Jak přežít nezaměstnanost, Odpuštění , Špičky ledovce , Udělal vesmír s egem chybu? , Je hrdost na své úspěchy překážkou duchovnosti?, Jak využít nepřijatelné situace k duchovnímu růstu?

31.03.2015 17:30

PÁTEK 12. DUBNA 2013

Jak přežít nezaměstnanost

 



Přepis videa:
Téma: Jak přežít nezaměstnanost

Otázka: Snažím se najít práci. Neměl jsem stálé zaměstnání od ukončení školy v r. 2008. Pomozte mi - jak si může člověk udržet v tomto obtížném období zdravý rozum? Prosím o radu a naději.

Eckhart Tolle:

Snad vám mohu dát rady, ale nemohu vám dát naději. Naděje - samozřejmě že doufáte, že to bude v nějakém bodě v budoucnosti lepší. Já neříkám, že to nebude lepší. Vnějškově.

Ale lepší to může být pouze vnitřně, a teď. Jinak budete celý zbytek života závislý na tom, co se děje mimo vás.
 

NEDĚLE 17. ÚNORA 2013

Odpuštění

 

Odpuštění
(Z Eckhart Tolle TV, únor 2013)
Překlad: OrgoNet
 
Posluchačka:
Cítím, že bych se měla omluvit své -náctileté dceři, která zemřela. Když už tu není, jak to mám udělat? A chtěla bych vědět, co je to omluva? Co znamená odpuštění? Proč cítím, že to potřebuji?
 
Eckhart Tolle:
Cítíte, že jste jí něco udělala nebo naopak pro ni neudělala?
 
Posluchačka:
Byla jsem velmi mladá matka, a když se dívám zpět, vidím, že jsem ji vychovávala většinou podle těla bolesti. Nikdy jsem ani na chvilku neměla bdělé vědomí, předtím, než zemřela, a než jsem objevila vaše učení. Když se dívám zpět, lituji spousty věcí a cítím spoustu viny, a cítím, že jen ona mě toho může zbavit.
 
Eckhart Tolle:
První věcí k úlevě je, že musíte odpustit sama sobě.
 
Podívejme se na to, co znamená odpustit jiné osobě, co znamená odpustit sám sobě. Obyčejně se o tom mluví v souvislosti s věcmi, které někdo někomu udělal nebo pro něj neudělal. Uznáváte, že způsobily bolest či trápení jiné lidské bytosti. Ale tenkrát, když jste to udělala, jste nevěděla to, co víte teď. Kdybyste věděla to, co víte teď, jednala byste jinak. Byla jste v pasti nevědomých sil, neměla jste tenkrát na výběr, protože jste nevěděla věci, které víte teď. Prostě vás přemohlo nevědomé chování, které jste zdědila. Buď bylo zděděno z vaší výchovy, vaši rodiče ho zdědili od svých rodičů, nebo jste ho zdědila geneticky, nebo skrze minulé životy. Ať to bylo jakkoli, bylo to podmíněné, nevědomé chování, a vy to teď uznáváte, protože došlo u vás k probuzení vědomí.
 
Když jste v moci nevědomého chování, nevíte, co děláte. To řekl i Ježíš na kříži: Nevědí, co dělají. Odpusťte jim, neboť nevědí, co dělají. Odpuštění se vztahuje na to, že nevíte, co děláte. Je velmi snadné podívat se na své vlastní minulé činy nebo činy někoho jiného, a učinit z těchto činů svou vlastní či něčí identitu. To, kdo jste. Můžete to udělat s jinou lidskou bytostí, i se sebou samým. Je pravděpodobnější, že se s tím ztotožníte, než že poznáte, že když jste tak jednali, byli jste ve stavu spánku, nebyli jste zcela probuzeni.
 
Jinak se tomu říká také karma, karmická akce. Karma znamená zděděné vzorce, kterých si nejste vědomi, které působí skrze vás. Nemají co činit s tím, kdo jste ve své podstatě, zatemňují, kým jste ve své podstatě, to, že nejde o vaši osobní chybu, ale že chyba se vztahuje na lidstvo jako celek. Působí v každé lidské bytosti, méně či více výrazně. Je to nevědomost, kterou my všichni dědíme, která působí skrze nás, která není to, kým jsme, ale zakrývá, kým jsme.
 
Takže jsme v pasti nevědomých sil, dokud se skutečně neprobudíme. Pak náhle prohlédneme, a mysl řekne: Ach, já jsem udělal tohle. Ach, já jsem neudělal tohle. Proto jsem vinen, nebo proto jsem špatný. Mysl si neuvědomuje, že jste to nebyli vy, kdo to udělal. Že jste byli v moci hluboké podmíněnosti, nevědomých karmických sil, že to není to, kým jste.
 
Je tendencí ega cítit vinu za něco, co jste udělali v minulosti, a provinilé ego se může stát velmi těžkým egem. A ego je vždy falešný pocit sebe.
 
Odpustit tedy znamená uznat, že ty nevědomé činy, to není vaše identita. Nečinit z nich svou identitu. Rozpoznat jejich podstatu. Neuvěřit, že vy a ty činy jste jedno. A když to uznáte, tak to je skutečné odpuštění.
 
