Koloidy Au, Ag, Zn, Cu

12.05.2014 00:58

Koloidy Au, Ag, Zn, Cu

 
V celém EU platí zákaz přidávání zlata a stříbra do potravin. To je jedna strana věci. Skutečnost je jiná.

 

Koloidy Au, Ag, Zn, Cu, pohled na problematiku

Na základě několikaletých zkušenosti s výrobou a požitím koloidů, po provedeni mnoha pokusů a cíleného ověřování výsledků, předkládám zájemcům pár základních postřehů. Jsou to mé osobní názory a poznatky. Nenajdete zde opisy z Wikipedie ani informace z i-netových portálů.

Článek neslouží v žádném případě jako návod k užívání, je myšlen jako povrchní technická informace. Koloidy nenahrazují léčiva ani doplňky stravy.

Výroba, srážení a usazování, sycení a velikosti shluků

Koloidy kovů se docilují el. proudem. Lépe napětím, od 30V do 5000V. Na každý kov je potřeba určité napětí, které opět u druhého kovu vrší problémy. U stříbra i u zinku se dá použít rozdílného napětí, u zlata ne. Zlato potřebuje min. 2500 až 4000, rozpustit se dá i třiceti volty, ovšem přinese to problémy o kterých na začátku nevíme. Pokud máme dobrý zdroj, můžeme vytvořit pod vodou oblouk, který při velké radosti funguje možná pár minut, pak nestačí voda elektrody chladit, oblouk se rozpojí, po několika pokusech jej znovu obnovit, může se slepit a zlato skape v kuličkách na dno. Je to finanční ztráta, zlato sice máme, ale jako elektroda je nepoužitelné. Výroba zlata je namáhavá, zdlouhavá a nebezpečná práce. Zinek kupř. se rozpouští ve vodě dobře, je to velice měkký kov, napětí se dá použít různé. Čili na pohled jednoduché, ale ve skutečnosti výroba koloidu Zn je náročnější více, jak výroba koloidu stříbra. Pokud chceme malým napětím docílit hustoty přes 100mg/l, potřebujeme doslova několik dní nepřetržitého provozu na pár litrů. Koloid Zn, jako jeden z mála může vyžadovat stabilizátor, i tak je nevhodné jej skladovat delší čas. Výroba zinku vyžaduje tu nejčistší vodu. Podobně je to u mědi.

Koloidy se dají vyrábět také ve fyziologických roztocích, které urychlují výrobu a nekladou tak velké požadavky na elektrickou část. Avšak tyto chemikálie nedostaneme z vody a mohou vytvářet hned nebo po čase opět další nevhodné sloučeniny. S takovou to nekontrolovatelnou i nebezpečnou výrobou není nutné mít něco společného. Tvrdím, že nejdůležitější je čistota vody, čistota elektrod je v porovnání zanedbatelná. Je dobré používat 2x destilovanou vodu, která se dá v nouzi použít kvalitou i na injekční účely. Čistější voda neexistuje.

Pitná relativně dobrá a chutná voda je z chemického - farmaceutického hlediska čistoty naprosto znečištěná kapalina. Tedy, ne jen nikdy nepoužívat pitnou vodu, ale vyvarovat se i nekvalitní (doměle) destilované vody, zrovna tak nepoužívat stolních vod. Vody prodávané v obchodních domech, označované „destilovaná“ žádnou destilovanou vodou nejsou, výrobci zneužívají tento výraz k reklamě, je to jen levný trik.

Při výrobě může docházet k opadávání elektrod. Zrovna tak můžeme bezprostředně po výrobě zjistit na dně nádoby nepatrné usazeniny. Je to v podstatě vázání velkých částic k sobě, které se zviditelní. Tato skutečnost je normální.

