Placebo, mozek a 4D

12.05.2014 09:04

Placebo, mozek a 4D

placeboSledujeme politiku a daně, cenu pitné vody a šelmovské podloží nových dálnic. Ale doceňujeme základnější otázku – zvláštní záležitost našich těl? Co nám sděluje léčivá moc placeba?

Medicína se mýlila – placebo funguje dokonce i tehdy, když pacient o jeho užití ví! Lidové vrstvy po staletí podobně uznávaly – „víra tvá tě uzdravila“. Užitím důvěry léčil Ježíš, s bájnými výsledky. Jindy posuzujeme zdraví člověka v souvislosti s jeho povahou – veselá mysl – „půl zdraví“.

Důvěřujeme placebu, věříme v sama sebe a to nejlépe s dobrou náladou.

*

A kde sídlí naše lidská mysl? Mozek, se svou větší spotřebou energie, není pouhým chladičem, jak se pradávno soudilo.
~ Před několika lety se psalo o člověku, který si pamatuje každý den svého života. Žena trvale ví, v kolik hodin který den v minulosti vstávala, koho potkala, co dělala – i všechny bezvýznamnosti (Los Angeles – ČTK 14. 5. 2008).

Překvapením podobného druhu bývají i lidé, kteří znají zpaměti indické védy – miliony slov.

~ Naopak, promyšleným zásahem živočich ztratil paměť [1]:

Holz popsal pokus se psem, jemuž odstranil kůru velkých hemisfér: „Dny trávil jako každý jiný pes. Spal i bděl, často běhal, v jeho pohybech však bylo možno pozorovat určitý neklid. Někdy po celé hodiny chodil neklidně po kleci, dokud se nevyčerpal. Mléko a maso lačně hltal. Něco nepříjemného okamžitě vyplivl. Na štípnutí reagoval vrčením.

Chyběla mu paměť. Nikoho z blízkých, s nimiž si hrával před operací, nepoznával. Nepůsobilo na něj ani hubování, ani laskání. Bylo to ubohé, apatické bezmocné stvoření, které si samo nedokázalo nalézt potravu, uniknout nepříjemné situaci, zachránit se před nebezpečím. Vše, co se týkalo vědomí, bylo zřejmě zničeno.“s. 42

Brzy bylo dokázáno, že dokonce oboustranné odstranění těchto částí kůry nemusí vždy paměť vážně narušit.s. 63

Ztráta paměti popsaným způsobem neprokazuje, že mozek by měl být sídlem paměti. Stejně tak může být vysílačem, bránou k paměti, umístěné neznámo kde.

*

Není snadné posoudit, kolik bitů za sekundu zpracovává mozek a o kolik méně dat přichází člověku do vědomí; především formou smyslových zážitků. V podobném směru lékařská věda nabízí případy, které by mohly poněkud pootočit našimi názory. A to jednoduchým vyhodnocením kvantity informatických předpokladů – takřka chybějícím mozkem.

Poznání jde stále dál; kdo dnes stojí, je zítra opodál – se kdysi připomínalo. Mozek je nám sice důležitý, jenže dřevní přesvědčení je narušováno hydrocefalitidou. Ta značí stav, kdy příslušná část lebky není zcela vyplněná mozkem, nýbrž částečně obsahuje tekutinu. Jenže ještě víc. Z mozku může zbývat dokonce jen několik procent hmoty u páteře. Přesto taková absurdní skutečnost někdy neomezuje člověka v jeho rozumových projevech. Píše se i o pouhé tenké vrstvě mozkových buněk v lebce jednoho člověka, jenž přitom má výborné rozumové schopnosti. Kde potom sídlí jeho vědomí a přemýšlení, a kde má uložené paměťové informace?

Bádání již po mnoho desítek let nabízí, že náš svět podmiňuje hmota, kterou máme předpokládat také v dalších, nepřístupných geometrických rozměrech. Jestliže strunová fyzikální teorie, výpočetně velmi náročně podložená, pracuje s dalšími prostorovými rozměry, pak je tato hypotéza exaktním podložením i pro medicínu. Fyzika užívá termín – svinuté rozměry. Tím vysvětluje, proč nemáme přístup ani do čtvrtého rozměru. Svinutí naznačuje, že se do nich hmota nevejde? To ne. To by je fyzika do svých výpočtů nepotřebovala zařazovat.

