Tvrdý sad místo obilného pole aneb jak se stát z oráčů sběrači

29.11.2012 19:05

 

Tvrdý sad místo obilného pole aneb jak se stát z oráčů sběrači

22.09.2011 17:43

Hospodaření v souladu s přírodou

 

Výnosy jedlých kaštanů, ořechů a žaludů z hektaru mohou předčit výživově i ekonomicky výnosy konvenčního obilného pole na stejné ploše. Jedlé kaštany jsou obsahem polysacharidů a bílkovin srovnatelné s obilím. Vlašské a lískové ořechy jsou bohaté na olej, což znamená, že při stejné váze mají větší kalorickou hodnotu než obilí a vlašáky mají poměrně vysoký podíl bílkovin. Jen postrádají lepek, což může být dobře, ale bez kombinace s obilím se z nich hůře vyrábí tradiční pečivo.

„Z dlouhodobého hlediska teoreticky není důvod, proč by na polích nemohly být jednoleté plodiny nahrazeny plodícími stromy jako naším hlavním zdrojem potravy. To by bylo revolucí nejen v zemědělství, ale také v naší krajině. Zmizela by otevřená pole obilí a travin, jež by byla nahrazena sady a jedlými lesy, možná jen s tolika mýtinami, kolik dnes máme remízků. Naše krajina by přestala být imitací prérie nebo stepi a připomínala by to, co tu bylo, než jsme vše obrátili vzhůru nohama – les.“(The Earth Care Manual, Patrick Whitefield)

Od myšlenky k činům

Po tomto zjištění, které potvrzují různé nezávislé permakulturní knihy a výzkumy, se mi do hlavy pořád vnucují myšlenky, jak to udělat, aby takový sad byl druhově rozmanitý, trvale udržitelný, snadno založitelný a plodil něco již od samého začátku. A o tom je tato kapitola. Z technického hlediska je důležité, jste-li majiteli zemědělského pozemku, a nikoliv jen zahrady (tohle zabere víc místa), že se tomu stále dá říkat sad, a nikoliv les. Ořechy i kaštany jsou pomologicky řazeny mezi ovoce. Duby jsou všeobecně považovány za lesní stromy, ale když je sázíte pro plody, je to vlastně také ovoce. Ornou půdu by nemělo smysl oficiálně měnit na les. Změna z orné půdy na sad je snadná, provádí se na zemědělské agentuře, skrze kterou můžete žádat o dotace. Bohužel v době psaní knihy nejsou tyto typy plodin zařazeny mezi uznatelné ovocné stromy do oficiálního sadu, dotace na takto neobvyklý sad zřejmě nezískáte, snad kromě malé dotace na obhospodařovanou plochu. Botanické či permakulturní dělení stromů je něco jiného než to úřednické. Pod pojmem sad si téměř všichni lidé představí měkké ovoce, proto používám název „tvrdý sad“. Plody i dřevo těchto stromů jsou tvrdší než u jabloní, hrušní atd.

Rozmanitá kombinace hlavních stromů

Monokultura vždy vede k rozvoji chorob, jednostrannému vyčerpání půdy, nutnosti nasadit chemii na ochranu i hnojení plodin a tím i k degeneraci a trvalé neudržitelnosti celé výsadby. Proto je nezbytné od začátku plánovat výsadby polykulturní, neboli smíšené. Pokud jste dočetli až sem, určitě patříte k lidem, kteří ocení i bonusy navíc, jež smíšená výsadba přináší. To jest krása, pestrá a postupná sklizeň, rozmanité osídlení živočichy, tvorba kvalitnějšího humusu, druhově bohatší bylinný podrost a rozvinutější půdní život od mikroorganismů až po mykorrhizu. Jednoduše řečeno, na takovém místě je radost být i pracovat.

Jednoho dne, možná staletí vzdáleného, tento sad poskytne vašim potomkům cenné kvalitní dřevo (přirůstá každým rokem jako vedlejší produkt) a superúrodnou půdu, kterou si budou moci osázet, čímkoliv oni uznají za vhodné. Kdyby tak na nás kdysi dávno někdo takhle myslel a nikdo jim to nezmařil, že?