Opadávání elektrod a vytváření větších částeček je závislé na struktuře materiálu. I sebečistější elektroda, vyrobená nejlepší technologií, vykazuje různě strukturovaný materiál. Elektrické napětí utváří materiál povrchově nestabilní a utrhávají se nepravidelně atomy nebo jejich seskupení. Po určité době, což může být i pár sekund, se stává prostředí vodivější, čímž vzrůstá proud, který opět urychluje reakci. Takovéto výchylky a změny není možno prakticky kontrolovat. U vysokonapěťových zdrojů je to prakticky neproveditelné. Pokud použijeme složité omezovače proudu, které snižují okamžitě napětí, požadovaná reakce vytrvá na elektrodách př. několik minut a po snížení napětí na určitou hodnotu, se vše zastaví. Pokud použijeme vysokofrekvenční transformátory, které mají omezený wattový výkon vzhledem k malému průřezu jádra, dojde k přehřátí a reakce zkolabuje, přinejmenším hoří pojistky, případně i trafo. (jen pro představu – celá sestava dobrého oscilačního zařízení na zlato, může vážit i 50 kg). Nejstabilnější hustoty koloidů (všech kovů) se mohou vyrobit od 5mg/l do ca max 10. Všechny obsahy vyžadují ověřený a neměnný průběh výroby s neustálou kontrolou, čili časově náročný postup. Hustoty počínaje 15 mg/l u zlata a 25mg/l u stříbra, jsou již bez záruky stability. Všeobecně se tvrdí, že zlato je velice stabilní kov. To ano, ale v případě koloidu to neplatí, je méně stabilní než měď a stříbro.  Všeobecně - silné a stabilní koloidy se dají vyrobit jen při hlídaném procesu ve velkém, což jsou šarže kolem 100 litrů, kde elektrolyser má obsah min. 10 litrů, nebo je i průtočný. Musí být k dispozici porovnávací vzorky s ověřenými hodnotami. Nejstabilnější se ukazuje koloid platiny.

Na i-netu probíhají diskuse co je lepší – iontové stříbro nebo atomární

Podle mého mínění, pokud chceme vyrobit iontovou, účinnou Ag vodu, museli bychom do ní ponořit stříbro o velké ploše na několik týdnů nebo i měsíců. Měli bychom mít porovnávací hodnoty vodivosti iontové vody i dobře změřenou destilovanou vodu. Elektrody jakéhokoliv měřícího přístroje pouze ze zlata nebo platiny. Při dosažení dobré hustoty bychom měli teoreticky to nejlepší, co naše tělo potřebuje. Ale v praktickém použití bychom v provnání získali, podle mého názoru, něco jako homeopatický prostředek. Podle mne iontový koloid není nic jiného než slabý koloidní roztok 2-3 ppm.

Skutečností je, že pokud pevné stříbro odstraníme, kationty stříbra zanikají, nemají energetickou vazbu na atomy. Tyto procesy z hlediska trvání a chování nejsou přesně prakticky ověřeny. Chemické poučky (Chemie - P. Straka) př. vysvětlují, že pro proces sycení stříbra do vody potřebujeme ještě anionty, které mohou vznikat jen rozkladem vody na H a HO-, vodík se musí nutně vylučovat na elektrodách, přičemž vzniká hydroxyd stříbra. Ale několik rozborů koloidů u mě nic takového nepotvrdilo. Vodík a hydroxyd jsem opticky také nezjistil. Takže výsledkem by mělo být, že koloidní stříbro se ve stoprocentně destilované vodě nedá vyrobit, což je také teoretickým  závěrem kapitol Chemie p. Straka.

