Jaroslav Dušek: „Současná krize v Evropě? Začněme harmonizováním vztahů ve vlastní rodině. A o Vánocích v sobě zkusme probudit vnitřní slunce“ – 3. část rozhovoru
04.01.2016 11:41Jaroslav Dušek: „Současná krize v Evropě? Začněme harmonizováním vztahů ve vlastní rodině. A o Vánocích v sobě zkusme probudit vnitřní slunce“ – 3. část rozhovoru
|
|
Do třetice se v rozhovoru pro Celostní medicínu pana Jaroslava Duška ptám na to, jak nepodlehnout obavám ze současné velké migrační vlny v Evropě – jak nemít strach a jaký zaujmout k bouřlivým turbulencím současné doby postoj. Jaroslav Dušek do třetice brilantně odpovídá: |
„Byla by tu potřeba trochu zevrubnější odpověď, ale určitě bych to řekl jednoduše:
Pakliže žijeme ve světě, kde mnoho rodin žije v nesouladu; kde vztahy sourozenců, rodičů, dětí nejsou často vyladěné a harmonické, tak jak bychom si mohli představovat, že by měl být harmonický celek? Jestliže bude naše tělo stvořeno z nemocných buněk, nebude zdravé. Čím více nemocných buněk bude, tím na tom bude tělo hůře. A jestliže si představíme lidstvo jako bytost a jednotlivé rodiny jako buňky, tak se nedivme, že i celek je narušený.
Všichni by se teď nejraději vrhli do boje proti terorismu – je to takové velkolepé. Já bych ale navrhl, ať každý napřed zjistí, jak má vyladěné vztahy ve své rodině – s rodiči, dětmi, vnoučaty, se sourozenci. A aby si uvědomil, že pokud není schopen vyladit své vztahy, tak co tady chce ladit na planetě? Co se chce pouštět do bojů a já nevím do čeho?
Já bych harmonizování začal od buněk – od jednotlivých rodin, vztahů a tam bych ladil dál a dál. A čím více vyladíme tyto jednotlivé složky, tím je pravděpodobnější, že i celek dojde k harmonickému vědomí.
Protože ať je to, jak je to; to, co se teď děje; tak do tohoto bodu jsme nějak došli. A jestliže se Evropa po mnoho let naparuje svou výbornou životní úrovní, skvělými hospodářskými výsledky a růstem a pořád to vytrubuje do světa, tak není divu, že to někdo čte a zaregistruje i v zemích, kde se jim třeba nedaří tak, jak to vidí ve filmech, v televizi a seriálech. Kdo se tomu diví, že ti lidi si řeknou, že to chtějí taky? Taky chtějí milión jako támhle nějaký hokejista nebo fotbalista. To se jim může líbit taková myšlenka. To je pěkný, ne?
To, co jsme si vytvořili, bylo určité zrcadlo do prostoru a ten prostor nám teď zase zrcadlí naši zaslepenost, určitou chamtivost, určitou sobeckost, určitou do sebe zahleděnost. Zjišťujeme, že jsme na planetě i s ostatními. Nedá se nic dělat. Jsme tu spolu. Credo Mutwa, africký šaman, před mnoha lety poskytl interview, kde řekl: „Vykašlali jste se na kolébku lidstva. Vy si tam sami žijete své životy a nechápete, že to takhle nemůže jít do nekonečna.“ To si jako myslíme, že si budeme pořád zvesela tvořit gurmánské restaurace, zážitkové víkendy, jezdit na lyže – že si budeme pořád užívat a že lidé, kteří žijí v mnohem horších podmínkách, to budou přehlí ;žet nebo nevnímat?
|
Já tu celou vlnu vnímám jako touhu kolektivní bytosti po rovnováze. Tady se vylaďuje určitá velká disproporce, kterou jsme vytvořili. Koneckonců, když my jsme se vrhali do světa jako kolonizátoři, když Evropa kolonizovala svět, to se nám zdálo v pořádku. Nebo když se šířilo naše náboženství. Tam jsme nepochybovali, to jsme považovali za správné. Tak teď tu máme zrcadlo, před kterým stojíme, a můžeme se dívat sami na sebe a pociťovat pocity, které pociťovali lidé před pár stovkami let při našich bohulibých aktivitách.
