Když se králové rozhodnou pro tažení, na padlých pěšácích nezáleží

07.06.2016 01:12

Když se králové rozhodnou pro tažení, na padlých pěšácích nezáleží

 
Když se králové rozhodnou pro tažení, na padlých pěšácích nezáleží

Mnoho zpráv z poslední doby stojí za samostatný článek a nedá mi krátce nezmínit tři, ač psát budu o jiné, která možná unikla pozornosti. Všechny ale spojuje tzv. „vyšší perspektiva“ a v té se musím vrátit do minulosti.

Tak za prvé 16. května uplynulo sto let, kdy si mocnosti rozdělily Blízký východ.  Tehdy byla uzavřena tajnáSykes-Picotova dohoda, která Blízký východ (do té doby Osmanskou říši) rozdělila do britské a francouzské sféry zájmů, a to se souhlasem Ruska. Čáry na mapě tehdy „rozřízly“ etnické a náboženské oblasti, což podle řady Arabů způsobilo války na Blízkém východě, ať už jde o izraelsko-palestinský konflikt nebo vzestup Islámského státu (IS), o otázce Kurdů, kteří dosud usilují o samostatný stát, nemluvě. Tajná vyjednávání o rozdělení sféry vlivu na Blízkém východě začala v listopadu 1915 spolu s úsilím otevřít ve válce novou frontu a čelit svaté válce, již vyhlásil osmanský chalífa.

Jedním z hlavních důvodů dělení Blízkého východu se stal první objev o ropě, že totiž může petrolejovými lampami rozsvítit celý svět (čehož se ihned chytil Rockefeller a na americkou si vytvořil monopol, přičemž neskutečně zbohatl). A když Edison vymyslel žárovku a vytlačil petrolejky, na řadu přišel druhý objev o ropě, kterým byl benzín. A zatímco USA i Rusko ropu měly, Churchil si uvědomil, že VB utře, což by ve schylující se 1.WW bylo pro Británii katastrofou. Podobně na tom byla i Francie a vlastně celá Evropa, včetně Německa, pro které chtěl tento problém později vyřešit Hitler.

Blízký východ byl rozdělen a nebyly by to Spojené státy, aby na Blízkém východě nechtěly mít svůj vliv – obzvláště, když své ropné zdroje, na kterých od roku 1973 stojí i jejich měna, vyčerpávaly. A jak se naše století celé točí kolem ropy s využitím všeho dalšího, co z ní lze získat (obzvláště zemědělství a potravinářský průmysl), tak se jim táhnou války, nyní obzvláště na Blízkém východě. Přičemž pro Západ je přístup k ropě nejen otázkou existenčního zdroje (Evropa žádnou nemá), ale především otázkou udržení si dominance (USA) tak, aby mu Východ nemohl konkurovat (Rusko, Írán, na americkém kontinentu pak Venezuela).

V rámci západních, především amerických zájmů, po celé století trvá kolonizace a vykořisťování Blízkého východu, který měl dlouho být vděčný tak maximálně za potravinovou pomoc, shazovanou z letadel, hlavní bylo jej udržovat jen na biologické úrovni (množte se a modlete se). Ale v rámci globálních zájmů byl z USA vytvořen pouze policajt světa – nejvyšší kontrolor nad ropou, v čemž mu sekunduje Izrael (nebo je to naopak?), ležící právě na Blízkém východě.

Protože důsledky tajné (!) sto let staré dohody svět ve velkém pociťuje právě nyní, považuji za nutné význam ropy a její role v dějinách lidstva zdůraznit (a velmi doporučuji dokument, kde je m.j. zjevné, co ropa se světem udělala, jak zbohatl Rockefeller či jak Churchil byl především vizionářským „ropným magnátem“).

První tah globalistů – americká a francouzská revoluce a první světová válka

V době průmyslové revoluce (parní stroj, uhlí) a v době objevu ropy měly Spojené státy za sebou něco přes sto let existence. Když je globalisté americkou revolucí v roce 1776 vytvořily, s průmyslovou revolucí se nepočítalo – to hlavní, co totiž měly Spojené státy světu dát, byl zcela nový a do té doby zcela neznámý společenský systém, republiku (rés publika -věc veřejná). První evropská obdoba nahrazení monarchií republikami pak proběhla ve Francii Velkou francouzskou revolucí, řízenou politickým klubem jakobínů, později rozšířených po celé Evropě. Nepočítáme-li šest století trvající římskou republiku, která dovedla Řím k úpadku a skončila vraždou Césara, pak poprvé za téměř dva tisíce let se člověk z „poddaného“ změnil v „občana“ (na rozdíl od římské republiky však tento systém později zrušil i otroctví).

