(Článek zveřejněn v časopise Svět vědy 6/2005)

Kdo by to byl jenom řekl! Máme tady další úžasnou (dez)informaci z dílny českých i světových záhadologů. Pyramidy už netáhnou a ani s Atlantidou už nebudete „in“. Teď frčí civilizace pod dírami v pólech. Dutá země. Ostatně žádná letecká společnost proto nelétá přes póly, protože by tím riskovala, že do takového polárního otvoru letadlo vlétne. Ba co víc, astronomická pozorování polárních září na Marsu a Merkuru ukazují také na to, že tyto i ostatní planety sluneční soustavy jsou duté. Mají totiž ve svém středu vlastní slunce, které tyto záře vyvolává.

Pokud byste si mysleli, že jde o ojedinělou informaci jednoho blázna, budete na omylu. Dutá Země je prostě fakt. Prostě se s tím smiřte, důkazy jsou jasné. Píše o nich několik desítek serverů i časopisů světa. U nás i ty populárně-vědecké. Nemůžeme tedy zůstat pozadu!

„Byl jsem zde.“ Dutý Fantomas
Vždyť jeden z nejvýznamnějších mužů amerického polárního dobyvatelství – Richard Evelyn Byrd ( Svět vědy 5/2005 ), admirál námořnictva Spojených států prý – „zvládl proletět v roce 1929 severním i jižním polárním otvorem, v únoru 1947 severní polární dírou a 13. ledna 1956 jižním polárním otvorem“. Ale byli i další, prý významní cestovatelé. „Hubert Wilkins, Olaf Jansen. Anebo dánský vědec a badatel Edmund Bork vedl expedici do duté Země roku 1991.“
Jen existence světa pod polárními dírami nám tak prý vysvětluje, proč máme ledovce. „Ty totiž vznikají z řek uvnitř polárních otvorů. Řeky v zimě zamrzají, ale v létě se ledovce odlamují a jsou vytlačovány do moře.“ To píše pomyslný Dutý Fantomas, jenž vede ruku autorů různých článků. 

Dutá biologická revoluce
„Sibiřští zmrzlí mamuti a další divoká zvířata žijící uvnitř vnitřní země, jako je nosorožec srstnatý, sob, hroch, lev a hyena, spadnou do řek, v nichž zmrznou, a později se dostávají ven spolu s ledovci.“ Proto je mají vědci tak čerstvé a nepoškozené. Už jen kdyby v nich ten radioaktivní uhlík svým věkem milionů let nedělal takovou paseku.
Také musíme pozměnit náš náhled na migraci živočichů, protože další „důkazy“ ukazují na to, že „četné ryby jako makrela a sleď, zvířata jako velryba, tuleň, polární liška, sob a pižmoň a ptáci jako jespák, labuť, husa sněžná, berneška a racek Rossův se každé jaro a podzim stěhují do nitra neznámé severní země a pak zpět kvůli rozmnožování nebo aby unikli chladné zimě.“ No vidíte, a člověk by si myslel, že se tam na severu mají dobře a oni zatím zalézají do děr. Teda jen do jedné, avšak obří.

Zeptejte se dutých Eskymáků
Eskymáci říkají, že jejich předkové pocházejí ze země na severu, kde Slunce nikdy nezapadá. Známý podvodník a falzifikátor skutečností Marshall Gardner píše, že „…když se tito Eskymáci snažili říci, odkud pocházejí, ukazovali k severu a popisovali zemi věčného slunečního svitu…“ Z ní vydedukoval další „vědeckou“ oporu pro svůj dutozemní paskvil.
Své zastání má teorie duté Země u lidí se slabým povědomím o vyspělosti našich technologií, schopností techniky a lidí i znalosti přírodních zákonů. Slepě kopírují zaručené informace i citace. Vlnu dezinformací ostatně šíří i média, dokonce i ta populárně-vědecká. Hlupáky ze svých čtenářů tak udělal například i časopis 21. století. Nekriticky, i když odměřeně, psal i MF Plus.