Zde mají informace pravdu v tom, že přechod iontů Ag+ může trvat dlouho. Samotné Ag v čisté podobě se v destilované vodě nerozpouští. Ionty sříbra reagují př. velice rychle s přebytky iontů chloru Cl(i-) které dodává vodě přítomnost NaCl (proto je slaná voda extremně dobře vodivá). Pokud by byl př. ve vodě rozpuštěn pouze samotný chlor, je reakce ještě rychlejší. Zdlouhavá počáteční reakce při výrobě koloidu Ag je nevyhnutelná a nutná. Při použití dobré destilované vody vyrábíme nejdříve iontový koloid, bez kterého atomární suspenze nemůže vzniknout. (pokud nebereme v úvahu rozpouštění kovů ve fiziologickém roztoku). Teoreticky - na začátku procesu nemusíme vůbec přivádět na elektrody proud, protože bez přítomnosti iontů Ag(+) by teoreticky žádný proud neměl protékat a odtrhávat atomy stříbra. Pokud je voda už na začátku vodivá, ukazuje to na její špatnou kvalitu. Ta se musí velice pečlivě měřit a porovnávat. Dovolím si tvrdit, že domácí výroba několika dcl je naprosto nepřesná. I přes údaj výrobce domácího přístroje o nastavené hodnotě obsahu Ag je hodnota jen informativní.

Sebelepší hlídač obsahu není schopen měřit jen Ag, zkreslení probíhá každou nečistotou. Př., pokud se dostane do 0,5l (injekční) destilované vody pár kapek z vodovodního kohoutku, nebo použijeme skleněné nádoby, př. kdysi použité na okurky, (pozor - i několikrát pečlivě a poctivě vymyté), změní se pronikavě počáteční protékající proud. S touto chybou začínáme vyrábět koloid v podstatě již ve fyziologickém roztoku. Výsledek je, že zařízení nastavené př. na 10 ppm začíná s reakcí – sycení stříbrem, např. už prakticky při 2-3 ppm (je to ovšem klamný údaj obsahu Ag, v podstatě vodivost, ppm určují nečistoty a ne Ag ionty). Samozřejmě si nemůžeme při tomto procesu nijak vážně ublížit, ale co pijeme nevíme. Výsledný antibakterielní efekt je sporný, patrně zaručen není.

Další problém měření hustoty v malém je dost podstatný. Můžeme mít separátní elektrický obvod k měření odporu vody – koloidu, napojený na elektrody ze stříbra, zlata nebo platiny, umístěné kdekoli v nádobě, s vlastním napěťovým zdrojem. V prostoru, na dně, na stěně obalu. Ideální místo není. Mezi elektrodami se neustále mění odpor v důsledku sycení vody, ale ten není obrazem odporu ve všech místech nádoby. Běžné domácí strojky míchání nemají a co hlavní – nemají automatické vypínání sycení před měřením. Hodnoty ovlivňuje napětí mezi elektrodami, sycená voda se chová jako tekutý odpor. Stejného pochybného výsledku docílíme, pokud toto „krokové napětí“ použijeme jako naměřenou hodnotu k automatickému vypnutí procesu. Relativně přesný měřící údaj bychom tedy mohli získat podle následujícich kroků: sycení – přerušení napětí – míchání – klidový čas – měření…Přes všechna tato opatření budou naměřené hodnoty druhý den jiné.

Černání stříbra ve vodě při výrobě koloidu, je záležitostí nečistot a přítomnosti vzduchu ve vodě, nikoli doprovodných kovů ve slitině Ag. Druhá možnost je vyloženě optická, Ag se utrhává také v (relativně) velkých kouscích ( ca 1um)  a lepí se k sobě, obaleno vodou. Pokud to samé stříbro plave na bláně vody, je krásně „stříbrné“ Když jej mícháme, stříbřitý odstín mizí a vidíme pouze jakýsi šedočerný prach.

