Co chtěl povědět SUNGIR?

14.09.2016 13:57

Co chtěl povědět SUNGIR?

Teď vám předložím ještě sensačnější informaci, před kterou blednou pyramidy Egypta a zříceniny starověkého Říma.
Tato informace je také potřebná proto, abychom, jak říkal sibiřský poustevník, lépe pochopili způsob života a úroveň chápání vesmíru našimi prarodiči. Na to se potřebujeme co nejhlouběji ponořit do dějin.
Dědeček říkal:
„Pokud se tvá mysl dokáže ponořit do hloubky třech tisíc let, začneš postupně pociťovat znalosti třech tisíciletí. Ponoříš-li se do hloubky pěti tisíc let, pocítíš pětitisíciletí, ale ne všechny budou pro tebe srozumitelné. Je potřeba minimálně devatenáct tisíciletí.“
Takové ponoření do minulosti našeho státu mi připadalo absolutně nereálné. Již jsem byl připraven jet do Indie, do Tibetu, říká se, že se tam dá o našich předcích dozvědět víc než v naší zemi. Avšak nikam jsem jet nemusel. Všechno bylo nablízku a já teď navrhuji každému čtenáři, aby se svou myšlenkou na naše prarodiče dostal do dřívější doby než devatenáct tisíc let.
Archeologický nález, o němž vám povím, byl objeven náhodou u města Vladimir, které je podle různých oficiálních údajů přibližně 1 015 let staré. V roce 1955 si při těžbě na hliništi pro Vladimirský keramický závod všiml řidič rýpadla A.F.Načarov kostí obrovského zvířete, které se nacházely ve třímetrové hloubce. O nálezu byli informováni archeologové…
Hned první vykopávky vědce ohromily. Pozůstatky lidí, ozdoby a předměty, které byly nalezené v hrobkách, svědčily o existenci nějaké pradávné kultury. Následující výzkumy ukázaly, že naši předkové přišli na břeh řeky Kljazmy ještě v době kamenné, přibližně před 25 tisíci lety.
Někdo si třeba pomyslí: běhali po čtyřech nebo v nevydělané kůži s kyjem v rukou. Ne. Vědci byli ohromeni jiným faktem. Kolem koster a na nich se nacházelo množství ozdob, s jejichž pomocí bylo rekonstruováno oblečení prastarých lidí. Podobalo se kombinéze nebo zcela moderním šatům. Nález byl takový, že jednodušší by bylo považovat tyto pozůstatky za pohřebiště mimozemšťanů, v opačném případě je třeba přehodnotit celý náš historický názor na svět. Vladimirské státní regionální muzeum v jednom ze svých sálů umístilo expozici, věnovanou těmto unikátním nálezům.
Byla vydána brožura, v níž se vyprávělo, že sídliště Sungir, velice zajímavá archeologická památka Ruska, je dobře známé archeologům celého světa. Nejednou se tady konala mezinárodní vědecká sympózia.
Sungir je jedna z nejsevernějších osad prastarého člověka na území Ruské roviny a na teritoriu Vladimirské oblasti. Bohatstvím předmětů a zachovalostí tak starobylých pozůstatků nemá obdoby ve světě.
Díky společnému úsilí archeologů, geologů, paleontologů a paleobotaniků si můžeme představit, jak žili lidé v té nesmírně dávné době. Tady, u kraje ledovce, začínala tundra, jež byla pokryta nečetnými ostrůvky smrkových, borovicových, březových a olšových lesů. Rozmanitý byl také svět zvířat.
V brožuře se říká: „Pradávní Sungirci lovili polární soby, divoké koně, moudrou lišku, rosomáka, bizona, hnědého medvěda, vlka, zajíce sněžného, chytali tetřeva, divokou slepici, stříbřitého racka. A samozřejmě mamuta – obrovské, dnes vymřelé zvíře, téměř čtyři metry vysoké a vážící šest tun. Byla to vytoužená trofej:maso a kůže, nenahraditelné při stavbě obydlí, a kly – pevný a drahý materiál pro výrobu zbraní a ozdob.“
Velice zajímavý inventář z kostí a parohů:vyrovnávače násad, motyčky, ostří, hroty a korále z mamutího klu, ozdoby ze špičáků modré lišky. Vzácným výtvorem prvobytného umění se stala malinká placatá soška velkohlavého koně. Významný sungirský koník je zdobený tečkovým ornamentem a červeným okrem. Počet teček na sošce, dělitelný pěti, svědčí o existenci pětkové číselné soustavy u obyvatel sídliště. A sedmičková soustava – o znalostech lidí, kteří žili před dvaceti pěti tisíci lety. Ale světovou slávu získalo sídliště Sungir díky unikátním hrobkám pradávných lidí.
