Profesor Krejčí: Bude válka. Tady jsou důvody.

22.04.2013 17:46

 

Profesor Krejčí: Bude válka. Tady jsou důvody.

 

24.10.2011 6:34 - JINÝMA OČIMA „Česko i Slovensko se kvůli spojeneckým závazkům zaplétají do válečných operací - aniž s takovouto zahraniční politikou mají veřejnost či politické elity zkušenosti. Proto je nutné zahájit diskuzi o válce, a to zejména v podmínkách možného sebezničení lidstva." Úryvek z knihy prof. Oskara Krejčího Válka navozuje téma, které je do jisté míry v současné společnosti tabuizované. Ta válka, která může podle autora zachvátit nejen národy někde daleko, ale i přímo zde, v Evropě.

Kniha Oskara Krejčího shrnuje mimo jiné představy o příčinách válek a tato studie ústí do úvah o možných válkách budoucích. ParlamentníListy.cz se proto zeptaly profesora Krejčího, co je nejčastěji příčinou válek dneška a jak reálná je hrozba skutečné války v Evropě.

Pane profesore, podle Vaší knihy Válka to vypadá, že je válečný konflikt nevyhnutelný. Je to opravdu tak?

Ne, válka není nevyhnutelná, ale jsou čtyři faktory, které mě přivádějí k závěru, že bude, když se něco zásadního nestane. Ty čtyři faktory jsou v zásadě velice jednoduché.

Tím prvním je to, že dochází ke střídání hegemona, především v oblasti ekonomiky. V roce 2016 bude podle Mezinárodního měnového fondu Čína silnější než Spojené státy. Bude největším vlastníkem devizových rezerv a USA budou největším dlužníkem.

A jakou roli v tomto modelu přisuzujete Rusku?

Rusko by mělo být, podle plánů Putina, nastartované na pátý nejmocnější stát v Evropě. Ale v tom roce 2016 to ještě nebude tak znát. Už dnes má ale Rusko třetí největší devizové rezervy ve světě. Je otázka, jak s nimi bude umět zacházet. V letech 2020 - 30 by mělo být Rusko ekonomicky nejsilnější zemí Evropy.

Takže, tady vidíme výrazné zlomy a to je tedy první změna - změna hegemona.  Přitom víme, že první zákon mezinárodní politiky říká, že střídání hegemona je nejrizikovějším obdobím mezinárodní politiky. Tehdy válka hrozí nejvíc.

Jaké jsou ty další?

Druhým důležitým faktorem je, že i když Západ ekonomicky ztrácí své postavení, zůstává vojensky nejsilnější. Zbrojení, které probíhá v těch liberálně-demokratických zemích po studené válce, je neuvěřitelné. Ve Spojených státech je dnes zbrojení větší, než bylo v dobách korejské války, nebo i vietnamské. Je to mimo jiné spojeno s tím, že vojenský průmyslový komplex zaměstnává velmi mnoho lidí a málokdo se nebojí v podmínkách hospodářských problémů omezit zbrojní výrobu.

Jenomže, dnes už se vyrábějí zbraně, které když jsou v zajímavých cenových relacích, tak jsou vlastně neprodejné. Nebudete přece prodávat ty nejmodernější zbraně, ale co s nimi? Zastavit výrobu? To okamžitě ztrácíte výhodu vojenské převahy.

Americký vojenský průmyslový komplex zaměstnává 2 miliony lidí, to už je nějaká masa.  A vidíte, že nejsme ani schopni v této fázi zastavit tu výrobu hypermoderních zbraní. Začíná nám zbrojení v kosmu a to zbrojení se stává v podstatě nekontrolovatelné. Zvlášť, když existuje tendence zbavit se těch nadbytečných zbraní ve válce. Což je nejefektivnější způsob zbavování se zbraní.

A jaký faktor ještě poté může následovat?

Dalším, třetím faktorem je krize způsobu života středních vrstev.  To, čemu se říkalo hypotéční krize, dnes je to finanční krize, tak to je ze sociologického hlediska jednoznačně krize způsobu života středních vrstev. Ty střední vrstvy na Západě žijí dlouhodobě na dluh. To bylo nastartováno už před dlouhou dobou, hlavně v 50. letech minulého století, v době rekonomiky.

Rekonomiky?

Ano, rekonomiky. V době, kdy se omezily daně a zároveň se zvýšily vojenské rozpočty, čímž vznikla díra v rozpočtu, ale uměle se udržovala, ba dokonce zvyšovala životní úroveň. A to zvyšování životní úrovně bylo možné pouze za cenu zadlužování. Takže ve Spojených státech máte dnes zadluženou domácnost střední vrstvy, máte ji zadluženou v rámci jednotlivého státu i v rámci federace. A zahraniční dluh USA je nesmírný. Jinými slovy, nemůžete dále udržet životní úroveň.