Vytvoření Spojených států a rušení monarchií v Evropě považuji za zcela zásadní (a dle mého naplánovaný) tah globalistů na cestě k ovládnutí světa. Monarchie totiž měly tu nevýhodu, že jejich moc se rozprostírala přes několik zemí (například Rakousko-Uhersko), tudíž byly obtížně ovládatelné. V jejich čele stáli mocní vládcové s vlastními armádami, tím hlavním problémem však bylo jejich silné propojení s církví, přesněji oddaná poslušnost lidí králům a – víře! Poddaný, pro kterého nejvyššími autoritami byli král a Bůh, byl těžkým oříškem k manipulaci, avšak občan, to už byla jiná káva! Občanovi už bylo možné, obzvláště pod rouškou svobody (Volnost, rovnost, svoboda – heslo francouzské revoluce), vnucovat stovky takových lákadel, které mu nahradí Boha a které jej jak vykoření od všech základních hodnot, tak především učiní zcela závislým na systému tak, jak to vidíme dnes.

Zakrátko po americké a francouzské revoluci se Evropou prohnal revoluční rok 1848, ještě předtím však globalisté už pracovali na sjednocení Evropy a na zrušení monarchie a ovládnutí i Ruska a neváhali k tomu použít monarchu Napoleona. Ve stejné době nechali vypracovat doktrínu, která měla (má) nahradit náboženství – Komunistický manifest, ve stejné době vzniká globalizační Internacionála. V polovině 19. století zároveň dochází ke sjednocování USA – občanská válka mezi Severem a Jihem skončila nejen zrušením otroctví, ale i posílením centrální vlády.

Jako neplánovanou událost pak konec 19. století přinesl průmyslovou revoluci, která vyhovujícím způsobem umocnila vliv na občana, stěhujícího se za prací do měst a stávajícího se více závislým na penězích – na systému. Následný objev ropy tento vliv posílil, stejně tak ale posílil roli USA ve světě, které v té době ropou přetékaly a do kterých se stěhovaly nejlepší mozky světa.

A ač se první světová válka stočila na boj o ropná území a skončila překreslováním hranic Blízkého východu, jejím primárním účelem bylo definitivní zrušení monarchií (včetně Osmanské říše). A to tak, že Velkou říjnovou revolucí došlo i na Rusko, kde byla nejen vyvražděna carská rodina, ale jako v první zemi v něm byl zaveden i ten marxismus, který se má stát příštím globálním „náboženstvím“.  Od americké a francouzské revoluce až ke konci první světové války tah globalistů vyšel – monarchie byly zrušeny, z lidí se stávali ob(v)čané a v Rusku byl dokonce zaveden marxismus.

Jako třešnička na dortu do toho zapadl objev ropy a produktů z ní, obzvláště pak její dopad na zemědělství, které bylo schopno nasytit stále více lidí (z nějakých dvou miliard na konci 19. století za sto let počet lidí stoupl na cca 8 miliard). Zároveň se stále více lidí stěhovalo do měst za průmyslovou výrobou a stále více se tak stávalo existenčně závislými na systému. Celkově technologický pokrok a jeho tempo, jakého svět dosáhl za posledních sto let, nemá v lidské historii obdoby  a tímto pohledem je těžké říct, jestli objev fosilních zdrojů byl pro lidstvo požehnáním anebo zkázou a jestli to nakonec nebyla ropa, kdo plány globalistů značně zhatil (tolik lidí na zeměkouli si jistě nepřáli, stejně jako si nepřejí úměrně tomu rostoucí spotřebu nejen ropy, ale všech zdrojů.

Na konci první světové války však tyto otázky nebyly aktuální, tehdy byla hlavní překážkou globalistů jiná, rovněž náhodná událost – Stalin v Rusku. Monarchie sice padly, včetně ruské, ale s tím marxismem to nevyšlo. Stručně řečeno – Trockij reprezentoval tu představu marxismu, že Rusko je pouze počátek a že z Ruska musí revoluce pokračovat do dalších zemí s tím, že budou zrušeny i jednotlivé státy (republiky), zatímco Stalin, který globalistický plán pochopil, trval na tom, že socialismus je možné vybudovat i s tím, že stát zůstane zachovaný. Tím se Stalin stal zrádcem marxistické revoluce, což s odstupem času můžeme nazvat i tak, že Stalin se stal zrádcem globalizace.

Další tah globalistů – druhá světová válka

Stalin v Rusku, to byla velká čára přes rozpočet a přišel další tah globalistů – sázka na Hitlera. Ten měl podobně jako Napoleon nejen učinit další pokus o sjednocení Evropy, ale stejně jako Napoleon i on měl pokořit Rusko (přesněji ovládnout jeho zdroje). Globalisté tentokrát dostali mat a zatímco Hitlera po celou válku podporovali, v jejím finále se jej ujali zastavovat Západem, aby i ten měl podíl na jeho porážce. Výsledkem byl bipolární svět a podle některých doložitelných zdrojů i tajná dohoda, že s dalším pokusem o ovládnutí Evropy a Ruska se počká padesát let – tolik údajně bylo potřeba, aby se zapomnělo na zvěrstva nacismu a aby se rozdělené Německo mohlo opět sjednotit a opět stanout v čele Evropy.