V roce 1964 byla na mohutné vrstvě horniny okrové barvy nalezena lebka ženy a trochu níž – pozůstatky starého muže. Na jeho hrudi byl přívěsek z oblázků, na rukou – 25 destičkovitých náramků z mamutího klu, na lebce, podél rukou a nohou a na trupu ležely řady korálků, kolem 3,5 tisíc. Jejich rozmístění na kostře umožnilo rekonstruovat zdobený Sungircův kostým. Připomínal kožešinové oblečení současných arktických národů. Na dně nehluboké hrobky byly nalezeny nůž a škrabka z pazourku.
Stejně bohatou se ukázala být hrobka nalezená pět let poté. Byly v ní pohřbeny pozůstatky dospělého člověka bez lebky. Vedle něho – korálky z klu, prsten a pár parohů evropského soba. Ale 65 centimetrů pod vrchní hrobkou se nacházely dvě dětské kostry. 12-13 letý chlapec a 7-9letá holčička byli položeni do hrobky v narovnané poloze, těsně přitisknuti hlavičkami k sobě. Do „záhrobí“ byly děti vybaveny loveckou zbraní z mamutích klů, 11 drátky, 3 noži a 2 kopími. Obzvlášť zajímavá jsou kopí z jednoho kusu z rozštípnutých a narovnaných klů o délce 2,5 a 1,5 metrů. V hrobce byla také nalezena „žezla“ z mamutích klů, velice zajímavé sošky koníka a mamuta, vyřezávané disky, které zřejmě měly význam pro obřady a byly spojeny s kultem Slunce a Měsíce. Dětské oblečení také bylo zdobeno tisíci korálků a na hrudi se zapínalo kostěnými sponami. Vzadu na něj byly našity nitě s korálky, znázorňující zvířecí ocasy.
Tento objev svědčí o složitém obřadu pohřbívání a vyvinutých náboženských představách prastarých lidí doby kamenné. Lze s jistotou předpokládat, že věřili v posmrtný život.
Od roku 1956 do současné doby, s nevelkými přestávkami, se na Sungiru provádějí komplexní archeologické výzkumy. Téměř 20 let tyto práce řídí významný archeolog, doktor věd Otto Nikolajevič Bader. Antropolog a akademik M.M.Gerasimov a jeho žáci G.V.Lebendinskaja a T.S.Surninová dokázali zrekonstruovat vnější vzhled prastarých Sungirců.
Jak je známo, antropologové mohou podle lebky dosti přesně rekonstruovat tváře lidí. Objevila se vzácná možnost podívat se na obličeje starodávných lidí. Využil jsem ji. Celkem oduševnělá, moudrá tvář dospělého muže. Trochu smutná u holčičky a zádumčivá u chlapce.
Ale předpoklady o lovu, obzvláště mamuta, jsou nejspíš poněkud nepřesné. Přivedl jsem Anastasiina dědečka do unikátního sálu Vladimirského muzea. Stařec se pomalu prošel podél všech výstavních panelů, u žádného se nezdržel, pak si stoupl doprostřed sálu a čtyřikrát se poklonil, pokaždé se otáčel o devadesát stupňů. Když jsem mu pověděl o závěrech vědců, mnohé vyvrátil:
„Tito lidé, Vladimíre, nikdy mamuty nelovili. Byla to jejich domácí zvířata, velmi dobří pomocníci v hospodářství, prostředek pro přepravu nákladu. Dělali více druhů práce než dnešní sloni v Indii, kteří jsou řízeni poháněči.
Když člověk stál na mamutovi, mohl sbírat plody z vysokých stromů a skládat je do pletených pytlů a košů, pak je převážel na potřebné místo.