Můžete to udělat i vzhledem k jiné osobě. Dám vám příklad z mého života. Můj otec byl v mnoha ohledech dobrý člověk. Jeho podstatu jsem mohl pocítit až po svém probuzení, předtím to bylo těžké. On přišel na tento svět s obrovským množstvím hněvu. Jako dítě nabíral na sebe stále více hněvu. Cítil se zanedbávaný svou rodinou. Byl sedmým dítětem, rodiče už žádné dítě nechtěli a on byl nehoda, matka byla už unavená z výchovy tolika dětí, další dítě už nezvládala. Jeho sestrám se věnovalo mnohem více pozornosti. Otec jim zemřel, když mu bylo 15, a tehdy ho vzali z internátní školy, že si to nemohou dovolit, i když sestrám školu dále platili, a on to viděl. Pak musel jít do učení do místního obchodu, ale pořád si myslel, že tam nemá co dělat, že má studovat na univerzitě, vytvářel si stále více hněvu.
 
Když si pak vzal mou matku, tak celý ten obrovský hněv vycházel na povrch každý druhý den. Pro mě jako pro dítě to bylo jako mít doma nevybuchlou bombu, nikdo nikdy nevěděl, kdy vybuchne. Naštěstí ten hněv nebyl namířen přímo na mě, vždycky na mou matku. Pro dítě to bylo hrozné, žít celá léta s nevybuchlou bombou, která mnohokrát explodovala, a energie silného hněvu vždycky naplnila celý dům. Byla to noční můra. V tu dobu jsem prostě trpěl. Pamatuji si jeden sen, že jsem otce rozkrájel na kousky, dal do pytle a strčil pod postel. A když jsem to ve snu udělal, můj otec přišel domů z práce, a já jsem ho objal. Ten sen ukazuje ambivalenci dítěte vůči němu, nenáviděl jsem ho i miloval jsem ho.
 
Do doby, než jsem se probudil, jsem měl vůči němu odpor. Ale když do mého života přišlo uvědomění, náhle jsem si uvědomil, že neměl volbu. Že byl v moci nevědomosti, neměl ani trochu uvědomění, které by mu dovolilo oddělit se od hněvu, podívat se na něj, pozorovat ho. Stal se hněvem, byl hněvem. Neměl vůbec žádnou jinou volbu. A když tohle pochopíte, už nemůžete pokládat toto chování za identitu té osoby. Díváte se jakoby za to chování, vidíte ho jako to, čím skutečně je. Vidět nevědomost jako to, čím skutečně je, to je odpuštění.
 
Odpuštění ve skutečnosti znamená uznat, že není co odpouštět. To je pravé odpuštění. Když to uznáte, jako já u mého otce, už nemůžete dále říkat „odpustil jsem svému otci“, protože není co odpouštět. Rozpoznal jsem pravou podstatu, a už nebylo co odpouštět.
 
Totéž je u vás. Uvědomíte si něco v sobě, a uvědomíte si, co to skutečně bylo, a že jste to vůbec nebyla vy. Největší věc, kterou můžete udělat pro svou dceru, i když už není zde v těle, je tento posun ve vědomí, kdy se osvobodíte od nevědomosti. To je nejnádhernější věc, kterou můžete udělat pro svou dceru, protože pak naleznete vnitřní mír. A v tomto míru je i láska, a v této lásce se s ní můžete spojit, ať už je v těle či ne.
 
Ona vás také milovala, takže nepotřebujete, aby vám odpustila ona. Odpustíte sama sobě, a ostatní se bude od toho odvíjet. Jakmile si odpustíte, ucítíte, že i ona vám odpouští, pokud to už neudělala. A náhle ona přijme vás a vy přijmete ji ve skutečné podstatě. Odpuštění tedy znamená vidět věci tak, jak skutečně jsou, a uvědomit si, že vlastně nepotřebujete odpustit.
 
Takzvaní duchovní lidé si často myslí: Já musím odpustit té osobě. Znovu opakuji, že skutečné odpuštění je uvědomit si, že není co odpouštět. To je pravé odpuštění. Můžete to aplikovat na sebe, prostě tím, že to uvidíte. Sice můžete pořád ještě vidět v sobě nevědomost, i v mnoha lidech kolem sebe, třeba ve svých rodičích či jiných lidech ve své blízkosti, ve svém partnerovi, může se projevovat mnoha způsoby. Odpusťte jim, protože nevědí, co činí. A já dodávám: A není to to, kým jsou.
 

PONDĚLÍ 5. LISTOPADU 2012

Smířit se s tím, že nevíme

 

Eckhart Tolle TV, říjen 2012: Z přednášky s Petrem Russelem.
 
Špičky ledovce
 
Překlad: OrgoNet
 
Je užitečné představit si sám sebe jako ledovec. Jak víte, to je obrovský kus ledu, z něhož 95% je pod vodou, a pouze vršek vykukuje z vody. Takže, to, co vidíte z ledovce, je jen velmi malá část. A ta malá část, to většina lidí důvěrně zná jako své Já. Neuvědomují si, že je tu známé Já, špička ledovce, a neznámé Já. To necituji Donalda Rumsfelda … (Pozn. Orgonet: Známé video: Rumsfeld mele něco o známém neznámém (;-)))
 
My jsme tady, abychom si uvědomili to neznámé Já. Ne abychom znali to neznámé Já – teď fakt zním jako Rumsfeld (:-))) - tak jako můžete znát ve světě smyslového vnímání. Nemůžete ho znát, proto se mu říká neznámé Já. Ale můžete jím BÝT. Můžete si to uvědomit, nebo cítit. Ale je to vlastně chybné vyjádření, protože to není TO. Kdyby to bylo TO, znamenalo by to, že je to objekt poznání. Ale protože to není TO, nemůžete to poznat. Cítit TO, to je taky chybné. Ale můžete to pociťovat jako sebe sama. To opravuje tu chybu na začátku, kdy jsme z toho udělali objekt.
 