Dalším výsledkem druhé světové války byl vznik státu Izrael na území Blízkého východu, tedy v místě, jehož strategický význam právě kvůli ropě narůstal a kde se jak Západ tak Rusko snažily udržet svůj vliv (Rusko obzvláště v Sýrii, která blokuje blízkovýchodní energetické trubky do Evropy tak, aby nemohly nahradit ruské).

Třetí tah globalistů – rok 1989

Dnes už jen málokdo pochybuje, že pád komunismu byl řízenou akcí k rozpadu Východní Evropy a k začátku opětovného sjednocování Evropy, opět s velkým Německem v čele. Podobně jako za rozkladu monarchií byly i tentokrát rozkládány velké celky (Československo, Jugoslávie, Rusko), aby byly následně sjednoceny ve společné unii – s jednotnou měnou, s centrální bankou a s centrálním řízením.

Současně se sjednocováním Evropy začal být intenzivně řešen i Blízký východ a s odstupem času se stále více ukazuje, že vznik Evropské unie a přistěhovalecká politika jsou spojené nádoby jednoho procesu. Hned po roce 2000 se totiž EU intenzivně začala zabývat otázkami náboženských rozdílů a výchovou k náboženské toleranci, jak to prezentovala na plakátu „Evropa pro všechny“ (za pozornost stojí, že symbolům náboženství jednak ale vévodí symbol marxismu – toho, který se má stát příštím globálním „náboženstvím“)

A zatímco země EU podepisovaly další a další smlouvy k hlubší unijní integraci, na Blízkém východě probíhal proces jeho rozkladu, překreslování hranic a především – proces nového ovládnutí ropných zdrojů. V tomto směru je nejvýznamnější plán na vznik Kurdistánu, který má na jedné straně vyřadit ruský plyn do Evropy poté, co budou zavřeny trubky přes Ukrajinu a Turecko a na druhé straně přivést do Evropy zdroj íránský (zrušené íránské embargo od ledna letošního roku).

Celý proces blízkovýchodních změn však byl nastartován akcí „Pouštní bouře“ v Kuvajtu hned v roce 1991 (tedy krátce po pádu berlínské zdi), po které vznikl plán „Sedm zemí do pěti let“ :

„V roce 1991 jsem měl setkání s Paulem Wolfowitzem (bývalý prezident Světové banky a v té době 2. náměstek ministerstva obrany USA, což byla velmi vysoká funkce) a řekl jsem mu, že musí být jistě  spokojen s operací Pouštní bouře (Kuvajt). A on mi odpověděl: No, jo, ale ne tak docela, protože pravdou je, že jsme se chtěli zbavit Saddáma Husajna a to se nepovedlo. Ale jednu věc jsme se naučili – zjistili jsme, že můžeme na Středním východě použít svá vojska a Sověti nás nezastaví. Máme teď tak pět až deset let, abychom vyčistili tuto oblast od starých sovětských vlivů dříve, než vstane nová velká supervelmoc, co nám bude moci být rivalem. Rozvrátit celý Střední východ, destabilizovat ho a překreslit jeho mapu, to byla naplánovaná strategie! Deset dnů po 11. září jsem procházel Pentagonem (kde jinde bych tehdy měl být) a zavolal mi velitel pobřežních vod USA, ať přijdu k němu do kanceláře. Tam mi řekl, že chce, abych věděl, že napadneme Irák. Proč? Zeptal jsem se ho, má to nějakou souvislost s teroristickými útoky? Bohužel, je to ještě mnohem horší. Právě jsem dostal toto Memorandum od Ministerstva obrany. Píše se tam, že máme zaútočit a zničit vlády v sedmi zemích do pěti let. Začneme Irákem, pak se přesuneme do Sýrie, Libanonu, Somálska, Súdánu a Íránu. Tohle je oficiální bojový plán? – zeptal jsem se ho. Ano, pane! „ To je citace rozhovorů z roku 1991 a z konce září 2001, jak je popsal americký generál Wesley Clark ve svém projevu v říjnu 2007. Celý projev je známý jako video pod neoficiálním názvem „Sedm zemí do pěti let“ [zde]

Když to shrneme, rokem 1989 globalisté nastartovali proces nového sjednocení Evropy a zároveň proces destabilizace Blízkého východu, přičemž jeho finále má představovat migrační vlna do Evropy pod taktovkou Evropě opět velícího Německa.