 

 

Dutost na entou
Maximální pohrdání lidským rozumem však najdeme až v dalších „nesporných“ důkazech teorie duté Země.
Pyl vyletující otvory z duté Země prý totiž zbarvuje sníh do pestrých žlutých a červených barev. To by ale nebylo s takovými nepřímými důkazy ono. Existují samozřejmě i ty přímé. Zastánci teorie duté Země ukazují horlivě na obrázky družic s nejasnou oblačností: „Vidíte, tady ta skvrna! To je ono! To je vchod.“ Zploštělost Země na pólech je ostatně také částečně zapříčiněna otvory a nikoli rotací. Prostě je tam vpouklá dovnitř. A potom ty neustálé vibrace: „Země vibruje jako mýdlová bublina, která je dutá. Při velkém zemětřesení vibruje jako zvon, který je také dutý. Základní vibrační perioda Země je 54 minut. To naznačuje, že to musí být dutá koule.“ Zastánci teorie se také snaží naznačit, že „ve skutečnosti běžné navigační přístroje nefungují v arktické a antarktické oblasti tak jako jinde. Magnetický kompas bude ukazovat na jedné straně otvoru nahoru a na druhé straně dolů podle toho, na které straně vůči magnetickému pólu se nacházíme. Na jiných místech se může pouze točit.“

Dutě tomu věří
Bohužel lidí věřících v tuto pateorii je kupodivu dostatek. Zcela jistě je hlavní příčinou jejich naivní důvěřivosti malá informovanost o tom, co víme o polárních oblastech. Naše póly už dávno nejsou hic sunt leones na mapách. Póly umíme určit s přesností na metry a jejich pohyb mají polárníci vytyčkovaný již řadu let měsíc po měsíci. Možná by stálo za to se teorii duté Země zasmát. Jenže při množstvích lží, které zastánci teorie produkují, to dost dobře nejde. Richard Evelyn Byrd neproletěl ve zmíněných letech žádným otvorem a dokázali to ve svých výpovědích i jeho spolucestující. Lidé podporující teorii duté Země lžou. Navíc doslova zkomolili principy vzniku polární záře. Lžou, když tvrdí, že polární záře na Marsu a Merkuru dokazují existenci dutosti planet. Merkur i Mars nemají odpovídající atmosféru a vznik polární záře s ní bezpodmínečně souvisí. Na Marsu ani Merkuru nejsou polární záře. Není ani pravdivý argument, že Země není dostatečně tuhá, aby byla pevná po celém průřezu. Veškeré hodnoty odpovídají skutečnosti. Argumenty a výpočty, které vystupují proti tuhosti Země, čerpají zastánci z knihy staré přes sto let (Darwin, G. H.: The Tides and kindred Phenomena in the Solar system, London, 1898).

Duté povědomí o přírodních zákonech
Stejně směšně lživá jsou i tvrzení, že newtonovská fyzika umožňuje dutá tělesa a i velké planety (prý možná kromě Saturnu) mohou mít pevný povrch i zevnitř. Plynné planety nemohou mít pevný povrch. Protože by nevznikly. S použitím středoškolské matematiky se dá dokázat, že planety s tuhým povrchem o velikosti Jupiteru, Saturnu, Neptunu i Uranu by se do sebe v důsledku gravitační síly zhroutily, pokud by byly tuhé.
Newtonovská fyzika, o kterou se zastánci duté Země opírají, jim stejně dementuje možnost, aby ve vnitřní Zemi existovaly volné předměty na povrchu. Newtonův gravitační zákon je totiž postaven na matematickém základu, který říká, že gravitační síla je všude uvnitř sféricky symetrického tělesa nulová, a to bez ohledu na tloušťku slupky. Tajemné civilizace uvnitř duté Země tedy mají tu smůlu, že nepocítí gravitační tlak směrem od středu a nemohou se tak postavit na svou tajemnou vnitřní zem. Některé zahraniční servery již sice reagovaly na tuto výtku a tvrdí, že místo gravitace mohou lidé na povrchu vnitřní Země chodit díky odstředivé síle. Chabý argument se však dá vyvrátit okamžitě. Odstředivá síla dosahuje sotva 0,3 % gravitační síly na povrchu naší Země. A to jen na rovníku a směrem k pólům pak klesá.
Stejnou lží je tvrzení, že příčina vzniku polární záře – Van Allenovy pásy nabitých částic okolo Země – je důkazem existence Slunce uvnitř naší Země. Protože jinak nejdou dokázat. Proudy nabitých částic prý Zemi obletí, jelikož jsou odraženy zemským elektromagnetickým polem. Nejsou. Je to naprostá lež. Existence pásů byla prokázána v roce 1958 sondami Explorer I a později i Explorer III, jejichž vědecký tým vedl James Alfred Van Allen. Poté byla předpovídaná struktura záření naměřena při misích družic Explorer IV a Pioneer III.