Mamut zbavoval rodové palouky mladých výhonků lesního porostu, jež pohlcovaly luh, nebo, když to dostal za úkol, rozhoupával a pak vytrhával stromy, čímž rozšiřoval palouk. Když bylo nutné se přestěhovat z jednoho místa na druhé, nakládali lidé na mamuta domácí věci, nářadí a zásoby jídla.
Je to velice hodné a pracovité domácí zvíře. Dokonce malinké dítě se mohlo svými prstíky chytit měkkého chobotu a vést mamuta za sebou.
Děti si často hrály s mamutem, nutily jej, aby nabíral chobotem vodu a pak je poléval. Přinášelo mu potěšení dívat se, jak skáčou a radostně výskají. Velkou blaženost cítil mamut, když se speciálním nástrojem, který se podobal hrábím, vyčesávala jeho srst. Člověk ji promýval, sušil a pak používal pro vlastní potřebu, třeba pro zhotovení postele. Tito lidé neměli potřebu lovit mamuty. Lze to určit dokonce podle informace, kterou jsi přečetl v brožuře. Protiřečí v ní jedno druhému.“
„Proč protiřečí?“
„Posuď to sám. Vyjmenovává se spousta nejrozmanitější zvěře, kterou se dá lehce ulovit pomocí speciálních pastí, a v potřebném množství. Kdyby člověk zabil šestitunového mamuta, nedokázal by ihned zkonzumovat všechno maso.“
„A co velké množství lidí?“
„Nemohlo být velké množství lidí. Za dávných časů nežilo tolik lidí pohromadě, jako teď ve městech a obcích. Každý rod měl své pozemky. Každá rodina měla své teritorium, svůj dům. Na tříkilometrové ploše mohlo žít maximálně 100 lidí. Nemohli sníst zabité šestitunové zvíře za 2-3 dni, i kdyby kromě masa nic jiného nejedli. Kazící se maso by se začalo rozkládat, přivolávat k sobě obrovské množství hmyzu, mohlo by vyvolat epidemii.“
„Možná, že zvali k sobě na hostinu lidi z jiných území?“
„Jaký smysl má pro člověka jít několik kilometrů jen proto, aby se najedl masa, kterého měl dostatek doma?“
„Ale pokud říkáte, že zabitý mamut, jenž se rozkládal, mohl vyvolat nebezpečí epidemie, tak stejnou hrozbou mohl být domácí mamut, když zemřel.“
„Vladimíre, mamut nikdy neumíral v rodině. Když zestárnul a ucítil blížící se smrt, poodešel kousek od domu, třikrát zatroubil, pak odcházel daleko od domova na mamutí hřbitov a umíral. Měl byl o tom vědět sám, vždyť to i teď dělají divocí indičtí sloni. Před smrtí zatroubí a opustí své stádo.“
„Takže máme velice zkreslené poznatky o stravování starodávných lidí?“
„Ano, je to tak. Možná je to proto, aby se ospravedlnil dnešní barbarský vztah ke zvířatům. Čím dál se budeme nořit do dějin, tím méně potkáme lidí, kteří požívali maso. Postačovala jim rostlinná strava. Ze živočišné se používalo jen to, co odevzdávalo člověku samotné zvíře, například mléko a vajíčka. Žaludkům prvních lidí mohlo maso uškodit. Dalším důkazem toho, že lov pro prvobytné lidi nebyl hlavním pramenem získání jídla, je jeho neracionálnost v porovnání s jinými způsoby získání potravy.“
„S jakými jinými?“
„Od ochočených zvířat. Představ si člověka, který má ve svém hospodářství mamutí samici, krávu, kozu, které lze dojit, a tak každodenně získávat prvotřídní čerstvý produkt. Má také ochočenou drůbež:husy, kachny a slepice, které mu snášejí vejce a nevyžadují zvláštní péči. Má možnost si odebrat část medu a pylu od včel, nablízku má také množství hlíz a jedlých bylin. Ale najednou člověk ztratí rozum. Zabije všechna domácí zvířata, která mimo jiné chránila jeho spánek, pojídá je a začíná lovit divoká, vystavuje se nebezpečí a již nezaručuje sobě a své rodině pravidelnost stravování čerstvými produkty. Místo přátelského okolí a lásky domácích zvířat k němu dostává výhradně agresivní prostředí, v němž je život pro jeho rodinu téměř nemožný.“
„Copak první lidé ihned začali ochočovat a cvičit zvířata? Možná se to stalo v pozdějším období?“
„Člověk by neměl žádné pozdější období, pokud by se ihned projevil jako agresor. Vždyť znáš fakta, Vladimíre, kdy dokonce dravci vlci mohli vypiplat nemluvně, které se octlo v lese, ale ve stejném lese mohla vlčí smečka roztrhat dospělého. Odkud pramení tak odlišné chování k člověku?“
„Těžko říci.“
„Je to tím, že v prvním případě v sobě dítě nemá agresi, v druhém jsou přítomny agrese a strach, které vytvářejí v okolním prostředí nepohodu.