Čtvrtý tah globalistů – rok 2015

Na téma významu roku 2015 jsem zde napsala spoustu článků – napsala proto, protože z astrologického hlediska to byl rok s velkým „R“. A mým pohledem se v tomto roce přesně v souladu s nebeskou symbolikou událo hned několik velmi zásadních událostí. Ta první přišla v březnu, kdy vznikla čínská AIIB, kdy šéfka MMF Lagardeová přednesla v Číně svůj oslavný projev o čínské představě globalizace a kdy kromě USA, Japonska (a Česka) všechny země vstoupily do čínské AIIB – viz článek „Konec amerického imperia“. Další tah globalisté předvedli v létě roku 2015, když zcela „spontánně“ vznikla uprchlická vlna do Evropy a kterou představitelka Německa a vrcholná představitelka Evropy zuby-nehty obhajuje.

Další událost tohoto roku proběhla, když se světové velmoci po různých průtazích domluvily s Íránem najaderné dohodě, která se stala základem k odstranění embarga proti Íránu (a byl to takový úkol globalistů, že prezident USA jako první po 34-ti letech telefonoval íránskému prezidentovi). Jiná vrcholná událost proběhla v říjnu roku 2015 – to když globalisté světu velmi symbolicky sdělily, že světovou mocností číslo jedna se stává Čína a když to světu poslušně prezentovala Velká Británie, která čínského prezidenta přijala s nejvyššími poctami – video a více zde.

Další významná událost roku 2015 proběhla přesně v ten den, kdy jsem očekávala něco velmi zásadního – tedy na konci září 2015, přesněji 28. září. A stalo se to, že poté, co v americkém Kongresu přednesl svůj projev papež František a několikrát vzpomněl postavu Mojžíše, ale ani jednou postavu Krista, dne 28. září vystoupili se svými projevy v OSN Obama a po něm Putin. Oba prezidenti se pak setkali na zcela soukromé schůzce a hned na to Rusko vstoupilo do bojů v Sýrii.

Až donedávna jsem si myslela, že to je vyčerpávající výčet událostí roku a obzvláště podzimu roku 2015. Zásluhou zdejší čtenářky se ke mě však se zpožděním dostal odkaz o události, kterou považuji nikoliv za kamínek, ale doslova za kámen do mé mozaiky globalistických plánů. Dále budu citovat z článků ze září 2015:

Varování pro lidstvo: Tento měsíc OSN zavádí plán na Nový světový řád (Agenda 2030) za pomoci papeže

Věděli jste, že OSN plánuje v září 2015 spustit „nový univerzální plán“ pro lidstvo? Tato fráze nepochází ode mne, ale je uvedena hned v prvním odstavci oficiálního dokumentu, který formálně schválí každý člen OSN na konferenci, která se bude konat na konci tohoto měsíce (pozn.: září 2015). Celá planeta bude muset pracovat na 17 rozvojových cílech a 169 specifických cílech udržitelného rozvoje, a přesto je tato informace úplně ignorována v médiích. Dokument OSN slibuje, že tento plán „transformuje náš svět k lepšímu do roku 2030“, a přesto o Agendě 2030 slyšelo jen velmi málo lidí.

Jak jsem se již zmínil v mém předchozím článku, Agenda 2030 mění zásady a cíle stanovené v Agendě 21na zcela novou úroveň. Agenda 21 byla zaměřena především na životní prostředí, ale Agenda 2030 řeší prakticky všechny oblasti lidské činnosti. Jedná se opravdu o plán globálního vládnutí.

Později v měsíci září, téměř každý národ na celé planetě novu agendu podepíše. Obecné populaci planety bude řečeno, že tato agenda je „dobrovolná“, a že to všechno je k „ukončení chudoby“ a k „boji proti klimatu“, ale to není celý příběh. Bohužel, existuje tolik pozitivního překrucování kolem tohoto plánu, že většina lidí nebude moci přes něj dohlédnout. Přečtěte si jen malý výňatek, který byl zveřejněn na oficiálních internetových stánkách OSN.

Valné shromáždění Organizace spojených národů dnes schválilo rezoluci k zaslání návrhu „Agenda 2030 pro udržitelný rozvoj“ členským státům, která má být přijata později v tomto měsíci a přináší mezinárodní společenství na práh rozhodnutí, které může pomoci realizovat sen o světovém míru a důstojnosti pro všechny,“ podle generálního tajemníka Ban Ki-moona.

Dnes začíná nová éra. Ušli jsme společně dlouhou cestu k dosažení zlomového bodu,“ prohlásil Ban Ki-moon, a líčil cestu mezinárodního společenství, kterému trvalo 15 let (!), od adoptování Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals, MDG) směrem k tvorbě nových cílů udržitelnosti, které budou zaměřeny na zajištění dlouhodobého blaha naší planety a jejich obyvatel.

Očekává se, že světoví lídři přijmou text mezi 25.-27. září 2015 v New Yorku. Šéf OSN uvedl, že Agenda 2030 míří vysoko, bude se snažit umístit lidi do centra rozvoje; vypěstovat lidské blaho, prosperitu, mír a spravedlnost na zdravé planetě a pokračovat v respektování lidských práv všech lidí včetně rovnosti žen a mužů.

