic k získání. Tohle není
dosažení, to není výsledek dlouhého boje, nemá to nic společného s
inteligencí, šikovností nebo znalostí. Nemá to nic společného s příčinou
nebo následkem, s úsilím nebo vytrváním nebo čímkoli jiným.
Svobodu a osvícení nelze najít nikde jinde než tady. Což je stejné jako říct,
že je nelze „nalézt“ vůbec.
__________________________________
Ukázka z knihy Život beze středu, Jeff Foster, překlad: Franišek L.
8
Jste opravdu uvnitř svého
těla?
Naučili jsme se a převzali jsme běžné tvrzení, že jsme v
těle, někde uvnitř v něm. Naše prožívání této teorii
však neodpovídá. Ověřte si to svou vlastní zkušeností. –
Rupert Spira
Tělo je obvykle považováno za obal z kůže, naplněný pevnými objekty jako
jsou orgány, kosti atd. Nicméně zavřete oči a vnímejte přímé prožívání těla.
Vnímejte plochu těla, kůži, a také 'vnitřek' těla, například tlak za očima.
Zakoušíme jeden pocit uvnitř jiného? Ne! Oba pocity jsou zakoušeny 'uvnitř
nás', ve vědomé přítomnosti.
Je vlastně zajímavé pozorovat naši hluboce zakořeněnou víru, že zakoušíme
tělo ve světě a mysl v těle. Naše jediná znalost o těle a světě je série pocitů
a vjemů.
Podívejte se blíž na vaše prožívání a pozorujte, zda vůbec někdy zakoušíte
pocity uvnitř jiných pocitů, vjemy uvnitř jiných vjemů. Jasně pociťujte, že
tomu tak není a ani nebude nikdy možné.
Proto nikdo nikdy neprožíval tělo nebo objekty ve světě. 'Tělo', 'svět' a
'objekty', to jsou všechno pojmy „nalepené“ na skutečnost našeho
prožívání.
Stejně tak se podívejte na vlastní prožívání a tažte se, jestli jste někdy
zakusili nebo vůbec můžete zakusit myšlenku uvnitř vjemu či pocitu. Ne! Je
naší zkušeností, že nikdy nezakoušíme myšlenku, to jest mysl, uvnitř těla
nebo světa.
Naše prožitky těla nebo světa se neobjevují v mysli. Ony jsou mysl.
Prožitek je prostě souvislá celistvost bez oddělených vnitřních nebo vnějších
částí nebo entit, které by mohly být kdekoli nalezeny.
***
Poznejte jasně na základě vašeho momentálního prožívání, že to není kůže,
v níž jsou umístěny různé vjemy, které nazýváme tělem.
Jinými slovy, vědomí je vaše skutečné tělo. Pozorujte jasně, že všechny
pocity, které normálně považujeme za naše tělo, se vlastně volně pohybují
v tomto neomezeném, neohraničeném prostoru vědomí.
Vědomí je skutečné tělo, skutečný 'obal' všech věcí a vše je vyrobeno z jeho
průzračné, světelné substance.
Nicméně, co jsou vlastně tyto objekty, například tělo, které se zdají být
obsaženy uvnitř vědomí? Pokud se ponoříme hluboko do pocitu váhy tohoto
zdánlivého těla, najdeme zde pouze vnímání. Kolik vnímání váží?
Nepřemýšlejte o tom. Není to teorie. Získejte vlastní zkušenost, zbavenou
veškeré interpretace.
Vnímání nic neváží. Proto je to naše přímá a intimní zkušenost, že naše tělo
je nehmotné. 'Váha' je koncept navrstvený na naši zkušenost myšlením.
Nyní se dotkněte něčeho pevného a naleznete 'dotýkání' a 'vnímání'. Jak
pevné je 'dotýkání' nebo 'vnímání'? Jasně pozorujte, že tato 'pevnost' je
také koncept přidaný k holému prožívání myšlením.