Takže, v tom okamžiku musíte začít restrukturalizovat životní úroveň středních vrstev, což je nesmírně bolestivé a nejsnáze se to dělá za války. Když máte pocit ohrožení.

Máte na mysli vytvořit obraz nepřítele?

Přesně tak, což se děje v současném světě neustále.

Jestli se nemýlím, dostáváme se ke čtvrtému faktoru...

Ano, tím čtvrtým problémem je krize strategického myšlení. To je problém dost těžko uchopitelný. Když se ale podíváme na poslední války, které vedl Západ - Afghánistán, Irák, ale i bombardování Jugoslávie, spolu s tou dnešní kosovskou zátěží, Libye, ale konec konců i válka mezi Izraelem a Libanonem, tak to všechno byly války, které byly politicky velmi špatně připravené. Tam je opravdu velmi špatná politická příprava, stejně jako vojensko-politická analýza. Vojáci odvedli svou práci, ale ten výsledek je otřes.

Ale i kdybychom takzvaně vyhráli, tak po sobě zanecháváme spoušť a obrátí se to zase všechno proti nám.

Teď mě ale v podstatě trápí to, že politické elity ztratily schopnost dobrého odhadu. Že v těch všech krizových momentech, které se nakupily - střední vrstvy, nadměrný počet zbraní, ekonomický propad ve vztahu k jiným geopolitickým centrům... v této situaci hrozí, že bude přijato velmi špatné rozhodnutí. A to je válka. Protože v té se jakoby všechno vyřeší.

A protože ti naši mají velmi špatný strategický odhad, tak to s námi dopadne také velmi špatně.

Čím je dán ten špatný strategický odhad? Ve své knize uvádíte, že nemáme dostatečnou historickou zkušenost.

Ten problém je samozřejmě širší a nejde přirozeně jen o naši politickou elitu. Ale rozkládá se nám na Západě školství, a politický systém liberálně demokratický uzavírá smlouvu s politikem na příliš krátkou dobu, než aby mu umožnil rozvinout strategii. Takový politik potřebuje mít za tři roky výsledky, protože za čtyři roky jsou volby. Výsledky za pět let jsou pro něj nezajímavé.

Toto jsou faktory, které se nám dostávají do běžné politické kultury. Těch faktorů je samozřejmě víc a ony odbourávají i ty poslední zbytky politické strategie.

Stranické zápasy se změnily na marketingové či agenturní souboje a lidi už jakoby nepotřebují programy.  Ale strategické myšlení se přece formovalo mimo jiné i tím, že se lidé učili přemýšlet o dlouhodobých programech. To všechno dnes zmizelo v takzvaném „pragmatismu", ale ve skutečnosti v peněženkách nejrůznějších majitelů reklamních agentur.

Zní to děsivě.

Ano, ale já jsem se o tom rozhodl mluvit na nejrůznějších vhodných i nevhodných místech, protože si myslím, že se to ještě dá zvrátit. Je ale třeba vědět, že toto nebezpečí hrozí. Prvním předpokladem pro odvrácení války je vědět, že hrozí.

A jaké kroky byste doporučil v tomto schématu České republice?

Česká republika je nesmírně slabá. Musí se naučit přemýšlet kooperativně, ne takzvaně strategicky, jak se traduje. Musí přestat šířit kolem sebe geopolitické stereotypy a ideologické předsudky, musí se zbavit všech fobií, ať už je to vůči arabskému světu či Rusku, ale i zbytkové fobie vůči Německu. Je třeba postupovat kooperativně.

Je třeba podporovat mezinárodní právo. Česká republika za posledních 22 let několikrát flagrantně porušila mezinárodní právo, ať už šlo o bombardování Jugoslávie, nebo nyní zásahy v Libyi. To už se nesmí stát, to už si nesmíme dovolit, protože jinak na to jednou velmi doplatíme.

Ve své knize sice uvádíte, že se pak nebudeme moci vymlouvat na spojenectví. Jak ale jednat, když nás spojenci, nechci-li říct, vydírají, tak tedy tlačí k různým krokům, ve smyslu - chtěli jste do NATO, tak se hleďte přizpůsobit?