Srdcem Agendy 2030 je sada 17 udržitelných rozvojových cílů:
Cíl 1: Konec chudoby všude ve všech jejích formách
Cíl 2: Ukončit hlad a zajistit globální potravinovou bezpečnost a lepší výživu a podporu udržitelného zemědělství.
Cíl 3: Zajistit zdravý život a podporovat pohodu pro všechny v každém věku
Cíl 4: Zajistit inkluzivní, spravedlivé a kvalitní vzdělání a podporovat příležitosti celoživotního vzdělávání pro všechny
Cíl 5: Dosáhnout rovnosti žen a mužů a posílení postavení žen a dívek
Cíl 6: Zajistit dostupnost a udržitelné hospodaření s vodou a kanalizací pro všechny
Cíl 7: Zajistit přístup k cenově dostupné, spolehlivé, udržitelné a moderní energii pro všechny
Cíl 8: Prosadit udržitelný, inkluzivní a udržitelný hospodářský růst, plnou a produktivní zaměstnanost a důstojnou práci pro všechny
Cíl 9: Vybudovat odolnou infrastrukturu, prosazovat udržitelnou industrializaci a podporovat inovace
Cíl 10: Snížit nerovnost uvnitř zemí a mezi nimi
Cíl 11: Vybudovat města a lidská sídla inkluzivní, bezpečná, odolná a udržitelná
Cíl 12: Zajistit udržitelné modely spotřeby a výroby
Cíl 13: Přijmout naléhavá opatření pro boj proti změně klimatu a jeho dopadů
Cíl 14: Zachování a udržitelné používání oceánů, moří a mořských zdrojů pro trvale udržitelný rozvoj
Cíl 15: Chránit, obnovovat a podporovat udržitelné využívání suchozemských ekosystémů, udržitelného hospodaření v lesích, bojovat proti desertifikaci, a zastavit a zvrátit degradaci půdy a zastavit úbytek biologické rozmanitosti
Cíl 16: Podporovat mírové a vstřícné společnosti pro trvale udržitelný rozvoj, zajistit přístup ke spravedlnosti pro všechny a vytvořit účinné, odpovědné a inkluzivní instituce na všech úrovních
Cíl 17: Posílit prostředky implementace a oživení globálního partnerství pro trvale udržitelný rozvoj.

Celý text je k přečtení zde, já z něj ocituji už jen tuto část:

Patrick Wood, ekonom a autor knihy „Povstání technokracie: Trojský kůň globální transformace,“ říká, že je jasné, že OSN a její příznivci vidí udržitelný rozvoj jako něco více než jen cestu k čistšímu životnímu prostředí. Vidí to jako nástroj pro vytvoření dlouhotrvajícího nového ekonomického řádu, neboli „Nový světový řád“.
Woodova nová kniha sleduje moderní technokratické kroky Zbigniewa Brzezinského, Davida Rockefellera a Trilaterální komise od začátku roku 1970.

A Wood má pravdu. Prostředí je ideální prostředek pro elitu, aby použila jejich vlastní verzi utopie, protože každá možná forma lidské činnosti nějakým způsobem ovlivňuje životní prostředí. Nakonec, doufají, že budou centrálně plánovat a přísně regulovat prakticky všechno, co děláme, a bude nám řečeno, že je to potřeba pro „záchranu planety“.

A oni nikdy nevyjdou na veřejnost, aby otevřeně řekli, že se jedná o „Nový světový řád“, protože „udržitelný rozvoj“ zní mnohem lépe, a je tak mnohem více přijatelný pro obecnou populaci.

Netřeba dodávat, že nebude existovat velký prostor pro individuální svobodu.
Netřeba dodávat, že nebude existovat velký prostor pro individuální volnost, svobodu a dobro, ale jen staromódní kapitalismus, který se elita snaží nastavit. Ve skutečnosti, úředník OSN číslo 1 to veřejně připustil: „To je asi nejtěžší úkol, jaký jsme si kdy dali, který má záměrně transformovat model hospodářského rozvoje, poprvé v lidské historii,“ řekl v únoru novinářům Figuras, stojící v čele Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. „Je to poprvé v historii lidstva, kdy jsme si záměrně dali za úkol, v rámci vymezeného časového období, změnit model hospodářského rozvoje, který panoval nejméně 150 let, od průmyslové revoluce,“ uvedl Figuras.

A ještě tuto část:

Od počátků věků se lidstvo snažilo využít vědu a technologie k vytvoření dokonalého světa, který někteří nazývají utopií nebo rájem. Jak se lidstvo začalo samo organizovat, vědecké a technokratické elity povstaly na síle tím, že slíbily masám, že mohou vybudovat tento dokonalý svět. Starověký Babylon reprezentoval historicky první pokus vybudovat ráj na zemi. V dávných dobách, Babylon byl úplně první pokus vytvořit typ „globální vlády“, a od té doby se globální elita snaží dokončit to, co začal Babylon.