Nicméně, pokud budeme tvrdit, že objekty se objevují uvnitř vědomí, tak
zůstaneme takzvaně jen na půli cesty. Přiznali bychom se tím k víře v
existenci objektů.
Pokud však půjdeme hlouběji do povahy objektů, které se zdají objevovat
ve vědomí, nalezneme pouze zakoušení, a zakoušení samo je nehmotné,
průzračné a světelné
či vědomé. To jest, nalezneme pouze vědomí. Vědomí nalézá pouze samo
sebe.
***
Pozorujte, že tento prostor přítomnosti je široce otevřený. Je to otevřenost
sama. Říká 'Ano' všemu. Vše vítá. Je to čisté vítání, přijímání. Ve
skutečnosti je to více než to; je to intimně úplně jedno se všemi zdánlivými
věcmi; to jest, je to milující.
Naše skutečné tělo je tělo lásky a intimnosti. Vše je bezpodmínečně drženo
uvnitř něj.
Nicméně, dokonce i 'všechno' a 'uvnitř' se rozpouští a vše, co zůstává, je
intimní, milující podstatou zakoušení - příliš blízká k sobě, příliš intimně
jednotná se sebou, než aby připustila uvnitř nebo vně, blízko nebo daleko,
'já' nebo 'ty', milenec a milované - pouze čisté zakoušení.
Vše, co je třeba, je začít s přímou zkušeností a zůstat tam - žádný koncept,
obraz nebo vzpomínka na tvar těla nebo světa, ale jednoduše holé
nefiltrované prožívání.
Zavřete oči a prostě vstupte dětským způsobem do holého prožívání těla.
Jednoduše kontemplujte nad aktuální zkušeností a ta, zbavena překrytí a
interpretace, vyjeví sama sobě svou podstatu.
---------------
Zdroj: Kniha Ruperta Spiry Presence, Volume I, překlad: Pavel,
https://www.rupertspira.com/
9
Přítomnost jako klíč
k sebepoznání
Ukázka z knihy o učení A. H. Almaase, pro kterého je
přítomnost klíčem k hlubokému sebepoznání.
Cílem Diamantového přístupu je žít naplno a do hloubky. Tato metoda
nabízí poznání a praktické postupy pomáhající člověku vést život bez
zbytečného úsilí a obtíží, život vyznačující se pocitem naplnění a
spokojenosti.
Diamantový přístup nás stejně jako většina duchovních systémů vybízí,
abychom ve svém životě vnímali a rozvíjeli moudrost, lásku, radost, vitalitu,
sílu, klid, autentičnost, nadšení, zvídavost, porozumění, poklid, spokojenost,
důvěru a vděčnost, a abychom vše přijímali tak, jak to je.
Diamantový přístup je založen na poznání, že právě tyto vlastnosti jsou
charakteristické pro naši pravou a základní podstatu. Jsou nám vrozeny a
máme na ně přirozené právo.
Jakmile se v přítomném okamžiku otevřeme svým pocitům, začneme
vnímat touhu po novém a jiném způsobu bytí. Někteří lidé cítí tuto touhu
jako určitou bolest či smutek, jež jsou ukryté pod povrchem běžné bdělé
pozornosti a aktivit, jako něco, co je pro nás tak obyčejné, že si toho už
nevšímáme. Jiní to zase cítí jako svíravou touhu získat a udržet si tyto
vlastnosti, jako intenzivní hnací sílu, jež nás nutí stanovit si cíle v jakémsi
vzdáleném duchovním ráji. A jsou i lidé, kteří k těmto vlastnostem
přistupují s pocitem marnosti a rezignace a považují je za nereálný či
dokonce nežádoucí výmysl. A zřejmě nejběžnější reakcí je jistá otupělost, s
níž se jako náměsíčníci vlečeme životem, aniž bychom si uvědomovali
svou niternou potřebu. A sami sobě namlouváme, že ubohé náhražky pocitu
spokojenosti, lásky, radosti a moudrosti jsou pro nás to pravé.