Hlavní druhy stromů pro tvrdý sad

Dále zmíněné stromy mají podobné nároky na půdu i vláhu, mohou tedy na většině pozemků s dobrou půdou růst společně. Nosné budou zřejmě ořešáky a kaštanovník. Z ořešáků můžeme použít jako hlavní ořešák královský se všemi jeho kvalitními odrůdami a jako doplňkové lze vyzkoušet ořešák černý, japonský, popelavý, mandžuský, vejčitý, dřípatý a pekan. Ty také mají velkoplodé odrůdy, jen se u nás zatím nedají běžně sehnat. Semenáče jsou také fajn, z některých hledisek možná i lepší, velikost plodů však není zaručena. Jedlý kaštan (kaštanovník setý) má také v zahraničí své populární velkoplodé odrůdy, ale semenáče těch, co tu již rostou, plodí dostatečně dobře. Existuje vícero druhů jedlých kaštanů (některé odrůdy vznikly jejich křížením), ale nemám s nimi zatím osobní zkušenosti, abych je zde mohl doporučovat.

Třetí silná páka by mohly být duby s jedlými plody, jejichž nejjedlejší možné druhy právě zkoumám. V dávné i nedávné historii Evropy se žaludy jedly ve velkém, ty hořké se různě louhovaly, aby ztratily hořkost, vyráběla se z nich mouka a pekl chléb. Metod na zbavení žaludů hořkosti je mnoho, ale nejlepším řešením je vybírat a šlechtit žaludy (duby), které jsou stejně sladké a bez hořkého taninu jako jedlý kaštan. Dub je nesmírně odolný a dlouhověký strom s hlubokými kořeny. Využijeme-li jeho sladké formy žaludů na produkci smysluplné potravy, máme vyhráno a náš tvrdý sad bude ještě větší tvrďák.

Dále se o pozornost hlásí lísky. Za velké stromy je ve hře líska turecká, za keřostromy pak líska obecná a líska největší, obě se svými velkoplodými odrůdami.

Sad takového lesního charakteru je možno doplnit pro větší druhovou pestrost divočejším ovocem, které se může, ale nemusí pravidelně sklízet. Co zbude, to podpoří místní faunu, která se odvděčí péčí o zdraví sadu. Divokým ovocem myslím například jeřabiny, zejména jedlou formu s názvem Moravský sladkoplodý, neboli Edulis. Další druhy a odrůdy jedlých jeřábů k nám přicházejí z Ruska, na podzim jsou jedlé a chutné i syrové, natožpak v marmeládách třeba v kombinaci s jablky. Většinou jsou to mezidruhoví kříženci nejvíce připomínající jeřáb prostřední (Sorbus intermedia). Oskeruše je další příbuzná s velkými zpracovatelnými plody a kvalitním dřevem. Zájem o ni v poslední době velmi stoupá. Jeřáb břek má též využitelné jedlé plody. Javor cukrový je mohutný strom využitelný pro stáčení mízy na javorový sirup, stejně jako to ve velkém dělají v Kanadě.

Pokud už „roupama nevíte, co by“, můžete začlenit i jinan dvoulaločný pro sklizeň léčivých listů, případně jeho smrdutých, ale jedlých plodů. Vyloženě na jihu sadu mohou růst moruše, dužistopka sladká, velkoplodé hlohy, mišpule a myrobalán.

Lemy z jedlých keřů a menších stromů

Plně osluněné jižní okraje či větší vnitřní mýtiny a paseky mohou být osázeny aróniemi či velkoplodými růžemi, hlošinou okoličnatou a mnohokvětou, rakytníkem a maliníkem. Alespoň částečně osluněné okraje sadu nebo případné širší vnitřní cesty lze lemovat mnoha jedlými keři, jako jsou rybízy, angrešty, dříny, muchovníky, višně, ušlechtilé ostružiny, zimolezy kamčatské, mahónie, černý i červený bez nebo léčivý eleuterokok ostnitý, jehož kořeny plně nahradí ženšen. Tyto všechny keře samozřejmě mohou růst i na plném slunci. Toho ale v tvrdém sadu kromě jižní strany moc nenajdete, jedině že byste nechali cíleně větší rozestupy mezi stromy. Nicméně většina zmíněných keřů a stromků se spokojí i s menším osluněním, když my se spokojíme s menší plodností. Ale pod ořešáky, jedlými kaštany a cukrovými javory toho v jejich dospělosti stejně moc neporoste, trvale podsazovat se lépe dají duby, jeřáby, jinan a líska turecká. V prvních dvaceti letech ale může z těchto keřů pocházet hlavní část veškeré produkce, protože stromy rostou pomalu a slunce bude spousty. V době, kdy hlavní stromy dosáhnou plné plodnosti, některé malé keře (rybíz, angrešt) budou u konce své životnosti. Těm ale můžete pohřížit do země boční větve, které zakoření a vytvoří nový keř. Vdechnete jim tak nový život o kus vedle. Dobrý nápad je v počátcích po založení sadu sázet do zatím slunných prostor mezi stromy i různé nedřevnaté vytrvalé i jednoleté plodiny. Například dýně hokkaido, topinambury, křen a vůbec cokoliv, co vám tam poroste.