K roku 2015 už mi zbývá jen doplnit, proč jsem jej považovala a považuji za natolik významný. V roce 2015 byla totiž dokončena tzv. tetráda – čtyři po sobě jdoucí krvavé úplňky, navíc připadající na židovské svátky, což se za dva tisíce let přihodilo jen osmkrát – psala jsem o tom v závěru článku „Islamizace Evropy je dobrá věc“ . A poslední krvavý úplněk připadl na 28. září 2015 – na den projevů Obamy a Putina v OSN a jak jsem se dodatečně dozvěděla, na den přijetí Agendy 2030.

Současnost a shrnutí

Velmi stručný exkurz do historie až k době jakobínů jsem si nemohla odpustit, aby bylo pochopeno, že když se „králové“ (globalisté) rozhodnou provést tažení ke změně světa (směrem ke globalizaci, přičemž se řídí vesmírnými cykly), nic je nezastaví. Zajímají je pouze „střelci“ (správné loutky na šachovnici), zatímco na počet padlých „pěšáků“ (ob(v)čanů) nehledí, protože to jsou pouze oběti v zájmu „vyšších“ cílů (něco na způsob, jako když Madlenka Olbrajtová prohlásila, že „Půl milionu mrtvých dětí stálo za to“ – video).

Od podzimu 2015 žijeme v „Agendě 2030“ – přečtěte si její body jako například ten o inkluzivním vzdělávání či o rovnosti všech atd. atd. O ambiciózní politické loutky, které ji budou slepě naplňovat, nebude nikdy a v žádné době nouze a kdyby nějaký politik přece jen měl svědomí, odposlechy na něj vždycky něco najdou a na „střídačce“ čekají další…

Z poslední doby mě zaujaly ještě dvě zprávy. Ta první je o zahájení výstavby plynovodu, který konečně umožní realizovat to, co se nepodařilo plynovodem Nabuccov roce 2002 (obsáhle jsem o tom psala zde)

Řecký premiér slavnostně zahájil výstavbu plynovodu TAP

Tak konečně se projekt Nabucco, který má odstavit ruský plyn do Evropy, dočkal! Potrubí dlouhé více než 800 kilometrů má od roku 2020 přepravovat ázerbájdžánský zemní plyn přes Turecko, Řecko či Albánii do Itálie. Podle serveru The Economist jde při stavbě plynovodu spíš o geopolitiku než o energetiku. Hlavním důvodem jeho vzniku je snaha EU osvobodit se od závislosti na ruském plynu, tvrdí The Economist. Hledání nových partnerů je součástí strategie, kterou Evropská komise oznámila v únoru (zdroj a více zde).

A druhá zpráva z poslední doby je o tom, že do roku 2030 budou dvě třetiny lidstva bydlet ve městech.

Dvě třetiny lidstva budou do roku 2030 žít ve městech

Městská populace rozvojových zemí se zdvojnásobí a plocha měst se ztrojnásobí. Vyplývá to z demografické zprávy OSN, která byla ve středu zveřejněna v New Yorku. Za 15 let bude ve městech podle zprávy soustředěno 80 procent globálního hrubého domácího produktu.

Od poslední podobné zprávy vydané v polovině 90. let se největší expanze měst soustředila do rozvojových států. V roce 1995 bylo ve světě 22 měst s obyvatelstvem mezi pěti a deseti miliony a 14 megapolisů s více než deseti miliony lidí. Do loňského roku se jejich počet zdvojnásobil a většina z nich je v rozvojovém světě.

Obří města ale nepatří k těm nejrychleji rostoucím, uvádí zpráva. Nejrychleji rostou menší města s méně než milionem obyvatel, v nichž dnes žije 59 procent městské populace. V Africe je to dokonce 62 procent obyvatel.

Studie byla vypracována pro říjnovou konferenci OSN, která se sejde v ekvádorském Quitu. Podle jejích organizátorů, na které se odvolává agentura AP, by se lidstvo mělo zaměřit na urbanistiku a plánování rozvoje měst, na městské služby a na snížení rozdílu mezi chudými a bohatými obyvateli měst (zdroj a více zde).

Když si obě zprávy z poslední doby shrneme, jsme u toho, o čem jsem psala v úvodu – u ropy a u globalizace, tentokrát už doslova orwellovské, kde rovněž všichni lidé žili ve městech (a především pod takovou kontrolou, že i tužka a papír byly zakázány).

Jak zprávu o výstavbě plynovodu TAP, tak zprávu o tom, že do roku 2030 budou dvě třetina lidstva žít ve městech (a v blízkovýchodních či afrických to jistě nebude, když odtud lidé migrují) považuji za součást „Agendy 2030“, tedy té zprávy, o které se média nezmiňují a která proto unikla pozornosti.