První lidé v sobě neměli pocit strachu a agrese, převládala v nich láska a upřímný zájem o okolní svět. Proto vůbec nemuseli vynakládat zvláštní úsilí na ochočení a cvičení zvířat a drůbeže, hlavním pro ně bylo ustanovit předurčení každého zvířete, které potkali na Zemi. Také to dělali. Co se týče zvířat, již to víš, že nejvyšším blahem je pro ně láska a pozornost člověka. Poprvé použil maso neplnohodnotný člověk, kterého opustila energie Lásky. Jako by se zbláznil nebo onemocněl nejstrašnější chorobou. A tato nemoc přetrvává dodnes.“
„Ale jaká je spojitost mezi láskou a začátkem požívání masa?“
„Přímá. Člověk žijící v lásce není schopný zabíjení.“
„Možná. A mohl byste určit, proč před 25 tisíci lety zemřely tyto děti? Proč jsou tak neobvykle pohřbeny, hlavička k hlavičce?“
„Můžu samozřejmě, ale vyprávění by bylo dlouhé. Navíc bys teď neměl zjišťovat proč je zasáhla smrt, ale kvůli čemu.“
„Kvůli čemu?“
„Opět, Vladimíre, dáváš samé otázky. Jsi líný přemýšlet sám. Jen se na mě nezlob za tato slova, jako ses urazil tam, v tajze. Raději popřemýšlej, jaký smysl je v mém vyprávění? Přinese to velkou škodu, když se nenaučíš přemýšlet sám.
Když mluvím, posloucháš, a v tomto okamžiku tvá mysl nepracuje na vlastních závěrech, jen konstatuje mé. Dal sis za cíl najít v minulosti podmínky, v nichž mohla láska žít s lidmi věčně, a vrátit je do současné doby. Je to dobré, je to správná cesta a cíl je nejdůležitější ze všech.
Snažíš se určit, v jakých dobách s lidmi žila láska, dívej se, máš před sebou datum, přemýšlej. Leží před tebou dvě dětské kostry. Jejich smrt v tak raném dětství nedává smysl, dokud lidé nedokáží určit, jaká důležitá informace se skrývá v jejich pohřbení. Pokud teď přijmeš informaci, nabude smyslu také smrt.“
Neurazil jsem se na starce za vyjádření ohledně lenivosti mysli. Již dávno jsem pochopil, že když využíval nějaké své techniky, nejednou se mě snažil učit, abych používal vlastní mysl nějak jinak. Ale vždyť jsem neprošel tou školou, co oni, když pracovali na své mysli od dětství. Učil jsem se v obyčejné škole, která, možná, právě blokuje mysl.
A tak stojím před dětskými kostrami, napínám svou mysl a nejsem schopný pochopit, jak je možné se na ně dívat a alespoň něco pochopit o lásce, která existovala před 25 tisíci lety. A byla vůbec v té době?
„Byla“ řekl najednou stařec.
„Proč si to myslíte? Vždyť se na muzejní tabulce o lásce neříká ani slovo.“
„Neříká se, no a co? Dívej se pozorně. Soudě podle koster, jsou to děti. Dvanáct a půl roku starý chlapec a asi osmiletá holčička. Na jejich kostrách jsou stovky kostěných korálků. Podle jejich rozmístění určili vaši vědci, jaké oblečení měli na sobě. Ale vypovídají tyto korálky jen o tom?