Jakmile se odpojíme od své přirozené síly, nemáme dost energie a nadšení.
Nedostává se nám pocitu expanzivní vitality a jsme slabí. Ve snaze to
napravit vyvíjíme příliš velké úsilí nebo projevujeme nepřirozené nadšení.
Snažíme se přesvědčit svět i sebe, že nejsme tak slabí, jak se cítíme.
Všechny naše činnosti a vztahy mají příchuť hořkosti a nepřátelství. Mylně
považujeme tuto falešnou sílu za pravou a ocitáme se v bludném kruhu, v
němž si neustále něco dokazujeme. Čím víc se snažíme předvádět svou sílu,
tím víc posilujeme svou slabost.
Místo abychom otevřeli své srdce soucítění, zvídavosti a ochotě vnímat
utrpení a neutíkat před ním, cítíme nutkavou potřebu kritizovat a
napravovat sebe i druhé, a tím se zbavovat jejich bolestí ve snaze chránit
sebe. Zaměňujeme falešný soucit za opravdové soucítění a nechápeme,
proč se nikdy necítíme zdraví a celiství. A tak to jde stále dál; pořád sníme
o pocitu úlevy a spokojenosti, ale zároveň vyhledáváme nesmyslné a
neuspokojivé náhražky skutečného života.
Jakmile si uvědomíme, že nám byla dána schopnost vnímat svou hlubší
podstatu vyznačující se vitalitou, živostí, klidem a důvěrou, poznáme i své
problémy, zábrany a překážky bránící jejímu projevení. A i když máme tyto
prožitky, bývají jen občasné a velmi krátké.
Například máte pocit, že soucítíte se vším, co existuje - tedy až do chvíle,
než někdo raní vaše city. Náhle je soucítění to tam a nahradí ho touha
ubližovat druhým. Nebo prožíváte pocit, že vaše přirozená podstata je
cennou a neoddělitelnou součástí posvátného tajemství - ale jen když víte,
že vás ostatní vnímají a milují. V opačném případě propadnete pocitu hanby
a viny a zoufale se snažíte dokázat svou hodnotu, nebo se před ostatními
schováte.
Myslím, že všichni máme silné a hluboké prožitky určitých aspektů duchovní
podstaty, ale příliš je nevnímáme. Nedokážeme pochopit, co znamenají a
jaký k nim máme vlastně vztah. Přestože toužíme prožívat bohatý a
spokojený život a věříme (nebo přinejmenším doufáme), že je to možné,
míváme většinou pocit, že je to mimo náš dosah. Naše každodenní činnosti
jsou zabarveny nedůvěrou a starostmi a překážky bránící rozvíjení vlastního
potenciálu nám připadají reálnější než onen potenciál.
Diamantový přístup říká, že chceme-li najít pocit naplnění a spokojenosti,
není třeba s těmito překážkami bojovat, ale je zapotřebí podívat se na ně ze
zcela jiného zorného úhlu. Tento pohled nám ukáže, že to nejsou pouze
překážky, ale že je to zároveň vstupní brána. Pocit ublíženosti není jen
překážkou upřímného soucítění. Je to i přístup k soucítění. Zlost či touha
ubližovat nejsou jen ubohé a zoufalé náhražky opravdové síly. Pokud tyto
pocity hluboce prožijete a pochopíte, stanou se z nich klíče odemykající
poklad dalšího rozvoje, schopností a vitality, na nějž máme přirozené právo.
Naše nepochopení, reakce a bolesti otevírají dveře vedoucí do reálného
života. Diamantový přístup nám ukazuje vzácný vztah mezi těmito
falešnými vlastnostmi a s nimi spojenými problémy a mnohem reálnějšími
stránkami naší podstaty a potenciálu.