Jak se Agenda 2030 promítne konkrétně do českých podmínek, o tom svědčí zpráva z října 2015

V září tohoto roku členské státy OSN přijaly po tříletém vyjednávání akční plán pro rozvoj, tzv. „Agendu pro udržitelný rozvoj 2030“, která je rozpracována v tzv. Cílech udržitelného rozvoje (SDGs). Cíle udržitelného rozvoje navazuji na Rozvojové cíle tisíciletí (tzv. MDGs), platné pro období 2000 – 2015, jejichž společným cílem byl boj proti chudobě v rozvojových zemích. I když bylo dosaženo během 15 let pokroku v rámci všech miléniových cílů, stále přetrvává řada nedostatků v mnoha oblastech (podrobně viz The Millennium Development Goals Report 2015).

Cílem nové rozvojové agendy je zajištění důstojného života pro všechny, kterého lze dosáhnout pouze tehdy, pokud jsou rozvojové problémy řešeny komplexně, neboť jsou spolu vzájemně propojeny (viz chudoba, zajištění bezpečnosti, ochrana zdraví apod.). Zároveň k řešení těchto problémů je nezbytné aktivní zapojení nejen zemí tzv. globálního Jihu, ale také zemí tzv. bohatého Severu. Je třeba zdůraznit, že oproti Rozvojovým cílům tisíciletí, Agenda 2030 klade důraz na aktivní zapojení rozvinutých zemí včetně ČR. Ukazuje se totiž, že i ve vyspělých zemích dochází např. k prohlubování propasti mezi nejbohatšími a nejchudšími, k produkci emisí CO2, k zbytečnému plýtvání s potravinami apod.

Více na stránkách „Partnerství měst a obcí“, kde je kladen důraz především na cíl 11 Agendy 2030.

Jak zmiňuji výše, když králové rozhodnou o dalším tažení, na pěšce nehledí. Ukázalo se to v historii a potvrzuje to i současnost (taková Merkelová nemá jiné přání, než sloužit „králům“ a v tom duchu je člověkem na svém místě – ostatně, jako všichni marxisté napříč celou EU). Proto jsem směrem k budoucnosti skeptik, ovšem s jiskřičkou optimismu, opírající se o Rusko. Jelikož v Rusku plány globalistů už dvakrát narazily, věřím, že se tak stane i do třetice.

Dodatek – pochopily konečně Spojené státy, že globalisté už je nechtějí?

Na závěr jsem si nejen v souvislosti s šachovou terminologií nechala odborníka na politiku Spojených států, Zbigniewa Brezinského a jeho knihu nikoliv „Velká šachovnice“, ve které USA měly hrát symbolické šachy s Evropou a Euroázií, ale jeho knihu „Strategické vize“, cituji:

„Zatímco ve své poslední knize „Velká šachovnice“, jež si získala značnou popularitu, radí americké administrativě získat politickou kontrolu nad Střední Asií a poté – v roce 2008 – píše o „druhé šanci“ Spojených států zřídit unipolární svět, dnes, o 4 roky později, připouští menší politický vliv USA ve světě a ustanovení multipolárního světa jako realitu. Dochází k nutnosti přehodnocení další strategie USA. Nejvíce udivující je v jeho geopolitické analýze to, že zcela reviduje svůj tradičně negativní vztah k Rusku, který je ve všech jeho předchozích knihách přítomen. Navíc si myslí, že přežití Západu zcela závisí od začlenění Ruska do západních struktur. „

„Strategický výhled, který nastínil před patnácti lety, předpokládal rozšíření vlivu USA a jejich evropských spojenců euroasijským kontinentem do střední Asie. Brzezinský doufal ve vytvoření jakési nové hedvábné cesty až do samotné Číny právě s pomocí rozšíření EU na východ a rozšířením NATO o Gruzii a Ukrajinu a proložením potrubních tras spřízněnými státy až k samotnému Kaspickému moři. Klíčový význam této nové obchodní cesty spočíval v jeho očích v tom, aby Západu umožnila rozšířit vliv do samotného středu velmi důležitého světového kontinentu – Eurasie. Pokud by se v Eurasii podařilo ustanovit pro Západ výhodný geopolitický pořádek, mělo by to automaticky vliv na rozklad sil i v jiných částech světa, tj. znamenalo by to kontrolu Západu nad celým světem. Zároveň s posunem Západu do centra Eurasie by bylo Rusko – největší teritoriální mocnost Eurasie – obklíčeno z jihu, a bývalá supervelmoc by tak postupně degradovala v novém světovém západním pořádku na zemi třetího světa.“

„Brzezinský se díval na Rusko v roce 1997 jako na zkrachovalý stát, jenž se v dohledné době pohrouží do chaosu, bídy a nekonečných etnických konfliktů. Popisoval tehdy Rusko jako „černou díru“, nemající žádnou „geopolitickou volbu“ cokoli konat, „neboť řeč je v podstatě jen o přežití.“