Můžete pociťovat to neznámé Já jako sebe sama. Ale nesnažte se představit si, co to je, ani to pochopit, to nemůžete. Ani poznat tak, jako můžete poznat nějaký objekt vědomí. Toto Já, tento věčný subjekt, je nepohodlné známému Já. Protože známé já se cítí nepohodlně, když NEVÍ. Takže, abychom cítili neznámé Já, musíme se naučit cítit pohodlně při nevědění, při nerozumění, kdo jsme v hloubce svého bytí. To je akt odevzdání. A to neznámé Já, které je pod úrovní vody, to si začnete uvědomovat, když myšlení ustoupí stranou a zůstane pouze pocit vnitřního prostoru. Prostornost, jako teď. A vstoupíte do říše nevědění. Zdá se, že tam nic není. A přece, je tam nedefinovatelná Přítomnost. Je to nepřítomnost všeho ostatního, pouze nedefinovatelná přítomnost, kterou nemůžete znát. (7.21) Moudrost, což je hluboké porozumění, může vzniknout pouze tehdy, jste-li v kontaktu s dimenzí nevědění. Předpokladem moudrosti je, abyste se cítili pohodlně v prostoru nevědění uvnitř sebe. Nikdy nemůže být moudrost tam, kde si myslíte, že už znáte odpověď. Aby vyvstala moudrost, musíte se smířit s nevěděním. Proto Dalajláma, když mu dávají otázky, a to dost zvláštní otázky (:-))), často říká: „Já nevím.“ A po nějaké chvíli někdy odpověď přijde. (:-)))
 
Je to nádherná věc, smířit se s tím, že nevíme. Je to prostor uvnitř vás, kde je prostá bdělá přítomnost, v níž cítíte, že nic v tu chvíli vědět nepotřebujete. Ale špička ledovce, vaše osoba,vaše ego, to nemá rádo. To potřebuje chápat (:-))) A tento prostor nevědění si můžete nosit s sebou ve svém denním životě, můžete z něj přistupovat k situacím a lidem, nejen jako osoba, jako špička ledovce, ale jako totalita bytí, nebo vědomí, a zjistíte, že v mnoha případech nepotřebujete vědět pojmově, soudit situace nebo osoby, ale můžete tam být pouze jako nevědoucí přítomnost. Přistupovat tak ke světu, ať se vyskytne cokoli, více jako tato nevědoucí přítomnost, než jako vrcholek ledovce, ta vševědoucí malá osůbka. Ta samozřejmě občas musí fungovat, to je v pořádku.
 
Nejnádhernější věc je cítit se pohodlně v nevědění. Protože to je zdrojem veškerého opravdového poznání. Vy k tomu zdroji jdete, ale váznete v tenatech své mysli. Nevědění je podstata toho, čemu se říká duchovnost. A samozřejmě, tento prostor nevědění, jakmile ho umíte cítit a prodlévat v něm, být v něm zakořeněn, to je, jak se říká v náboženské terminologii, pravá víra. Lepší slovo pro víru by mohla být důvěra.
 
Lidé jako osoby - špičky ledovce - si často říkají: „Musím mít víru v Boha.“ Ale to je těžké provést, když všechno, co znáte, jste vy jako špička ledovce. Důvěra vyvstane, když se dotknete v sobě onoho místa nevědění, prostornosti, a zvíte, že ať si vaše malé já dělá co chce, vy jste neseni tímto místem. To je podstata toho, kdo jste. To je pravá důvěra. A to je konec strachu. Být zakořeněn v tom místě znamená konec strachu. Být zakořeněn v nevědění této dimenze je konec strachu. A když skončí strach, všechno se změní. Způsob, jakým interagujete s lidmi, se světem. A je to konec ega, egoistického já. Ego znamená, že znáte pouze sebe, jako špičku ledovce (:-)), a nevíte, jak jste rozsáhlí. Snažíte se přežít jako ta malá špička.
 
Když půjdete ke starým mystikům, v jakékoli tradici, všichni ukazují na tento stav nevědění, vstup do nevědění, bytí v nevědění. Jedno středověké křesťanské mystické pojednání, anonymní kniha, se jmenuje Oblak nevědění. Je to o tom, jak poznat Boha: Boha poznáte vstoupením do prostoru nevědění.
 
A samozřejmě, to je konec nutkavého souzení. Protože jinak jdete životem a stále musíte naléhavě soudit, nebo tomu můžete říkat interpretovat, nálepkovat, vše, co se objeví kolem vás: lidi, situace, místa. Okamžitě přijde nějaký soud. A čím více je soudů, tím více se ta malá osůbka cítí silnou. Ti, kteří jsou nejvíce ztotožněni s tou malou špičkou ledovce, jsou největšími posuzovači. Jejich iluze toho, kdo jsou, přežívá ve velké míře z ustavičného souzení lidí a situací. Tím udržuje sama sebe při životě. Nemůže se nikam hnout bez okamžitého nálepkování všeho, co se vyskytne. Prostě všechno ví.
 
Místo nevědění je opakem. Jakmile ho v sobě najdete, je to začátek naprostého posunu ve vašem životě. Cítíte se pohodlně i s tím, že nevíte, kdo jste vy. To neznamená, že musíte zapomenout svou osobní historii, ta je tu v každém případě. Ale to, kdo jste vy, je hlubší úroveň. Nemusíte, nepotřebujete, nemůžete pochopit sami sebe. Ale můžete jím být. Můžete být sami sebou. Můžete být To.
 
A to je jediné místo, kde přichází láska a dobrá vůle. To vznikne nikoli z identifikace z formou, ale z bytí bez formy. Přijde s tím i pokora. Protože pokud nevíte, vaše pseudojá nemůže přežít. Ono potřebuje něco vědět. Takže, přichází s tím všechno. Všechny žádoucí věci, o kterých se mluví v náboženských pojmech. Všechno přichází odtud.
 