 

 

To už je fantasmagorie
A v neposlední řadě je stejnou lží i tvrzení, že „žádnou družici nelze umístit na stabilní oběžnou dráhu přímo nad polárními otvory, aniž by byl vzat v úvahu místní nedostatek gravitace daný neexistencí hmoty v polárních otvorech“. Gravitační mapa Země je popsaná velmi dobře, tvrzení o družicích je tedy směšné. Poslední perličkou by snad mohlo být i popření výzkumu mimozemšťanů v oblasti Area 51, protože se nemá jednat o mimozemšťany, ale obyvatele vnitřní Země. Právě oni totiž používají k dopravě létající talíře a kreslí do obilí kruhy.

Závěrem snad jen nezbývá než poukázat na smutný fakt, že spousta dobrovolníků nyní hledá na snímcích rozličných družic známky po čemkoli připomínající díru do sněhu v polární oblasti nejen na Zemi, ale i na ostatních planetách. A to kdekoliv. Ze snímků na mnoha internetových stránkách je tak otvor do nitra Země vždy někde jinde. Od Grónska až po Sibiř.

Informace o této zákeřné dutozemní problematice jsou k dispozici třeba na adresách:
https://sweb.cz/dutazeme/
https://www.crank.net/hollow.html
https://www.crystalinks.com/hollowearth.html

https://www.thetruthbehindthescenes.org/the-hollow-earth-theory/  (poz. red. osud. biz)

——————————————————————————–

Van Allenovy radiační pásy

Van Allenovy pásy připomínají tvarem torus okolo Země. Jde o dvě vrstvy nabitých částic, které se pohybují v severojižním směru podél magnetických siločar. Když jsou Van Allenovy pásy přesyceny, vydávají se nabité částice na cestu k horním vrstvám atmosféry a interakcí s ní vytváří známou polární záři. O přítomnosti takových pásů se teoretizovalo již před kosmickým věkem, ale potvrzeny byly 31. ledna 1958 sondou Explorer I a později také Explorer III misí pod vedením doktora Van Allena. Radiace nabitých částic byla poprvé přímo naměřena sondami Explorer IV a Pioneer III. Van Allenovy pásy je třeba vnímat jako dvojici pásů nad sebou. Vnější a vnitřní pás. Vnitřní pás obsahuje především protony, zatímco vnější především elektrony. Kdyby bylo záření původu ve směru z povrchu Země, bylo by rozložení částic opačné.
Energie protonů v těchto pásech je tak obrovská, že jsou částice schopny proniknout ocelovým štítem o tloušťce ~1 mm. V kosmických skafandrech by tak byla vaše přítomnost uvnitř těchto pásů destruktivní a během sekundy byste zemřeli stejně jako smrtelnou expozicí vysoce energetického ionizujícího záření. Van Allenův pás je spojován především se Zemí, ale tyto pásy se vyskytují také na ostatních planetách a umožňují tak vznik polární záře. Pásy postupně absorbují sluneční záření jako kondenzátor a při přesycení dají vzniknout také interakcím s horními vrstvami atmosfér planet. Díky tomu může vzniknout polární záře i na planetách tak daleko od Slunce.

Richard Evelyn Byrd

Byl významným americkým letcem, který zřejmě jako první přeletěl letadlem severní pól 9. května 1926 a prokazatelně první, kdo přeletěl jižní pól 29. listopadu 1929. Rozhodně však nelétal žádnými dírami. A rozhodně nemohl proletět tou severní v roce 1947, jak tvrdí dutozemní teologové, protože byl toho roku na expedici v Antarktidě. Rozhodně neletěl sám, protože jej vždy doprovázeli dva další lidé: Harold June jako spolupilot a Ashley McKinley jako navigátor a fotograf. Rozhodně neproletěl naskrz, protože by mu samozřejmě nevyšlo palivo. Byl rád, když po vyprázdnění všech náhradních nádrží tak tak doletěl zpět na základnu po 18 hodinách a 41 minutách.

Zdroj  https://www.oknavesmiru.cz/