Musíme hájit své národní zájmy, které u tak malých států, jako je Česko i Slovensko musí být vždycky spojené s mezinárodním právem. To je naše jediná opora a tímto směrem také musíme vést naši zahraniční politiku. A pokud jde o akademickou obec - já nezastupuji politiky, tak by se mělo o těchto věcech maximálně veřejně diskutovat. Maximálně veřejně. Protože i to, co říkám já, může být plné omylu. Ale nejprve je třeba na ty omyly ukázat. To riziko je totiž příliš velké.

Profesor Oskar Krejčí (*1948) je známý český politolog, autor více než dvaceti knih a tisíců článků, analytických statí a studií. Je prorektorem Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, přednáší na fakultě politických věd v Banské Bystrici a je vědeckým pracovníkem Ústavu politických věd Slovenské akademie věd v Bratislavě.

 

Zdroj:  veřejný  internet  …  Zapsala  Helenka  DVOŘÁKOVÁ – 20.2.2012.

 

Třináct lží české vlády ODS, TOP09, VV.

 

Lež první: Programové prohlášení koalice: Nezvýšíme daně, ani odvody na sociální pojištění.

Pravda: A co povodňová daň, zdanění stavebního spoření, vyšší daň z nemovitostí, a hlavně zvýšení DPH na 20%? Aktualizováno: nově na 20%, 14% a posléze jednotných 17,5%.

 

Lež druhá: „ODS v žádném případě nepřipravuje zavedení poplatků ve zdravotnictví“ (Nečas – 21. 5. 2006)

Pravda: Přichází leden 2008 a ODS zavádí regulační poplatky ve zdravotnictví.

 

Lež třetí: Vláda tvrdí, že už za 30 let se dosavadní důchodový systém zhroutí, protože na jednoho pracujícího bude připadat jeden důchodce.

Pravda: Se zohledněním postupně se prodlužující průměrné délky dožití (a posouvání věku odchodu do důchodu), která se v posledních 20 letech podle demografických studií plynule prodlužuje o tři měsíce za rok, by ale počet lidí v produktivním věku na jednoho člověka v důchodovém věku klesl v příštích šedesáti letech podle demografických propočtů jen nepatrně, a to z 2,9:1 na 2,8:1. Nikoli tedy na 1:1 jak lže vláda. Vyplývá to z expertních propočtů provedených na základě aktualizované prognózy předních českých demografů. (zdroj: Novinky.cz).

 

Lež čtvrtá: Na celkové pokrytí nákladů důchodové reformy budeme potřebovat až 300 mld. korun

Pravda: Podle finančních expertů by reforma stávajícího prvního (státního) pilíře a stávajících penzijních fondů přišla na sotva desetinu této částky. Přitom výsledky by byly úplně stejné.

 

Lež pátá: Bez sjednocení DPH na 20% není možné důchodovou reformu provést.

Pravda: DPH nemá s důchodovou reformou absolutně nic společného. Má pouze zajistit odliv peněz do soukromých kapes a největší tunel v novodobé historii. Potřebné náklady na reformu jsou 20 miliard ročně a to by zcela hravě pokryly příjmy ze zisků ČEZ (20 miliard). K dispozici by mohly být i výnosy ze zdanění hazardu (7 miliard), a zavedení progresivní daně (5 miliard). Navíc má vláda ještě v rukávu možnost čerpat z privatizací a hlavně ušetřit okamžitým zprůhledněním státních zakázek, při kterých mizí stále stovky miliard.

Doplněk: Jak se ukázalo, oněch 20% nebylo vůbec nutných a vláda od nich nakonec couvla.

 

Lež šestá: Dopady DPH zvýšené na 20% vyčíslila vláda na jednoho obyvatele 250 korunami měsíčně.

Pravda: Podle skutečně reálných propočtů však doplatí na reformu každý občan 1100 korun měsíčně.

 

Lež sedmá: Nečas: Tento stát má nejlepší prorodinnou politiku v Evropě!

Pravda: Ona prorodinná politika pochází téměř celá ještě z let socialistického státu. Novodobé vlády ji pouze mírně upravovaly. Podpora rodin s dětmi se v posledních letech naopak snižuje, neexistuje vůbec žádná podpora absolventů středních a vysokých škol při nástupu do zaměstnání.

 

Lež osmá: Zavedením dalšího pilíře do důchodového systému, tedy soukromých fondů, do nichž se bude dobrovolně spořit 3% z příjmu, se posílí důchodový systém a vyřeší problém s financováním důchodů v příštích letech.

Pravda: Stane se pravý opak. Průběžný důchodový systém přijde nejméně o 20 miliard korun a vedle nyní existujících penzijních fondů vzniknou další soukromé penzijní fondy, které budou dublovat jejich dosavadní funkci. Do jejich spuštění nalije stát miliardy, ale spořit do nich nikdo nebude. Propad v příjmech důchodového systému to v žádném případě nevyřeší. Naopak, jen jej zvýší.