Někdy se k tomu přistupuje chybně. Třeba k přísloví: „Miluj bližního svého jako sebe samého“. To je přirozený výsledek bytí sebou samým. Jestliže neumíte být sebou samým, tím neznámým rozsáhlým Já, nemůžete milovat bližního jako sebe samého. Malá špička ledovce nemůže milovat jinou špičku ledovce. Pokud ta špička ledovce není v kontaktu s hlubinou, nemůže milovat, protože vše, co vidí, je naprosto oddělená entita.
 
Může se tomu říkat láska, ale ta říká: Potřebuji tě, chci tě, musím tě mít, protože bez tebe nejsem kompletní, ty přidáš něco k mému životu, a tak podobně. (:-))). A velmi rychle se to obrátí ve svůj opak. „Jak se opovažuješ neučinit mě šťastným? Jak se opovažuješ mít lidské chyby? Každý má chyby, i ideální partner.
 
Moudrost, důvěra, láska, laskavá vlídnost, nepřítomnost strachu, všechno přijde tehdy, když se smíříte a budete se cítit pohodlně v nevědění. Budete jenom prostorná bdělost, přítomnost. Skoro jako dítě, předtím, než začne používat pojmy, ale budete mít dimenzi navíc, protože vy se do toho stavu vracíte, a máte tedy přidanou hloubku.
 
Když nemusíte všechno kolem sebe kompulzívně nálepkovat, tak se kolem sebe díváte a vidíte plno krásy a živosti. Při nálepkování byste pořád srovnávali, třeba dneska to není tak dobré jako včera … Všechno je prostě tak, jak je, v tomto okamžiku. Vy se s tím nehádáte, ale stanete se prostorem pro to, co je.
 
Tato dimenze je vám přístupná okamžitě. Vy ji třeba hledáte, toto uvědomění, jako by mělo vzniknout jako nějaká událost nebo vnější objekt v nějakém budoucím okamžiku, ale ono už je tady. To jenom obsah vaší mysli je tak svůdný, tak hypnotizující, že všechno, co vznikne ve vaší mysli, je okamžitě vcucnuto celým vaším vědomím. Každá myšlenka, každá emoce. A vy se jí řídíte.
 
Je to i viditelné, jak to lidé ve své mysli dělají: ti, kteří jsou velice ztotožněni se svou myslí, sedí jako zombies a myslí. Každá myšlenka naprosto absorbuje jejich pozornost, a s tím přichází jakási hustota, tíže. Obvykle je to kombinováno s nějakou emocí, která je vygenerována onou problematickou myšlenkou: strach, hněv, nedůvěra – hrozný stav. Když víte, že obsah mysli má takovou hypnotickou přitažlivost, můžete svou pozornost odvést od obsahu mysli, Protože ten není důležitý. Je to jenom drama. Televizní seriál obsahu. Ale vy si můžete uvědomit, že existuje prostor bez obsahu, a tím je prostě holá pozornost, holá přítomnost. Prostor.
 
Na závěr našeho malého meditativního setkání: Jedna vaše část existuje jako forma, a vaše mnohem rozsáhlejší část je bez formy. Jedna část je ta malá bytůstka, která je formou, a druhá část je rozsáhlost bez formy. Rozsáhlost dalece přesahuje všechno, co víte o sobě, spojuje vás s celkem, s totalitou veškeré existence, a pravým zdrojem vašeho života. Někdy je to nazýváno Bůh.
Umění žít spočívá ve schopnosti být ztotožněn s formou, protože forma tu je, ale vědět, že je zde přítomna ona rozsáhlost. Ta září i skrze formu. I když myslíte, mezi myšlenkami můžete vidět prostor. Nenecháte se unést každou myšlenkou a každým proudem myšlení, který přijde a drží vás pod krkem (:-))
 
To je tajemství. Tajemství lidské existence. Říkám tomu tajemství ne proto, že by to bylo nějaké spiknutí, ale proto, že z nějakého důvodu to není běžná vědomost. Vědomost v hlubším slova smyslu. Není to známo. I když by to změnilo lidskou existenci, neučí se to ve školách. Možná v pár školách ano, když je učitel probuzený, ale není to v osnovách žádné školy ani univerzity, pokud vím. Nejdůležitější věc lidské existence, a zdá se, že to nikdo neví ... (:-))))) To je současný stav evoluce.
 
Ale už to sem a tam přichází, jako zázrak, i tam, kde by nikdo nečekal. Zázraky se stávají. Dokonce i lidé v Googlu se začínají zajímat o probuzení, a tak jsem je nedávno navštívil, a to je další zázrak. Wow! (:-))) (27.18)
 

ČTVRTEK 25. ŘÍJNA 2012

Udělal vesmír s egem chybu?

 

Udělal vesmír chybu, když vytvořil ego?
Z Eckhart Tolle TV, říjen 2012
Překlad: OrgoNet
 
Otázka: Ego je často vámi označováno jako nepřítel, proti kterému je třeba bojovat, a tak se mi zdá, že vesmírná inteligence možná udělala s egem chybu?
 
Eckhart Tolle:
Z jisté perspektivy se ego může jevit jako naprostá šílenost. Z vyšší perspektivy to však není nic víc než součást evolučního procesu lidstva. Je to stupeň evoluce. A jak se nyní blížíme k dalšímu stupni evoluce, začínáme vidět, že ego se již úplně přežilo, nemá žádnou užitečnost. Ale dříve ji mělo.
 