Velikosti částic

rozdíl mezi 1nm a př. 20 nm nehraje patrně v praxi žádný rozdíl. Velikost 0,05 nm je reálná u jednoho iontu, ale sám atom Ag má rozměr 0,175 nm. Čili 0,5 nm by mohl být shluk kolem pěti až deseti atomů a to je nereálná možnost tuto velikost vyrobit. Jeden nm je všeobecně označována míra nejkvalitnějšího koloidu. Ovšem pouze teoreticky. Kde opravdu pravda je, se těžko ověřuje a prokazuje. Pochody a způsoby ničení bakterií nejsou 100% potvrzeny, studie se zakládají z poloviny na dohadech. Do nedávna platilo, že Ag zabíjí pouze jednobuněčné bakterie, v poslední době se množí poznatky, že i virové organismy hynou a to právě většími shluky atomů. Zřejmě proto, že ionty nejsou stabilní, zanikají, ale větší částice dodávají dostatek iontů po delší čas. Nelogická skutečnost je, že bakterie jsou rozměrově mnohokrát větší než viry, jinak řečeno nejmenší bakterie měří jako velké viry (cca 250 nm).

Čím více příměsí ve vodě, tím rychlejší okamžitá reakce na protékající proud a tím se odtrhávají větší a nepravidelné částečky. Znečištěnou vodou se v podstatě přeskakuje iontové nabíjení roztoku, (popsáno nahoře). Problém u domácích přístrojků vidím jinde. Nevím co vyrobím. V malém vyráběném  množství bude výsledek vždy jiný, protože se neuhlídá znečištění, neuhlídá se měření v souvislosti s mícháním. Jisté je, že pokud budeme užívat jednou domácí koloid 7 ppm a druhý den 2,5 ppm jako prevenci, nemůžeme  nic pokazit i pokud si nejsme jisti. Zrovna tak, pokud  opravdu v nouzi použijeme jednou, dvakrát vodu z vodovodu, patrně si neublížíme, ale delší užívání bychom měli vyloučit. Pokud budeme chtít ale cíleně zvítězit nad jakoukoli chorobou, je nutno použít kvalitního koloidu o zaručeném minimálním obsahu mezi 15 – 25 mg/l, vyrobeného z té nejčistší vody.

Skutečností je, že u Zn a Cu se odtrhávají poměrně větší částečky než u stříbra a zlata, i když budeme používat malé napětí a delší časy. Tento jev není lidskému organismu na závadu, naopak. Organismus člověka je schopen bez problémů zpracovat a i využít o hodně větší částice zinku a mědi, dokonce i jemný prach, získaný mechanicky. Zinkové a měděné seskupení vykazují na rozdíl od stříbra a zlata podstatný rozdíl. V průběhu času může docházet u Zn, stejně u Cu k dalšímu seskupování, popř. až k usazeninám, kde jsou odtržené částečky pouze přitaženy jednoduše k sobě. Při protřepání se rozpojí a pro lidské oko zpravidla neviditelné, zabarvení tekutiny zůstává stejné.

Z této skutečnosti se bohužel odráží jeden nepříjemný obchodní problém, před kterým se nemohou zavírat oči. Jak jsem se již zmínil, hustoty kolem 10mg/l jsou u všech koloidů bez nebezpečí srážení a podstatného měnění barev. Z tohoto důvodu dostanete v obchodech i v lékárnách zinek, měď pouze v této hustotě, vyjimečně stříbro o něco vyšší. Většinou je vidět množství 330ml, čili obsah Zn a Cu je 3,3 mg v lahvi, zpravidla i méně. (tabulka kvalitní čokolády může obsahovat přibližně toto množství). Avšak člověk potřebuje denně několika násobnou dávku. Proto je smysluplné vyrábět koloidy Zn a Cu ve velké hustotě, kde jsme zase u problému viditelného srážení, což bohužel budí u kupujících nedůvěru. Skutečnost je taková, že usazeniny Cu a Zn a dalších kovů na dně nádoby jsou to nejcenější, co může člověk využít.

Barvy a hustoty.

Zabarvení koloidů je problematická, ale zajimavá záležitost. Mluvíme o barvách koloidů, ale co vlastně vidíme? Podle mne ve skutečnosti koloid jako takový nevidíme. Atomy, spíše jejich seskupeni mění dráhy světelných fotonů, za další pohlcují určité světelné spektrum a určité světelné spektrum odrážejí. My pozorujeme - vnímáme určité výsledné spektrální barvy.