Beru to jako takovou pulsaci. A celkově to vnímám jako touhu celku po rovnováze. Když vytváříme velkou disharmonii, tak přichází určité způsoby, jak to harmonizovat zpátky. Zdálo se, že povodně nestačily, zemětřesení nestačily. Rozumíte, tam zahynuly tisíce lidí. V Asii. A to se tak jako vždy přešlo, řeklo se „Hrůza.“ A pak se tam poslaly peníze. Ale například, pokud vím, teď v Indonésii pořád ještě hoří prales. Džungle hoří. Vypalují to lidi, kteří pěstují palmy na palmový olej. Ale že by se o tom psalo… A přitom tam umírá tisíce tvorů, zvířat, lidí. Hoří půda, do vzduchů jde spousta zplodin. To je opravdová katastrofa. Al e že by se naše média rozplývala články na toto téma, jsem si nevšiml.
Teď přichází zima, takže ta vlna se zmenší. Poslouchal jsem, že v Africe měli informaci, že Evropa se zavře 1. 1. 2016, že už nepřijmou nikoho dalšího, čímž se akcelerovala tahle vlna. Je to určité nedorozumění, které nás vede k tomu, že budeme muset spolu navzájem komunikovat.
Všechno nás to vede k tomu, že buď zvolíme cestu nátlaku, zastrašování, střílení, budeme stavět nějaké zdi nebo ploty nebo přehrady. Anebo pochopíme, že stejně je jednoho dne někdo přeleze nebo podleze nebo provalí. Stejně tu sílu, touhu po sjednocování, nelze zastavit. A pochopíme, že bychom mohli jít cestou určité dohody, komunikace. Komunikace ale bude muset být bez předsudků. Budeme muset vyslechnout i slova, která se nám nebudou líbit od druhé strany, která nám bude vyčítat něco, co nám připadne normální nebo přirozené. |
|
Budeme se muset nejspíš vyladit na svá jednotlivá vidění. Jako když se partneři dohadují při rozvodu nebo když se snaží vyladit rozvod a uspořádat vztahy. My jsme vlastně také po rozvodu křesťanství, muslimství a já nevím čeho. Najednou se dostáváme do situace, že po tomto velkém rozvodu nezbývá než klidný rozhovor, dialog. Jinak budeme muset zase chtít, aby to někdo rozhodl zase za nás. Tak jako za manžela rozhoduje soudce, budeme zvát nějakého arbitra, já nevím koho, asi nějakého mimozemšťana, který to tady uspořádá. Nebo nám nezbyde, než přestat být jako puberťáci, přestat se prát, kopat, nadávat a začít být dospělí. To znamená pochopi t, že je jedna planeta, na ní je nás osm miliard a že tu jsme spolu.
Sami jsme se označili Homo sapiens, člověk rozumný. Tak pojďme tomuto označení dostát a pojďme nějakým rozumným, moudrým způsobem situaci řešit. Pořád si myslím, že je v našich silách se domluvit. Protože pokud není, tak nejsme homo sapiens.“
Na závěr ještě, prosím, prozraďte čtenářům, jak prožíváte konec roku. Co pro vás znamenají Vánoce?
„Pro mě je to slunovrat. A slunovrat je návrat světla. Zima je doba, kdy slunce ubývá a kdy mizí světlo. V našich zeměpisných šířkách se den zkracuje a noc se dlouží. A přichází okamžik obratu, kdy se slunce vrací po třech dnech vyčkávání. Proto se to slaví čtyřiadvacátého prosince jako narození Krista. Z určitého pohledu jde o astronomický mýtus, znovuzrození slunce, které tři dny vyčkává. 21. 12. je slunovrat a pak se tři dny čeká. Proto Indiáni to slaví až po čtyřech dnech pětadvacátého června (na jižní polokouli). Je to taková jejich indiánská tradice.
Vnímám to jako dobu vnitřní kontemplace, usebrání; která slouží k nalezení vnitřního světla, našeho slunce. Je to doba, kdy ve vnějším prostoru slunce ubývá, a to je výzva, abychom probouzeli slunce vnitřní a udržovali ho v jasu. Protože v létě, když je slunce dost, nás to tolik ke zklidnění a k meditaci nevyzývá.
Takto to vnímám, tak se mi to líbí. Proto všechno, co běží okolo, ten obchodní konzum, je úplný nesmysl. To je úplně v rozporu se zimní náladou, řekněme ladovskou zimou.“
Pane Dušku, moc vám děkuji za rozhovor a přeji v Novém roce vše dobré.
První dvě části rozhovoru si můžete připomenout zde:
—————