Podsadba dusíkáči

Ořešáky a kaštanovníky mají velké nároky na dusík. Nalezl jsem v permakulturní literatuře zajímavé záznamy o úspěšných pokusech s podsadbami těchto velkých stromů dřevinami produkujícími dusík. Tím se prý až o 50 % zvýšila rychlost jejich růstu do výšky a v průměru kmene. Přírůstky v koruně byly dvoj- až trojnásobné oproti sousednímu srovnávacímu sadu. Větší stromy navíc mají delší životnost a vyšší plodnost.

Jedná se o podsadbu, kterou lze u nás provést čimišníkem stromovitým, olšemi šedou a italskou, žanovcem měchýřníkem, rakytníkem řešetlákovitým, hlošinami úzkolistou, mnohokvětou a okoličnatou, a netvařcem křovitým. Tyto dřeviny dodají přírodní cestou důležité hnojivo, kterým je dusík získaný ze vzduchu ve spolupráci s bakteriemi na kořenech. Až hlavní stromy jednoho dne vyrostou, vzniklý stín nebo polostín tyto sluncomilné pomocné dřeviny vyřadí ze hry (pokud nerostou na jižní straně sadu). To je styl výsadby uplatňující zákon přírodní sukcese. Pomocné dřeviny lze do té doby i kopicovat, dřevo využít a zbytky házet ke stromům jako mulč pro tvorbu humusu. Množství do půdy uvolňovaného dusíku z kořenů se kopicováním ještě zvýší. Některé z nich plodí využitelné plody a sad se tak dá (i komerčně) využít než hlavní stromy vyrostou.

Základní kritéria pro design tvrdého sadu

Je velký rozdíl mezi uplatněním podobného sadu na malé ploše větší zahrady nebo rodového statku, nebo na malé či velké komerční ekofarmě. V malém měřítku, kdy se předpokládá jen ruční sběr a transport plodů přenášením, se můžete v rámci dané plochy vyřádit s rozmístěním hlavních stromů i podsadeb do zajímavých i vtipných vzorů respektujících dané místo. U velkovýsadeb, při kterých se počítá s použitím techniky na sklizeň (střásačky plodů, mechanizovaný sběr ze země, transport), je potřeba výsadbové vzory nekomplikovat a umožnit pod stromy dostatečný a plynulý přístup.

Přílišné zjednodušování však vede k bezduchým monokulturám a tím paradoxně novým komplikacím. Je zde opravdu tenká hranice, na které je potřeba vybalancovat zachování velké druhové rozmanitosti a přirozenosti, a zároveň praktičnosti pro obhospodařování. Zkušenosti s různými kombinacemi dřevin v malém měřítku bude možno přenášet na větší vzory.

Kombinace se zvířaty

Chovatelům se naskýtá možnost vytvořit design tak, aby bylo možné občasné vpuštění zvířat do sadu beze škod na rostlinách. Husy, slepice, kachny, prasata, krávy, koně, ovce, kozy, mufloni, pštrosi, ryby… ne, ryby nechte ve vodě. Každé zvíře něco žere a něco nežere. Každopádně svými výtrusy sad pohnojí. Spasení trávy v sadu může být skvělá pomoc před sklizní ořechů a kaštanů sběrem ze země, budou lépe vidět. Po sklizni vždy něco na zemi zůstane, některá zvířátka to mohou smysluplně využít. Opravdu nepříjemné by bylo, kdyby místo toho ožrala stromům kůru nebo pozřela úrodu, kterou jste sežranou mít nechtěli. Pro určité druhy zvířat bude muset být sad již poměrně odrostlý, aby byl v bezpečí. Kopicované dusíkáče naopak budou v určitém stadiu vítanou složkou jejich potravy. Zajímavým řešením je půjčovat si vhodná zvířata od někoho jiného, a to jen pro chvíle, když je pro údržbu sadu potřebujete. Permakulturní spolupráci zdar.