Sebepoznání je spojeno s pochopením spojitosti mezi psychickými problémy
a vlastnostmi naší přirozené podstaty, nicméně tato práce vyžaduje velké
odhodlání, odvahu a lásku k pravdě. Naše představy o sobě a okolním světě
utvářejí naše prožitky a stávají se z nich omezené (a omezující) vzorce
pocitů a reakcí. Tyto vzorce dávají našemu životu defenzivní nebo ofenzivní
podobu. A tak se sebepoznání mění v projekci vlastních představ, názorů a
vzorců chování. A pokud se na základě těchto vzorců snažíme osvobodit,
většinou se ještě více spoutáváme. Začneme se ztotožňovat s překážkami a
obtížemi a už si ani nedokážeme představit, co je opravdová moudrost,
radost a spokojenost. Diamantový přístup nám ukazuje nejen jak, ale také
proč je práce na prožívání života naplno tak obtížná.
Jakmile poznáme život v přítomném okamžiku, tedy takový, jaký je,
začneme jednat z pohledu pravdy, otevřenosti a důvěry. S klidem přijímáme
obtíže a nevyhnutelné problémy, protože z vlastní zkušenosti víme, že život
můžeme prožívat naplno. Zjistíme, že se daným situacím nemusíme
vyhýbat a dělat, že spíme. Jsme v nich přítomní a bdělí.
Každý okamžik, v němž dokážeme žít naplno a bez posuzování a kritiky,
přispívá k tomu, abychom byli otevřenější, spontánnější, přirozenější,
uvolněnější a vstřícnější. V našem nitru vládne radostná zvídavost a
nádherný a skromný poklid. Jsme schopni být zároveň silní i klidní, něžní i
průbojní, chápající i vyžadující, uvolnění i plně bdělí v přítomném okamžiku
a v dané situaci. A díky tomu cítíme naprostou důvěru k soucítící inteligenci,
s níž se dál odvíjí náš život.
Prostorem pro tuto práci je každodenní život. Obranné a omezující vzorce
jsou jak zámky, tak klíče k vlastnostem naší přirozené podstaty. Přítomný
okamžik je zároveň cestou i naplněním. Právě přítomnost nabízí
pozoruhodně úplné a účinné odpovědi na základní otázku lidstva, jež zní: Co
je nejvyšším poznáním naší pravé podstaty a jak k tomuto poznání
dospějeme? Odpovědí je přítomnost.
-----------
Z knihy Diamantový přístup, úvod do učení A. H. Almaase - John Davis.
10
Advaita - cesta bez cesty
Mooji - mezi současnými advaiťáky vystupuje z řady svým
rastafariánským vzezřením, velmi jednoduchým až
tradičním pojetím učení, objímáním a vřelostí. Počet
jeho příznivců a popularita stoupá. Je přímým žákem
Papadžího. Následuje ukázka z jeho knihy Breath of
Absolute. Toto je jeden z vůbec prvních textů od Moojiho
v češtině, který se na českém internetu objevil, kdy ho
tu ještě nikdo neznal. Přejeme příjemné čtení :)
Samotný tvůj učitel, Papaji, bývá často nazýván mistrem Advaity. Jeho
guru, šrí Ramana Maharši, má dle mnohých hlavní podíl na oživení této
starobylé neduální filozofie v moderní době. Rád bych se tě tedy zeptal, o
čem vlastně Advaita pojednává.
Advaita pojednává o Tobě, o tom kdo nebo co jsi. Má jednu velkou
výhodu - nemusíš být nijak nábožensky založený, nemusíš věřit
vůbec v nic. Advaita je otevřena všem lidem nezávisle na vyznání.
Aby však byla Pravda, na kterou tato starobylá a účinná nauka
ukazuje, vyjevena, je zapotřebí silná niterná touha po sebepoznání
nebo po ukončení utrpení.
Advaita nám Pravdu ukazuje od samotného začátku, přímo a
okamžitě. Jsi dokonalý takový, jaký jsi, říká, čímž ti ukazuje směr
kudy ven z utrpení. Nemusíš následovat žádnou cestu, stačí jen
tahle konečná Pravda. Prohlubující se poznání této Pravdy
postupně přináší obrovskou úlevu. Nikdo zde nemluví o cestě, na
kterou se musíš posilovat denními meditacemi a které musíš být
oddán. Podobné rady nepůsobí nic jiného, než že před tebe kladou
cíle ještě předtím, než začneš se samotným hledáním.