Příklad: pokud koloid absorbuje vlnové délky 480 – 490 nm, což odpovídá zelenomodré barvě, výsledkem je odražená oranžová barva, kterou vidíme. Pokud absorbuje koloid Ag délku 400 – 435nm, což odpovídá filalové, bude výsledek žlutozelený (běžné zabarvení). Koloidy zlata zpravidla velice intenzívně pohlcují spektrum 500 – 595nm, proto je dominantní viditelná barva fialová.

Barva záleží ale na více faktorech. Přítomnost chemických nečistot, čili čistota vody nebo elektrod, tak jako záměrná přítomnost různých katalyzátorů, stabilizátorů a fyziologických chemikálií. Tyto nečistoty ovlivňují nechtěně nebo záměrně shlukování atomů. Hlavní příčinnou pohlcování části spektra je seskupování atomů, čili vázání k sobě ve shluky. Tady je ve hře způsob výroby. Při míchání různých šarží s různými barvami platí pravidlo, že opticky se zviditelní nová výsledná barva jen na krátký čas a pak zpravidla „podlehne“ koloid s menšími částicemi tekutině s většími. Barva se tedy změní na tu stranu, která měla spektrum zabarveno podle větších částic. Není mi znám technologický postup, jak by se daly roztrhnout už jednou spojené atomy stříbra, zlata a dalších koloidů. Tato seskupení se již el. napětím, zrovna tak chemicky, nedají ovlivnit – roztrhnout, tedy zmenšit. 

Zabarvení koloidu Ag

Od jemně šedivé, přes žluté a zelené odstíny, i červené až po tmavě fialovou. Odpařený koloid na bílé podložce může být žlutý až hnědý. Ag se dobře rozpouští ve vodě a postačují již malá napětí. Tmavě fialkové stříbro se dociluje vysokonapěťovými zdroji. Zde jsou shluky Ag velké, odhadem od 100 a více.Tato barva již patrně na vnitřní užívání nebude okamžitě účinná. Jsem přesvědčen, že tato seskupení by mohla být využita účinně při dalších specielních a dlouhodobých léčbách. Barvy se zpravidla časem mění, důvody nejsou zcela jasné, jinak řečeno pravidla neexisují.

Zabarvení koloidu Au

Zlato má široké spektrum barev, které neodpovídá spektru rozloženého slunečního světla. Začíná od žlutooranžové, červené, přes fialovou, modrou až do černé. Barvy jsou opět přímo úměrné velikosti seskupení atomů, sytost barev je přímo úměrná hustotě koloidu, čili mg/l. Popsané spektrum barev se může měnit od počáteční žluté (nejmenší počet svázaných atomů), směrem k černé, nikdy ne naopak. Př., pokud vyrobíme (koupíme) koloid Au fialový, mohl by ev. zmodrat, ale ne přejít do oranžové. Sama červenofialová barva je již většinou stabilní. Pokud vidíme oranžový koloid, je s velkou pravděpodobností stabilizován nějakou chemikálií nebo bylo při výrobě použito katalyzátoru, který mohl úlohu stabilizátoru převzít. Katalyzátorů existuje celá řada, jejichž pomocí se může docílit i jemná, příjemná a sytá žlutooranž. Problém je, že tyto přídavné látky nikdy z koloidu beze zbytku nedostaneme, pokud převážnou část složitým způsobem ano, barva koloidu se s velkou pravděpodobností bude měnit. Dá se docílit i tmavé hnědočerné (i modročerné) tekutiny, vypadající jako černý řídký med, s hustotou odhadem počínaje 150mg/l. Odtud pochází zřejmě tvrzení, že zlato může být i černé. V této souvislosti je nutno zmínit i skutečnost, že např. v Californii se orientují hledači zlata v řekách a kolem řek, podle výskytu černých kamínků, které předpokládají čisté zlato. Hustoty od 2-3 mgAu/l už musí mít nutně znatelnou barvu.