Teprve až nyní začínáme vidět, jak je šílené, protože se blížíme k dalšímu stupni evoluce. Předtím to neviděl nikdo, s výjimkou velkých mistrů. Již Buddha řekl, že je to iluze. Ježíš řekl: Zapři sám sebe. Což znamená, uznej nereálnost ega. Ale jen málo lidí pochopilo to, co řekli. Byli takovými předchůdci dalšího stupně. Upozorňovali na to ještě předtím, než na planetě došlo k pravému probuzení.
 
Takže z naší perspektivy, kdy jsme na konci jedné vývojové etapy, se jeví ego jako totálně absurdní, jakmile zjistíte, jaké je a jak mnoho zmatku vytváří. Ale z jiné perspektivy by bez něj nemohlo dojít k žádnému osvícení. I ve svém vlastním životě vidíte, jak jste museli projít nevědomostí. Nemyslím tím nedostatek vzdělání, ale duchovní nevědomostí, nevěděli jste, kdo jste svou podstatou. Udělali jste mnoho chyb na základě iluzorního ega, ale teď už to vidíte a můžete z toho vyváznout.
 
V dávných dobách lidstvo ještě nemělo ego. Je to zachyceno v mýtech, které najdete u všech kultur, i když neměly mezi sebou kontakt. V mýtech o Zlatém věku, kdy lidé žili ve vzájemné harmonii, v harmonii s přírodou, život byl snadný. .. Ten mýtus ukazuje pravděpodobně na fakt, že kdysi dávno lidé žili ve sjednocení, v jednotě s přírodou, protože ještě neměli vyvinuté ego. A vzpomínka na to patrně přežila v mýtu o Zlatém věku. Je to vyjádřeno i ve Starém zákoně, jako Ráj. To je jedna podoba Zlatého věku, kdy život byl snadný. Ale pak se něco stalo. Nějaký pád, nebo jak to chcete nazvat, a vstoupila do toho ošklivost.
 
Ten pád, to byl zřejmě počátek lidské schopnosti myslet. Zpočátku to byla zázračná věc, když došlo k myšlení. Někteří říkají, a myslím, že mají pravdu, že když se lidem poprvé přihodilo myšlení, byli velice překvapení, a mysleli si, že k nim v jejich hlavě mluví nějaký bůh. V té fázi se taky vyvinul jazyk. V lidských hlavách vznikl jazyk. Kdo to tam mluví? A tak podle toho jednali, přišla myšlenka a oni to udělali. Zabij toho člověka! Nepřítel, jiný kmen, to nejsou lidé, tak mi to říkají ty hlasy. A hlasy v hlavě, jazyk, se usadily uvnitř. 
 
Byl to zázrak, protože to umožnilo mnoho věcí, které by bez toho nebyly možné. Vznikly vědomosti, předávání vědomostí, bez toho by nevznikla civilizace taková, jak ji známe. Předávaly se všechny možné druhy znalostí, architektura, začala filozofie, vznikly pojmové vědomosti. A za ta tisíciletí se tyto hlasy staly všepronikajícími, a převážily v pocitu identity. Ještě dlouhou dobu po vzniku myšlení měli lidé smysl pro zakotvenost v bytí, přirozený smysl pro své kořeny. Ale za ta tisíciletí byli stále více vtahováni do myšlení, do režimu hlavy. A tak se jejich pocit identity přenesl z hloubky bytí k hlasům v hlavě. Ale umožnilo to také mnoho věcí.
 
A nyní je dalším krokem v evoluci návrat k stavu před egem, navíc s dimenzí vědomého uvědomění spojenosti s Jednotou. Zatímco dříve byli lidé spojeni s Jednotou, aniž to vůbec věděli. Byl to přirozený stav spojení. Když se vracíme před ego, vracíme se k jedinému vědomí uvědoměle, a to je ten další stupeň. Není to krok zpět, nevracíme se před Zlatý věk, protože teď už víme.
 
V bibli je podobenství o marnotratném synu. Otec mu dá dědictví, a on jde do vzdálené země, promarní všechny prostředky a dostane se do bídy. Otec mu pošle vzkaz, aby se vrátil domů. A syn si začne vzpomínat, kdo je. Pak přijde zpět do otcova domu, a jak říká podobenství, je milován hlouběji než předtím.  
 
Takže, nejdříve jste to ztratili – nikdy jste to vlastně neztratili úplně, protože to byste nemohli existovat – a když se k tomu zase vrátíte, je k tomu přidána hloubka. Vědění. A tam směřujeme. Když si to uvědomíme, tak jsme vlastně egu vděčni, protože bylo součástí naší cesty.
 
P. S. Orgonet:
Neuškodí zopakovat si mýtus Čtvero věků: https://www.lastura.cz/duchovno/ctvero_veku_podle_reckeho_bajeslovi.html
 

Moc přítomného okamžiku ke stažení

 


Dobrý den,
posílám link, kde si můžete stáhnout knihu od  Eckharta Tolleho...Moc přítomného okamžiku.
V komentářích se vyskytují námitky proti zdarma sdílené elektronické formě. Něco na tom je, ale cítím to tak, že tu nejde o parazitování na cizí práci, nýbrž o dar vesmírného vědomí, se kterým by pan Tolle, a věřím, že i překladatel, souhlasili, a který se nemusíme bát přijmout. 

Tahle kniha už změnila život tolika lidem na celém světě, že v rámci vesmíru nevznikne žádný dluh, když pár Čechům bude takto dána možnost si ji přečíst, nebo aspoň nakouknout zdarma. Je to jedna z forem, jak vesmír pracuje na probuzení vědomí.
 

NEDĚLE 7. ŘÍJNA 2012

Je hrdost na své úspěchy překážkou duchovnosti?