Existence lidí, kteří plnohodnotně žijí bez mozku, nabízí odvážněji uvažovat skutečnost dalších geometrických rozměrů světa.

*

mozek2~ Jiné poznatky, rozporující úlohu mozku, posuzují rychlost, kterou jednáme. Dosavadní názory na činnost mozku předpokládají mnohem pomalejší reakce, než jakých je člověk běžně schopen. Velký počet neuronů, které se účastní práce mozku, by neměl dovolovat jeho velkou pracovní rychlost. Přenos informace mezi dvěma neurony trvá až desítky milisekund – ovšem paralelní propojení neuronů procesy urychluje.

I zde lze spekulovat, že lidský mozek je podporován skrytou složkou, již můžeme hledat mimo naše tři rozměry geometrického prostoru. Anebo uvažovat další, vědě dosud neznámé pole 3D prostoru?

~ Paul Davies uvádí, že někdy bývají mozkové buňky aktivované sekundu i dřív před tělesnou akcí. Jednání je nachystané před tím, než si je člověk uvědomí. Vyplývá, že pojmy času a lidské vůle jsou propracovanější, než máme po staletí za samozřejmé [2].

~ Při tomografickém sledování mozku se projeví, že jeho činnost je shodná, ať člověk objekt pozoruje anebo si ho potom jen představuje. Nabízí se, že halucinace by nemusely být jen neobvyklým zdrojem ošizení člověka, nýbrž by mohly být základem všeho vysvětlování hmotné existence.

I v upřesňování konstrukce našeho světa si můžeme připomínat staré známé varování – všechno je jinak. Možná ve směru hlubšího využití informatiky.

~ Proud smyslových zážitků jde tam a také zpět [3]:

„Hipokampus pracuje jako maják nebo magnetofonová smyčka. Informace, které dostal, vysílá tam, odkud přišly, hodinu za hodinou, opakovaně. Zrakové informace do zrakové kůry, té její části, která sousedí s prvotní zrakovou kůrou. Stejně to dělá s informacemi sluchovými, hmatovými a dalšími.“ s. 131

Signály jdou z očí do mozku a také z mozku do očí. Který přenosový směr je první?

~ Zvláštností je také kvalitní výsledek, který většině lidí poskytují oči. Oko je dost nedokonalým organickým optickým aparátem; v to zahrňme i nehomogenitu jeho vnitřního prostředí. Obecně se usuzuje, že dokonalý obraz dotváří mozek. Jenže, s přihlédnutím i k zvláštně velkému zornému úhlu, lze promýšlet různá další vysvětlení existence organismu.

~ Zorný úhel našeho zraku uveďme jako poslední zajímavost. Zatímco ostře vidíme jen do šířky několika úhlových stupňů, celé zorné pole nabízí lidem úhel i větší než 180°. Oko může vidět – takříkajíc dozadu. Když si člověk stoupne k rovné stěně a dotýká se jí svým nosem, hledě přímo, pak kupodivu postřehne i děj, který se odehrává kus dál od stěny. Ne snad přímo za jeho hlavou, ale i tak je zorné pole nečekaně velké. Je otázkou, zda i tento zážitek může zajistit oko. Vyzkoušejte prosím.

*

Uvedené souvislosti posuzují činnost mozku. U něho nenacházíme paměťovou kapacitu, kterou bychom vysvětlili množství nezapomenutelných informací z celého života ženy v úvodu. I další fakta naznačují, že mozek je přijímačem informací odjinud. Potřebným zdrojem můžou být další části organismu, jež by využívaly nepřístupných rozměrů prostoru. Propočítaná fyzikální nauka o vyšším počtu geometrických rozměrů Vesmíru je k tomu nachystaná – strunová teorie.

Dosud věda nezařadila informatiku jako možnost ke zdůvodnění hmotné existence. Zda se najde vědec, který dá dohromady poznatky o dosud podceňovaných záležitostech a vyhlásí je? I za cenu ztráty své vědecké pověsti. Anebo naopak.
 

Literatura:
[1] Mozek zkoumá mozek – Nikolaj Šejkov. Nakl. Svoboda, Praha 1983
[2] O čase. Einsteinova nedokončená revoluce – Paul Davies. Nakl. Motýl, Bratislava 1999
[3] Mozek a jeho duše – František Koukolík. Nakl. Makropulos, Praha 1995
 

Bohumír Tichánek
https://www.tichanek.cz/