Zabarvení koloidů Zn, Cu

U zinku jsem nepozoroval žádné zajímavé odstíny, zinek je jemně našedlý, může být i jemně žlutohnědý, i hustoty přes 100mg/l se neprojevují zvláštním zabarvením. Při výrobě je vidět většinou o něco tmavší odstín, který později nepatrně bledne. U mědi se průběh projevuje podobně, střídají se neurčité barvy, ovšem později většinou zůstávají o něco výraznější odstíny, které se nemění. Světle hnědá je již poměrně stabilní odstín, může být i jemně žlutý a jemně žlutozelený.

Užívání koloidů

Co se týče užívání a účinku různých hustot, to představuje rozsáhlý problém. Organismus se nachází neustále v rozdílných režimech a zrcadlem je podmínka, jestli momentálně vodu nutně potřebuje nebo nikoliv. Nejoptimálnější je situace, kdy vodu lidská buňka potřebuje nutně ke své normální činnosti a projeví se to žízní. Tehdy se koloid může dostat do celého těla a je plně využit. V tomto případě patrně nerozhoduje velikost shluků atomů Ag. To je ponejvíce ráno a nebo po ztrátě tekutin sportem a pod. Pokud máme ale nutnou potřebu přísunu tekutin z důvodu, že tělo přijalo látky, které potřebuje okamžitě zředit, rozpustit a z těla odstranit - vyloučit, pítí stříbra je neúčinné, jinak naprosto zbytečné. V těle zůstane možná zlomek. Příkladem je žízeň vyvolaná konzumací potravin s přebytkem NaCl (což je běžný případ). Tehdy bychom se měli koloidu Ag důsledně vyvarovat. Zrovna tak se nedoporučuje pití vyšších kocentrací, počínaje 30 mg/l bez ředění. Tělo může považovat stříbro za jed, a bude se bránit stejně jako proti přítomnosti každého jiného kovu a neznámých látek. Může vznikat alergie, lépe řečeno přecitlivělost na metalické stříbro. Podotýkám - může, není to podmínkou, každý organismus je jiný. Patrně ten, kdo je již se stříbrem delší dobu „seznámen“, tyto problémy nepocítí.

V krátkosti:

Stříbro je spolehlivý, dlouhodobý společník, který nikdy nezklame. Zlato je jednoduše vyjimečně geniální a chytré. Zinek je neviditelně všestranně prospěšný. A měď? To je opravdový zázrak, o kterém málokdo ví, spíše není zájem čistou měď využít.

Pár řádků z praxe o výrobě

Vše o koloidech jsou mé poznatky a názory, které jsem musel v průběhu času trochu pozměnit, oproti poznatkům z i-netu a různým učeným dobrozdáním. Zatím k Ag.....

Všechny ty nekonečné a sporné debaty o velikosti částic  a důležitosti koloidní a nebo iontové formy  jsou v praxi na nic. U hustoty kolem 5ppm se můžeme dohadovat, měřit a zkoumat. Ale pokud chceme docílit jen trochu efektivní hustoty – kolem 20ppm, bohužel bude to tak, jak teď prohlásím, a sice:  
Vlastnosti koloidu si určuje koloid sám.

Tak do 7- 8ppm hustoty opticky nezjistíme nic, částice - shluky jsou malé - snad nejmenší. Elektrody neodpadávají, proud byl minimální, nic se v koloidu nesráží, zabarvení nezjistíme.

Pokud ale vyrábíme účinnější koloid, tak min od 15ppm do čtyřicítky, tak vzrůstá postupně proud, mění se čas na nasycení. Laborování s plochou elektrod pozbývá smyslu, postupně se mění i teplota roztoku atd., což zase ovlivňuje proud. Sycení vody zeslabuje – čili zmenšuje plochu elektrod. Vše se neustále kombinuje až může dojít k nekontrolovatelnému sycení.