 

Z Eckhart Tolle TV, říjen 2012.
Překlad: OrgoNet
 
Otázka: 
Je na překážku duchovnosti, když je člověk pyšný na sebe a na jiné? Je to pýcha, když má člověk radost ze svých úspěchů?
 
Eckhart Tolle:
Když jste pyšní na někoho jiného, samozřejmě to znamená, že má na něj vaše ego nějaké napojení . Třeba  vaše děti, nebo někdo blízko vás, členové rodiny.
 
Je rozdíl, jestli cítíte dobrý pocit z něčeho, co jste udělali, a jestli cítíte pýchu. Pýcha je obvykle založena na nesprávném vnímání: „To jsem udělal já. Já jsem to dokázal“. Nikoliv na hlubším vesmírném Já, jehož já jsem dočasným vyjádřením. Pýcha je založena na omezeném vnímání Já, mého ega: „Já jsem to udělal. Podívejte se na mě.“
 
Když tohle dělají děti, musíme je nechat. Když malý chlapec nebo holčička řeknou: „Podívejte, co umím!“, anebo řeknou: „Ty neumíš udělat to, co já, já skočím výš než ty!“, tak jim samozřejmě nemůžeme říci:“To je tvoje ego, přestaň s tím!“ (:-))))
 
Ego, to by mělo být něco jako dětská nemoc. Jako spalničky. Spalničky, to je něco, čím si musejí děti projít. Ego by mělo být něco jako dětský stav vědomí, než člověk vyroste. Když lidská bytost dosáhne zralosti, měla by vyrůst z ega. To je to, kam směřujeme. Ale u většiny lidí tomu tak není. Nevyrostou z ega, ba jejich ego je ještě větší.
 
Takže, u dítěte je v pořádku, když řekne: „Hele co umím!“, a rodič je hrdý a řekne: „To je skvělé, že to umíš.“ Ale když pak ještě třicetiletý říká: „Podívejte se na mě, podívejte co jsem udělal, podívejte na moje auto, na můj dům, podívejte, co vím, nebo podívejte, jak vypadám, líbí se vám, jak vypadám?“ (:-))))))
 
Ať je to cokoliv, ego se chvástá, a obvykle si vybere tu nejnápadnější věc ve vašem životě. Když dobře vypadáte, ale nemáte moc vědomostí, tak se samozřejmě soustředíte na dobrý vzhled jako na to nejdůležitější. Nebo dobře nevypadáte, ale získali jste třeba mnoho vědomostí, a tak ostatním otloukáte o hlavu své vědomosti. (:-))) Nebo jste získali majetek, a máte moc, světskou moc, a je tu velmi elementární ego, téměř fyzické, takhle se nosíte po místnosti (:-))))
 
Pýcha má obvykle co činit s tím, že „to jsem udělal já“, a obvykle i implikuje, že ostatní nedosáhli toho, co já. Pýcha obvykle znamená srovnání sebe sama s ostatními, a já z toho vycházím vítězně. Vím/umím udělat/mám více než ostatní. A to mi přináší pýchu. Což je ego.
 
Něco jiného je pocit uspokojení s něčím, co se stalo skrze vás, a ne z něčeho, co jste „udělali vy“. Já to mám například, když ke mně přijdou lidé a řeknou: „Vy jste změnil můj život,“ nebo „Vaše kniha změnila můj život.“ To je příjemný pocit. Ale já vím, že tu knihu nenapsalo moje já, tato entita. Tu napsalo vědomí. Evidentně tu knihu napsalo ono jediné vědomí, a změnilo něčí život. Já se s tím nijak velice neidentifikuji. Stává se to i na zcela nepravděpodobných místech, třeba jsem nastupoval do letadla, muž u kontroly si vzal můj pas a letenku, a řekl: „Vy jste změnil můj život.“ Ale já nad tím necítím pýchu, protože to jsem neudělal já, moje malé já. Pouze malé já může cítit pýchu. Ale je to dobrý pocit, pocit správnosti a něčeho dobrého. Vzniklo tu probuzení, a došlo k němu skrze toto.
 
Pokud máte pocit, že jste samostatný konající, je to iluze. Pokud neuznáte spojení s celkem, a že skrze vás koná vědomí, pak jste v iluzi oddělenosti. A když je tu iluze oddělenosti, může do toho proniknout pýcha. Anebo protiklad pýchy, deprese. Když nedosáhnete, čeho jste chtěli dosáhnout, nebo svět neuznává vaše úspěchy, pak přijde protiklad, deprese. Cítíte se bezcenní, protože se něco v tomto světě nestalo, nějaká forma nevznikla, aby vám dala pocit hodnoty.
 
Takže pýchu, nebo protiklad pýchy - depresi, máte, když je zde oddělenost. Samostatný konající, já. Jako ten vrcholek ledovce, který zná sám sebe pouze jako onen vrcholek, to, co je nad vodou.
 
Mít dobrý pocit z něčeho, co se stalo skrze vás, to není moc odlišné od pýchy. A je to v pořádku. Třeba z toho, že lidé k vám rádi přicházejí. Řekněme že máte nějakou živnost, přicházejí si třeba ostříhat vlasy, nebo něco jiného, a chodí tam rádi, a vy víte, že tam chodí rádi. Nejen proto, že jste dobrý holič, ale jsou rádi ve vaší přítomnosti, protože vy uznáváte jejich bytí. Necítíte kvůli tomu pýchu, ale dobrý pocit, něco dobrého, co se děje skrze vás v rámci celku. Ne mimo celek, ne že jste to udělali vy sami. To by vám bralo sílu. Čím větší je iluze oddělenosti, tím méně síly vědomí může skrze vás protékat do tohoto světa.
 