Brzezinský dokonce hlasitě uvažoval o rozdělení Ruska na části: „O volné konfederaci Ruska sestávající z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu, se kterými by se snadněji ustanovily těsné ekonomické vztahy s Evropou, novými středoasijskými státy a s Východem.“ Nicméně politickou integraci Ruska do rozšířeného světového západního pořádku Brzezinský kategoricky odmítal: „Rusko je příliš zaostalá země, komunismem ekonomicky zbídačená, a tudíž není schopna být vhodným demokratickým partnerem pro USA.“

„Stejně jako Francie vystupovala po 1. světové válce za trvalé oslabení německé říše ve Versaillské mírové smlouvě, tak i Brzezinský obhajoval v 90. letech Nový světový řád, v němž by měl poražený soupeř – Rusko – místo oslabené, zaostalé a ze všech stran obklíčené země, jíž by bylo odepřeno hrát roli respektovaného geopolitického hráče.“

„Tento prostor, jenž by byl vytvořen z vojenských základen a proložen potrubními a obchodními trasami se zeměmi s prozápadními vládami – ekonomickými a finančními filiálkami Západu – měl propojit rozšiřující se EU a NATO s rozsáhlými oblastmi Asie. Nakonec by se do této prozápadní euroasijské struktury integrovala i Čína, neboť – jak tvrdí Brzezinský: „Už jen síť nadnárodních korporací a mezinárodních organizací vytváří jakýsi neformální světový systém.“ Tento postupující světový systém by měl převzít „zřetelný otisk současného vládce světa“, což by vedlo k tomu, že by se politický systém USA a jejich kultura rozšířily na nadnárodní světovou strukturu, v níž by se rozpustily: „Geostrategický úspěch vyplývající z dosažení tohoto cíle by představoval odkaz Spojených států – první, jediné a poslední supervelmoci, jež zanechává svým potomkům budoucnost.“

„Ovšem dnes vidí Brzezinský svět a jeho budoucnost jinak. Uvědomuje si stále více se oslabující se vliv západního společenství. Pokud bude Západ neúspěšný v dlouhodobé strategické spolupráci s Ruskem a Tureckem, může to mít za následek jeho izolovanost. Má to význam, pokud jde o sbližování Číny a Ruska. Brzezinský své čtenáře připravuje i na možnou ztrátu vlivu USA v Mexiku a dospívá k závěru, že doba mocného hráče USA je minulostí. Dnes už nemohou stát jako dřív v domýšlivém postoji před Ruskem, Čínou, Indií, Brazílií, Iránem či Pákistánem.“

„V západních sdělovacích prostředcích jsou dnes slyšet hlasy téměř výhradně západních válečných štváčů a ty umírněné jsou sotva slyšet. Brzezinského kritika se vztahuje nejenom na sdělovací prostředky USA, nýbrž i všech ostatních západních zemí. I v Evropě je veřejná debata stále více ovlivňována negativními stereotypy vytváření obrazu nepřítele, přitom protichůdná zahraničněpolitická pozice je v evropských médiích zkreslována nebo zcela skryta. Takové systematické vynechávání argumentačních kontextů v západních médiích představuje seriózní hrozbu národní bezpečnosti v několika ohledech. Za prvé jsou přijímána špatná strategická rozhodnutí; za další je to jednostranný pohled na mezinárodní události západních sdělovacích prostředků, jehož si dobře všímají a jejž registrují v jiných zemích. Tímto, podle názoru Brzezinského, média podkopávají sílu západní demokracie, což vede k většímu posílení izolace Západu.“

Celý text Podivuhodná proměna Zbigniewa Brzezinského

Stejně jako globalisté, i Brzezinský pochopil, že s Ruskem se musí počítat, na rozdíl od evropských politiků pochopil i to, že hegemonie USA tak či tak končí, protože nastupuje Čína a kalifát v Evropě pod vedením Íránu. USA posloužily jako světový policajt především v rozbombardování Blízkého východu, ale smetanu v podobě udržení amerického dolaru v návaznosti na ropu neslíznou. O americký styl života, potažmo evropský, již globalisté nemají zájem – jejich cílem je konečné zavedení celosvětového internacionálního marxismu, kde si budou všichni rovni a kde orwellovské šedé mase budou zdroje dávkovány tak, aby si jich globální elita užívala dle libosti. Což zákonitě znamená konec růstu a jeho náhradu pouze tzv. „udržitelným růstem“.

A pro tohle finální tažení se globalisté („králové“) rozhodli v roce 2015. Na počtu padlých („pěšáků“) jim nezáleží, oni sledují „vyšší hru“ a Evropě právě dávají další mat, tentokrát „dámou“ (jestli tak lze figurku Merkelovou nazvat). Dvě tažení, Napoleonem a Hitlerem, už nevyšla a věřím, že se tak stane i do třetice. Svět totiž má být barevná mozaika, nikoliv šedá masa.

-Pozorovatelka- 2.6.2016

Stáhněte si článek v PDF