Atomy - shluky se váží na sebe víc nebo méně a v tom důsledku se mění odpor a zase vzrůstá proud. Větší shluky se tak jako tak usadí. Už od té zmiňované 5mg/l se shluky zvětšují. Podle mne se dá vyrobit 3 až 5ti atomový koloid, přesycený ionty, ale snad tak max do 1,5ppm hustoty. Pak počet atomů ve shlucích s hustotou bohužel narůstá ať chceme nebo nechceme. V důsledku i zabarvení, které neovlivníme.

Výrobci se také zmiňují o určování hustoty odvažováním elektrod. Je to ztráta času. Tento systém by mohl početně - teoreticky správně fungovat, pokud bychom vyráběli snad koloid do těch 3-4ppm, ale tam by se muselo vyrábět př. 2000 litrů aby se dal alespoň přibližně určit průměr mg na lt. A k čemu to prakticky bude?
Bohužel - také laboratorní stanovování velikosti částic, tedy "kvality", je sice z chem-fyz. hlediska hezké ale k čemu? Za hodinu - den - týden - měsíc je to stejně jinak.

Většina výrobců používá zcela jednoduché, několika voltové měření napětí(odporu), v zásadě stejné jako "profesionální" koupené měřáky, jako je př. řada TSD-HM-Digital, kde jsou hodnoty od nuly do 500 max., kalibrované roztokem NaCl. Celá tato řada a podobné výrobky od dalších firem mají uvnitř zpravidla stejný seriový dig. měřák, který na koloidy jednoduše nefunguje. Bohužel měřáky jsou jsou citlivé a použitelné až tak max. od 100 hodnoty znečištění, což už by mohla být lepší pitná voda než průměr. Pro Ag koloid 25ppm je tam sice určena tabulková hodnota 050, ale do této hustoty TSD nerozlišuje nic. Můj koloid 25-30mg/l měří u mne hodnotou 030. (porovnávací vzorky z laborky) Na vzorek ca. 4-5mg/l měřák nereaguje ani po výměně čerstvých baterií. Na display se sice jakési hodnoty ukáží, ale vše se ustálí okamžitě stejně na nulu. To je skutečnost. Dovoluji si tvrdit, že tyto měřáky, (co jsem měl já v ruce), nikdo nikdy nekalibroval př. na skutečnou hustotu Ag 25mg/l, uvedené hodnoty jsou klamné. Do prospektu je jen vpašován údaj pro použití na koloidy. Čili prodejní trik! Je smysluplné použít jiné dražší měřáky, nebo si je nechat i postavit.


Příklad – zjednodušený popis výroby Ag

1/ přes spínací 15 min. časovač, /manuální ne digitální/ se napojíme dál, 

2/ jakýkoli transformátor se sec. 50- 70 V, na sec. napojíme jakoukoli diodu, stačí jednu KBU 810, nebo jednoduše 4ks  KY 718, to je jedno, je určitě po ruce dost typů. Na výstup z diody napojíme paralelně ochranu - 80-100W žárovku, bezpodmínečně! Pokud spojíme omylem elektrody, nebo zapomeneme sycení vypnout. Pak napojíme Ag dráty-elektrody.

3/  na výstup časovače napojíme další stejný manuální časovač, který bude po 15ti min kolem dokola a bude napájet oběhové čerpadlo (akvarijní obyčejné)

4/  hotovo- zbývá jen vyzkoušet časy, pustíme z hlavy ampéry a plochy elektrod. Počáteční rotékající proud si určuje kvalita destilované vody a vzdálenost elektrod, kde běžný odstup je kolem 5ti cm. Maximum napětí a proudu ohraničuje výkon a konstrukce diod.

Můžeme zapojit víc párů Ag drátů do série, šetříme čas.