Tvorba výsadbového vzoru

Nejdůležitější pro nás je znát vhodné vzdálenosti, které jednotlivé dřeviny potřebují pro spokojený život a plnou plodnost. Kaštany i ořešáky od sebe mají být alespoň 10 až 15 metrů. Sázíte-li odrůdy, je dobré si zjistit, zda dorůstají méně nebo více, než bývá běžné. Semenáče dorůstají obvykle větších rozměrů než roubovanci. Také záleží, jestli pod nimi má něco jiného i v dospělosti růst. Pokud ano, větší slunná mezera by byla nutná. Ale tyto stromy nejsou k podrostům zrovna přátelské. Jsou více či méně alelopatické, vylučují inhibitory (brzdiče) růstu, které likvidují konkurenční vegetaci pod nimi. Navíc se jejich listy pomalu rozkládají a je jich hodně, což efektivně hubí nižší trvalkové porosty. Proto světlo pod nimi nemusíme řešit tak jako u jabloní nebo jiných měkkých druhů ovoce, které lze dobře podsazovat.

Odstupy ostatních druhů stromů zvolte podle předpokládaných rozměrů jejich koruny – aby se dotkly až v plné velikosti. Sázíte-li řady, mezi kterými jsou dostatečné mezery, pak dopadá lepší oslunění na stromy v řadě ve směru sever-jih, nežli na ty v řadě východ-západ. Ale na svahu sázejte řady po vrstevnicích, nehledě na světové strany. Menší stromy a ty s menší alelopatií situujte více k jihu, větší stromy a ty se silnější alelopatií zase k severu. Vegetace tak chytí více slunce, od jihu mohou být i trvalé podsadby keřů nebo bylin, na severu budou spíše ty dočasné podsadby.

Vynecháváním širokých neosázených pruhů například pro pastviny získáte nové opakující se jižní strany. Vezměte v úvahu i opylování, kaštanovníky se v podmínkách hustší výsadby větrem opylí do vzdálenosti 40 metrů, ořešáky do 80 metrů (na volném prostranství to může být dále). K opylení je potřeba mít různé odrůdy. Stejná odrůda je v podstatě stejný strom, jen naroubovaný na více podnožích. Semenáče jsou vždy geneticky odlišné a opylí se v pohodě.

Pokud to výsadbový vzor a praktičnost dovolí, může být dobré kombinovat různé druhy stromů vedle sebe, nebo alespoň každá řada aby byla z jiného druhu. Zmenší se tím kořenová konkurence, mají totiž rozdílné nároky na živiny i vláhu. Jen nesmí být žádný z nich postižitelný alelopatií toho druhého, rostoucího nejblíže. Nejvíce to hrozí při kombinaci černého ořešáku s měkko-ovocnými stromy a keři. Kaštanovníky, ořešáky, duby a cukrové javory by mezi sebou při běžných vzdálenostech „na velikost koruny“ rozpory mít neměly (dle poznatků mě dostupných v současné době).

Tvrdý sad může být nádherný kus přírody připomínající les, ale poskytující potravu jako sad. Pokud vás tato myšlenka zaujala a máte pozemek, na který se vejde alespoň několik velkých stromů, určitě to stojí zato.

 


Text je úryvkem z knihy Kompletní návod k vytvoření Ekozahrady a rodového statku.

Jaroslav Svoboda (1977) získával své znalosti z oblasti permakultury a přírodních zahrad během zahraničních cest. Po návratu do Čech se začal věnovat designu ekozahrad. Protože o jeho návrhy a realizace byl nečekaně velký zájem, začal roku 2005 pořádat kurzy o metodách ekozahradničení a návrzích ekozahrad. Své toeretické znalosti i praktické zkušenosti zúročil během dvouleté práci na přípravě této knihy.

zdroj: www.energybulletin.cz/?q=clanek%2Ftvrdy-sad-misto-obilneho-pole-aneb-jak-se-stat-z-oracu-sberaci



Více zde: https://svetlykruh.webnode.cz/news/tvrdy-sad-misto-obilneho-pole-aneb-jak-se-stat-z-oracu-sberaci1/