Oproti mnohým jiným způsobům dosáhnutí duchovní
seberealizace, které nám říkají, že je třeba začít s předpokladem,
že jsi tím, čím je tvá mysl, že jsi připoutaný a musíš něco udělat,
aby ses vymanil a osvobodil, je absence spirituální praxe u Advaity
tím největším rozdílem. Advaita ti hned od začátku ukazuje, že
osoba, kterou skutečně jsi, byla vždy svobodná. Ukazuje ti přímou
cestu k dokonalému a neměnnému, skutečnému Bytí, tvému
nejhlubšímu Já. Základní pravidlo zní - objev Pravdu, poté dělej to,
po čem touží tvoje srdce.
Skutečně, Advaita očividně poskytuje mnoho svobody.
Nikoli pouze mnoho svobody, ale absolutní Svobodu. Ptáš se proč?
Protože Advaita nás učí, že Svoboda není něco, co si musíš
vydobýt, ale něco, čím už jsi.
Co se emocí týče, jak se s nimi pracuje? Jak se na ně nahlíží v
rámci této Svobody?
Emoce jsou toliko projevem nekonečného Bytí. Nikoli však pouze
emoce. Každý čin, každá myšlenka, každý pohyb, vše je obsaženo
v tomhle úžasném projevu Bytí. Advaita se ale nezaměřuje na
jakoukoli interpretaci kteréhokoli z těchto záchvěvů reality. Pouze
malá či žádná pozornost je věnována téhle „vlnové souhře.“ Emoce
dostávají prostor k vyjádření se, vyčerpání se a ke spočinutí zpět
uvnitř Bytí.
Čiré Vědomí není možno poměřovat přítomností a souhrou emocí.
Osoba probuzená k Pravdě se již více neidentifikuje s jakýmkoli
objektem, myšlenkou, osobou nebo emocí. Nemá žádná očekávání,
tudíž netrpí žádným zklamáním.
Je zajedno s přirozeným proudem projevené reality, přirozeným
tancem kosmických energií, které nám proudí uvnitř těl. Mizí její
vnitřní identifikace s podmíněným chováním, ačkoli se i nadále
mohou projevovat jeho příznaky, a takto zůstává přirozeně
svobodná. Se ztrátou identifikace s osobní pamětí mizí i všechny
„nánosy“ podmíněnosti. Samotný koncept podmíněnosti se v tomto
stádiu jeví coby pouhá myšlenka a časem se postupně vytrácí.
Vždy jsem vycházel z jógy a meditace. Býti součástí satsangu a
dozvídat se o Advaitě mě poněkud mate.
To je přirozené. Mysl je zmatená, neboť se vždycky snaží o to něco
pochopit, něčemu porozumět, chce si říct „tohle vím“, „tomuhle
rozumím“, „vím, kam směřuji.“ Mysl je z velké části založena na
přímočaré projekci budoucnosti. Pokud se najednou střetne s
něčím tak prostým, jako je nedualita, ve které se nedá nikam dále
„jít,“ kde není nic, co by se dalo „uchopit,“ podmíněná mysl se
stává velmi, ale opravdu velmi zmatenou.
Všechno to zní vlastně docela jednoduše.
Je to dokonce jednodušší než jednoduché. Pojem „jednoduchý“
implikuje dělání něčeho, co není složité. Naproti tomu To existuje
ještě předtím, než je vůbec nějaká myšlenka o jednoduchosti
vytvořena. Jelikož je však idea o připoutanosti hluboce zakořeněna
v tvojí mysli, připadá ti to složité.
Mysl vytváří nespočet konceptů a lpěním na těchto nepravdách
dusí naši přirozenou spontánnost, bránu k poznání našeho
vrozeného Bytí. Je to tedy mysl, která říká: „Nerozumím tomu!“
Jak by taky mohla mysl pochopit něco tak absolutně prostého,
když je její přirozeností dělat z jednoduchých věcí složité?