5/  Na časovači nastavíme třeba hodinu, necháme sycení proběhnout, potom roztok necháme chvíli uklidnit, změříme a  přidáváme odhadem další časy atd. až docílíme hustotu co potřebujeme

6/  musíme mít porovnávací vzorky nebo už vyzkoušené hodnoty pro měřák (nejlépe vlastní konstrukce). Vyrábíme vždy série - šarže s hustotou o něco větší, pak po usazení, smíchávání a znovu odstátí, se hodnoty o něco málo sníží (ale nemusí). Přiředit destilkou se koloid dá vždy.


Použitelnost koloidních kovů…co s tím? Co nám říká zákon?

Propagace koloidů k léčebným účelům a doporučování jako doplňků stravy je nepřípustné a protizákonné. Užívání koloidu stříbra a zlata může být nebezpečné a zdravotně závadné. V celém EU platí zákaz přidávání zlata a stříbra do potravin.

To je jedna strana věci. Skutečnost je jiná…nespočet lidí žije se stříbrem, opustily je zdlouhavé nemoci, nemají běžné potíže, neví co to jsou horečky, zbavili se revmatických problémů atd. Používání zlata a stříbra patří oficielně k neoficielním léčbám v nemocnicích. Jsou lidé, co mají vetkané stříbrné nitky v ramenech, protože už vše jiné selhalo, další, kterému vyměnili šrouby v kyčlích za stříbrné, další člověk se mi pochlubil, že už má zlatá kolena (injekce koloidu Au), v nemocnicích dezinfekce zranění koloidem stříbra, kde se nedá použít jiná agresivní chemikálie atd. Jako příklad je firma Advancet Medical Solution – Winsford UK., která zásobuje EU výrobky z Ag.

Jíst zlato se nesmí, ovšem vyhlášené restaurace po celé Evropě vám ale na požádání upraví biftek ve zlaté folii…Nedostalo se mi zprávy o tom, že by někomu zlato nebo stříbro ublížilo.

Je smutné to, že není oficielní zájem dodat člověku přesně to co potřebuje a to v čisté podobě. V lékárnách a dalších obchodech je ke koupi magnesium, měď, zinek, vápník a desítky dalších…super, ale kdo se zamyslí co vlastně kupuje? Mohu vás ujistit, že nekupujete žádnou měď, magnezium, molybden a další…Jsou to bohužel oxidy, sulfáty, fosfáty…a k tomu je každá pilulka složena z několika přídavných, stabilizačních a plnících látek, chemikálií proti spékavosti, derivátů celulózy, dokonce i známá všudy přítomná É-čka. Tyto údaje jsou pro normálního spotřebitele nezajímavé a stejně tak časově náročné kvůli velikosti písma. Opět triky a klam.

Pokud se kdokoli rozhodne sám z vlastního přesvědčení na sobě s koloidy experimentovat, není to nic protizákonného. Jedna upřímná rada. Je dobré se orientovat v internetu, získat informace a rozhodnout, co je možné a co by mohly být pravdivé řádky. Informací a nabídek je spousta a bohužel zdaleka ne všechny seriózní. Př., jak je možné, že kdosi tvrdí, že koloid zlata musí být nutně bezbarvý a ještě i slaný, a ten taky i prodává…Jak může někdo propagovat výrobu zlata domácím přístrojkem, který má několik málo mW výkonu…a další zbloudilé informace o měření, hustotách. Dokonce -  sycení vody zlatem pomocí jakési kosmicko-esoterické energie, k tomu není potřeba komentáře. Není nic jednoduššího, než si nalistovat Wikipedii a zorientovat se, seriózních portálů je víc…

Tento článek neslouží v žádném případě jako návod k užívání a následování, je myšlen v rámci nezatajování informací jako můj osobní názor, bez záruky informací.

Vaclav Cihla, BonaVita, Rakousko

Zdroj : www.wmmagazin.cz/view.php?nazevclanku=koloidy-au-ag-zn-cu&cisloclanku=2014010006