 

Lež devátá: Miliardy vybrané na zvýšené DPH půjdou rovnou na penzijní účty.

Pravda: To je v podstatě fyzicky nemožné, protože nelze rozeznat, kolik se vybralo DPH právě za zboží, které bylo dosud ve snížené sazbě. Leda, že by každá takto vybraná koruna navíc dostala speciální nálepku, nebo razítko. A to je blbost.

 

Lež desátá: Po zvýšení DPH na 20% už vláda žádné další zvyšování daní a odvodů nechystá.

Pravda: Pro kompenzaci snížených odvodů firem o 2 % počítá vláda se zvýšením odvodů na zdravotní pojištění zaměstnanců. Při platu 20 000Kč měsíčně by zaměstnanec odváděl o 400 Kč více na daních za měsíc. Ještě hůře by dopadly nízkopříjmové skupiny obyvatel s platem do 11 000 korun.

 

Lež jedenáctá. Katastrofální zadluženost ČR, která nás žene na úroveň Řecka (Nečas), jinak slavná řecká lež.

Pravda: Při srovnání skutečné míry zadluženosti v evropském kontextu je na tom ČR nadmíru dobře: ČR 35,6 % HDP, Slovensko 35,7 %, Španělsko 53,2 %, Británie 68,1 %, Portugalsko 76,8 %, Francie 77,6 % Německo 73,2 %, Belgie 96,7 % a ono stále omílané Řecko 115,1 %.

 

Lež dvanáctá: Neustálé tvrzení vládní koalice, že tento stát zadlužily vlády ČSSD

Pravda: V roce 2007 byl schodek veřejných rozpočtů pouhých 0,6% HDP. K náhlému nárůstu zadlužení došlo díky soustavné likvidaci ekonomiky pravicovými vládami, počínaje tou M. Topolánka. Podívejte se, jak narůstalo zadlužení za vlády pravice. Čísla hovoří za vše:

 (zdroj: iDNES)

 2008

       Zavedení rovné daně – výpadek příjmů státního rozpočtu 20 mld.

       Snížení daně z příjmu právnických osob z 24% na 21% - výpadek 24 mld.

       Zaveden strop odvodů zdravotního a sociálního pojištění – výpadek 17 mld.

 2009

       Snížení daně z příjmu právnických osob z 21% na 20% - výpadek 8 mld.

       Snížení sociálního pojištění zaměstnancům z 8% na 6,5% - výpadek 27 mld.

       Snížení sociálního pojištění zaměstnavatelům z 26% na 25% - výpadek 18 mld.

       Zvýšení slev na sociálním pojištění – výpadek - 18 mld.

 2010

       Snížení sociálního pojištění a zvýšení paušálních odpočtů pro živnostníky

       – výpadek 22 mld. korun.

To vše mělo snížit cenu práce, nastartovat rychlejší ekonomický rozvoj země a snížit nezaměstnanost. Nestalo se. Právě naopak, státní kasa zchudla o celých 154 miliard korun.

 

Lež třináctá: Jsme vládou rozpočtové odpovědnosti a nedovolíme další zadlužování tohoto státu (Nečas)

Pravda: Vládě se jen za první dva měsíce letošního roku povedlo docílit doslova historického schodku ve státním rozpočtu. Zatímco loni byl za stejné období (leden-únor) 10.9 mld., letos vyletěl na více než dvojnásobek, tedy na 22.8 mld. To se v historii ještě nikomu nepodařilo, pouze vládě rozpočtové odpovědnosti!  (zdroj: Ministerstvo financí)

 

Staré české přísloví říká: kdo lže, ten krade. Proč by to nemělo platit právě u Nečasovy vlády? Korupci a rozkrádání vidíme přes veškeré sliby na každém kroku. Ministerstva nemají na výdaje, ale všechna rozhazují plnými hrstmi stotisícové odměny kamarádíčkům, kterým páni ministři zajistili na svých úřadech teplá křesílka. Nemocnice nemají na základní zdravotnické pomůcky, ale jejich ředitelé si pořizují paláce za desítky milionů. Školství nemá peníze vůbec na nic, ale zavádí povinné státní maturity za stovky milionů. A tak bychom mohli počítat dál. Není opravdu cosi shnilého ve státě českém?

 

Zdroj:  veřejný  internet   ….  Zapsal Karel  ŠLAPOTA, Ostrava – 19.2.2012.