Co je to sebedotazování?
Sebedotazování je zrcadlo, ve kterém Věčnost rozeznává samu
sebe. S pomocí tohoto zrcadla okamžitě vidíš, kdo skutečně jsi; ne
to, kým je tvoje tělo, ani to, kým si myslíš, že jsi, nebo za koho tě
považují ostatní. Tvoje neduální Já se z této perspektivy pohledu
okamžitě vyjevuje.
Tvoje Já ovšem není objekt. Jak pak může mysl poznat nebo
obsáhnout něco, co není objektem? Nebavíme se totiž pouze o
fyzických objektech. Myšlenka je stejně tak objekt vnímání jako
jakákoliv jiná materiální věc, a stejně tak i pocity, představy,
vzpomínky nebo počitky. Stručně řečeno, všechny jevy jsou
zároveň objekty. Mysl je zvyklá tyto jevy analyzovat a poměřovat.
A jak tedy mysl dokáže rozeznat něco, co si je vědomo těchto
jevů, tedy naše skutečné Já, jedinou Skutečnost?
Ty sám jsi schopen být si vědom čehokoli, co se před tebou
odehrává na plátně Vědomí. Kde by byl svět bez tebe? Kde a co by
byly myšlenky bez tebe, jejich přijímače? Co by byly zkušenosti
bez tebe, který je vnímáš? Ty jsi základ a zdroj každé zkušenosti.
Bez tebe není žádné zkušenosti.
přeložil Pavel M., zdroj www.mooji.org
Setkání:
Pokud tě téma života v přítomnosti zajímá a tato „kniha“ s tebou rezonuje,
přijď na některé z našich setkání (seminář): Aktuální termíny nalezneš
zde: www.maitrea.cz/joshi
Poděkování:
Na články a knihu na webu zivotvpritomnosti.cz mi posílá mnoho lidí
pozitivní reakce. Udělá mi radost, když mi napíšeš i ty. Děkuju.
„Ďakujem pekne za články, som Ti za ne zo srdca vďačná. S pozdravom
Beata zo Slovenska“
„Ahoj. Veľká a srdečná vďaka za zaslanie knižiek. Úžasné čítanie, ešte raz
vďaka.“ – Peter
„Nacházím se nyní v komplikovaném období a úplně náhodou či nějakým
vyšším hnutím jsem se dostala k stránkám Život v přítomnosti. Neuvěřitelně
mě to uvnitř zklidnilo.“ - Jitka
"Četl jsem Vaši knihu složenou z více autorů a opravdu mi tato kniha
pomohla při mé cestě a prožil jsem u ní neuvěřitelné zkušenosti. Už
nehledám, neboť to co jsem hledal, jsem neustále měl a mám a mít budu!" -
Martin D.
Dar za dar? Podpoř:
Tuto malou knihu a další nové články, které přidávám na internet, připravuji
především proto, že mne to moc baví a naplňuje. Tohle téma mne prostě
fascinuje. Ale nebudu ani skrývat fakt, že mne moc potěší i pomůže, když
mi za tuto knihu (pokud se ti líbí a dává smysl) pošleš malý dar. Je to jako
bys mne třeba pozval/a na kafe (nebo za to koupím dětem lego)
Mým snem a posláním je být vášnivým propagátorem a průvodcem životem
v přítomnosti, prostě dělat, co mne baví a rozdávat tím radost i ostatním. A
rád bych tím dokázal přispět i do rodinného rozpočtu. Pomůžeš mi můj sen
naplňovat? I malá podpora v hodnotě 50 Kč mi pomůže. Víš, vážím si
jakékoliv částky, kterou mi pošleš. Přidej se k podporovatelům a pošli
tvůj dar na číslo účtu: 670100-2202798937/6210
Děkuji za tvou přízeň a podporu, Joshi
—————