Můžete být pyšní na své dítě, to je vývojový stupeň vědomí. Moje matka třeba – myslím, že její generace měla možná více ega než nyní, vysoce vyvinuté ego – ta byla na mě velmi pyšná. Ale až potom, co jsem vydal Moc přítomného okamžiku. (:-)))))) Viděl jsem, kolik je v tom jejího ega. Nikdy si nepřečetla celou knihu ... (:-))) Já jsem plně přijal, že tomu nemohla rozumět, ale čemu rozuměla, že to byl světský úspěch. (:-))) Vzala si z toho, že její syn je slavný autor. To je naprosto z ega, a to je pýcha. Ale to je v pořádku. Neřekl jsem jí, že by to neměla dělat, jenom jsem plně přijal, že je to její vývojový stupeň a že to, co dělá, je v pořádku.
 
Můžete být hrdi na to, co dokáže váš šestiletý, ale buďte si vědomi, že je to vývojový stupeň ega, které se musí vyvíjet. Ale když se vaše malé dítě stane dospělým dítětem, to už je jiná. Když potom budete pořád přátelům i jiným vyprávět o tom, že můj syn, moje dcera umí to a to, má to a to, dosáhl to a to, tak jste nevyrostli z ega. Je to sekundární ego, mají ho mnozí rodiče.
 
Dokonce jsem si všiml v některých případech, že někdo má egoistickou identifikaci na člena rodiny v některých případech, a v jiných případech jeho ego se stejným členem rodiny soupeří. Například, matka, když mluví s přítelkyní, mluví s pýchou o postavení své dcery, jejích úspěších, majetku, samozřejmě s podtextem, že moje dcera má více než tvoje dcera, je lepší než tvoje dcera. Ale když se matka setká se svou dcerou, žárlí na její úspěch, a tak se její identifikace ega mění v boj ega proti někomu. Takže ego se může posouvat, v jednu chvíli se identifikuje, když se to hodí, a v příští chvíli soupeří. Obojí je stav nevědomosti, samozřejmě.
 
Ego je identifikací s formou a s ideou, kdo jsem já, nebo kdo je někdo v mé blízkosti, tak blízko, že se stává součástí mého ega. Když to u někoho pozorujete, tak se tomu můžete usmívat, anebo připouštím, že některá ega mohou být dost protivná … ale tak to prostě je. (:-))))
 
 
 

PONDĚLÍ 1. ŘÍJNA 2012

Jak využít neuspokojivé situace k duchovnímu růstu?

 

Eckhart Tolle: 
Jak využít nepřijatelné situace k duchovnímu růstu?
Z přednášky na Eckhart Tolle TV, září 2012
Překlad: OrgoNet
 
Eckhart Tolle (čte otázku):
"V žádném případě nemohu ani nechci odejít z třicetiletého manželství. Prosím, poraďte mi, jak mám využít jeho neuspokojivosti k duchovnímu růstu?"
 
Publikum: (:-))))))))
 
Eckhart Tolle (hledá v papíru): Je to muž nebo žena? To neříká, ale mám pocit, že je to žena.
 
Publikum: (:-))))))))
 
Eckhart Tolle: Takže, ona je už pevně rozhodnuta, ví, že ho nehodlá opustit. Ví také, že je to neuspokojivé. Takže, co teď? Jak toho využít?
 
To mi připomíná súfijský příběh, který jsem už někde říkal, a ta historka je pravdivá. Súfijci, jak možná víte, jsou islámští mystikové, kteří putují nebo dříve putovali z místa na místo. Někteří jsou asketové, mniši. Takže, jeden mladý súfijec takhle putoval z místa na místo, a přišel do města. Tam ho uviděl bohatý obchodník a řekl: „Ty jsi určitě uprchlý otrok a hledáš pána.“ A mladý súfijec řekl: „Ano, už dlouhou dobu hledám pána.“ „Tak od nynějška budeš pracovat pro mě.“ Mladík šel tedy s ním a stal se na mnoho let jedním ze sluhů toho bohatého obchodníka. Asi za 15 let mu pán, který asi zatím duchovně trochu vyrostl, řekl: „Dávám ti svobodu, sloužil jsi mi 15 let, můžeš odejít.“ Muž řekl: „Velmi dobře, pane,“ a odešel. Putoval dál, cestoval i do Mekky a stal se velmi slavným súfijským duchovním učitelem.
 
Podle příběhu vědomě souhlasil, že se stane sluhou, aby využil situace k prohloubení realizace, k růstu a k odtotožnění od všech vnějších forem včetně své vnější funkce, místa ve společnosti. Využil vědomě situace, při níž se stal otrokem, ke svému duchovnímu růstu. Stalo se to jeho duchovní praxí. A když potom dále cestoval, vyrostl natolik, že se stal duchovním učitelem. Tu situaci nevyhledal, ale ona k němu přišla, a stala se jeho jedinou duchovní praxí, aby byl v naprostém míru v naprosto neuspokojivé situaci.
 
Moje odpověď na otázku tedy je: Přemýšlejte o tom příběhu, a využijte neuspokojivost situace, a překročte za ni. Poddejte se, odložte veškerý odpor a souzení. Neříkám odejděte, protože už jste se pevně rozhodla neodejít. Využijte ji k duchovní praxi, a zkuste, zda její neuspokojivost vás může dovést k transcendenci, k přesažení.
 
To platí pro každého, kdo vězí v nějaké neuspokojivé situaci, buď proto, že se rozhodl ji neopustit, nebo protože mu okolnosti brání, aby ji mohl opustit nebo změnit, například pobyt ve vězení, tělesné postižení, nebo nemoc, jakákoli podobná situace. Takže, kdo se rozhodl neopustit tuto situaci, nebo ji nemůže opustit či změnit, má nádhernou příležitost získat transcendenci, překročení. Překročení za vnější omezení té situace. A vnější hranice té situace překročíte tak, že budete žít každý okamžik v naprostém odevzdání tomu, co je v tomto okamžiku. Žádný vnitřní odpor. Tohle je to, co je. Děláte pouze jednu věc v jednom okamžiku. Věnujete absolutní pozornost tomu, co děláte v tomto okamžiku. Umožňujete neuspokojivé situací, aby vás postrkovala, nutila do přítomného okamžiku. To dokáže vážné onemocnění, nebo nějaká jiná neuspokojivá situace. Dotlačí vás do přítomného okamžiku. Teď je pouze toto.
 
A přitom pouštíte i zbytky odporu, které tam mohou být. Například to, jak váš manžel žvýká večeři, tu iritaci, kterou cítíte, když slyšíte ten zvuk (:-))) - to je jen jedna z mnoha věcí, které mohou posloužit jako příklad – protože právě takové věci mnohdy vytvářejí neuspokojivou situaci s jinou osobou. Nemůžete ji vystát - způsob, jak se směje, škrábe se na zádech, jak pije. „Já už to nevydržím! Je to hrozné!“ Třeba po dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech. Ale co to vlastně nemůžete vystát? Je to myšlenka, že ho nesnášíte, že je to hrozné, jak žvýká, a že to nevydržíte. Tu musíte pustit, nesmíte jí věřit. Ta myšlenka totiž nemá pravdu, protože si ji myslíte už 50 let a vydrželi jste to (:-))) až doteď. Nikdy to nebyla pravda.
 
A uvědomíte si, že způsob, jak žvýká, je v pořádku. Problém není v tom, jaký při tom vydává hluk, když kouše, problém je v tom, jaký hluk vydává vaše mysl, když on kouše...(:-)))) To byl vždycky ten problém. Nikdy to nebyl on, nebo ona. (:-))
 
A teď k osobě, která je rozhodnuta neodejít. Pokud je odchod jednou z možností, pak to možná máte udělat. Ale tato osoba je buď ze své volby či okolnostmi nucena zůstat. Pak si uvědomte, že veškeré utrpení v té situaci, i v případě fyzického postižení, to skutečné utrpení není fyzické postižení, ale to, co mysl říká o fyzickém postižení. Jak s vámi život zachází nespravedlivě, jak jsou mnozí lidé horší než vy, a netrpí žádným postižením, jak jsem si to zasloužil, samozřejmě že jsem si to nezasloužil. Podívej se na ty zlé lidi, mají zdravá silná těla, a já, proč já mám – a tak dále a tak dále. Cokoli mysl říká, jak je to všechno hrozné, to je to opravdové utrpení. Ale bez toho je to jenom to, co je. Může to být nepříjemné, fyzicky bolestivé, nepohodlné, ale bez psychologického utrpení. Psychologické utrpení je produkováno myslí.
 
Takže, necháte neuspokojivost vnější situace, aby vás dotlačila do té absolutní přítomnosti, kde se již více nehádáte s realitou, a kdy je vše prostě jenom tak, jak to je, a samozřejmě, je to v pořádku, když to mysl už nesoudí. To je absolutní přítomnost. Takže v podstatě už nemyslíte ani na minulost, tu nepotřebujete, nemyslíte ani na to, jak dlouho ještě budete muset žít s tím člověkem, jste dotlačeni do přítomného okamžiku.
 
Dokáže to i nemoc, a ještě účinněji, když víte, že možná už byste nemuseli žít dlouho. Diagnóza je třeba rok .. Kdo ví, můžete být jako Stewen Hawkins, tomu dávali dva roky a dnes po třiceti letech je pořád ještě naživu. Tohle vás může také dotlačit do absolutní přítomnosti. Prostě, v některých situacích, když opustíte přítomný okamžik, začnete trpět.
 
To jsou limitní situace. Ty limitní situace vás učiní buď nešťastnými, nebo přítomnými. Ty limitní situace vás dotlačí do teď, takže minulost a budoucnost se stávají irelevantními. Je jenom jednoduchost přítomného okamžiku. A tak žije duchovní mistr, zenový mistr, v tom je podstata zenu. Jenom toto. Naprostá pozornost. Osobnost se v tom úplně spálí. Stáváte se jenom přítomností. Pouze živou přítomností. Nádherné. To je transcendence. Přesáhnete to, co jste jako osoba. Přesáhnete omezení svého života. Mám dopisy od lidí z vězení, kteří to dokázali.
 
Takže, to je odpověď na vaše neuspokojivé manželství, anebo odpověď na každou životní situaci, která je zdánlivě nepřijatelná, ale je tady. A když ji nemůžete změnit nebo odejít, nechte ji, aby vás přinutila k přítomnému okamžiku. To udělal ten súfijský mistr, když vědomě řekl: „Dobrá, budu pro vás pracovat, stanu se vaším otrokem.“ Věděl, že se to stane jeho duchovním cvičením. Naprosté odtotožnění od mentálního posuzování, od všech mentálních obrazů toho, kdo jsem, od toho, aby mi mysl říkala skrze své obrazy, kdo jsem – jsi otrok, nemáš velkou cenu a trpíš. V případě toho súfijského mistra jeho osobnost, jeho osoba, jeho myslí vytvořené já bylo za těchto podmínek za těch 15 let naprosto spáleno. A pak se stal velkým mistrem. A to je milost, která se skrývá za zdánlivě velmi zlými věcmi nebo zlými situacemi.