„A o čem ještě mohou vypovídat?“
„O tom, Vladimíre, že je rodiče moc milovali. Pouze milující rodiče mohli ztrácet tolik času na vyhotovení tak pracného zdobení oblečení svých dětí. Ještě to hovoří o tom, že měli nadbytek volného času a mohli se věnovat umění, navrhování oblečení a pak jeho zhotovování.
Mezi předměty, které se nacházejí v hrobce, nejsou žádné prostředky zabíjení.“
„A co drátky? Copak to není zbraň?“
„Samozřejmě že není. Není to ani harpuna na lov ryby, jelikož na konci nemá zuby. Konec předmětu, který nazvali drátkem, není vůbec ostrý. Tenkým a lehkým drátkem je těžké někoho zabít nebo zranit.“
„V tom případě k čemu byl tento předmět?“
„Pro cvičení a řízení zvířat. Podívej sem, jak se podobá holi, s kterou i dnes pracují cvičitelé, podobá se holi, s jejíž pomocí dnešní poháněči zvládají slony.“
„Ale proč to museli vyrábět z kosti? Také mohli vzít hůl a neztrácet čas na narovnávání kosti, na nanášení ornamentů.“
„Klacek nemůže sloužit dlouho a zvířata si zvykají na jeden předmět, na jeho tvar, na vůni, která vzniká při doteku pánových rukou.“
„Dobře, všechno, co říkáte, je dosti přesvědčivé, ale jsou tady předměty, podobající s hrotům šípů. Vždyť jejich předurčením bylo zabíjení.“
„U těchto lidí, ne úplně raného období lidského života na Zemi, bylo předurčením šípů plašení útočících zvířat. Jsou tady předměty podobající se motyčkám. Je to skutečné nářadí pro sázení sazenic a vykopávání kořenů.“
„A ozdoby? Vždyť tady leží korálky ze zubů modré lišky. Také oblečení, jak předpokládají vědci, bylo vyrobeno z kůže, takže přece zabíjeli zvířata.“
„To, že jejich oblečení je z kůže, vědci předpokládají správně, a proto vůbec nebylo potřeba zabíjet zvířata. Existovali plazi, kteří shazovali svou starou kůži. Stávalo se, že z nějakého důvodu hynuli, a tehdy mravenci vyžírali vnitřnosti a ponechávali nedotčenou kůži, která byla moc vhodná pro vyrábění oblečení. Za takové situace je hloupé utrácet čas na zabíjení zvířete, jeho vykuchání, sušení kůže a její měkčení. Proč? Když je možnost použít již něco hotového a v ideálním stavu. V Božské přírodě se člověku předkládá všechno potřebné. A liščí zuby na korálky je také mnohem jednodušší vzít z kostry, kterou dobře zpracovala a vysušila příroda.“
Zde přeruším dědečkovo vyprávění o unikátním objevu archeologů.
V brožuře, kterou vydalo Vladimirské státní muzeum, jsou dva výkresy výstavních pavilónů: architektonického parku „Sungir“ a muzejního komplexu „Sungir“. Říká se zde, že ohledně unikátního objevu se konala mezinárodní sympózia.
Ale nechystejte se ihned na cestu, abyste navštívili unikátní místo vykopávek pradávné civilizace. Nejsou na tomto místě žádné pavilóny, jsou tady jen nedostavěné zříceniny. Archeologické práce se neprovádějí intenzivně. Na takovou seriózní práci stát nemá prostředky. Provádí se, dá se říci, díky nadšení vědců a místní vlády.
Na unikátní místo jsem přijel o víkendu. V jednom z výkopů jsem zahlédl dva lidi, kteří odebírali vzorky půdy a pečlivě je dávali do polyetylenových sáčků. Byli to zaměstnanci Státního archeologického ústavu a potvrdili. Že mezi světovými objevy je Sungir nejbohatším sídlištěm pradávného člověka.
Expozice Vladimirského muzea je v Rusku jediná. Pověděli mi, že občas vykopávky navštěvují turisté, ale většinou z Japonska, protože v Tokijském národním archeologickém muzeu je umístěna dokonalejší expozice o Sungiru než u nás.
Je to divné, řekl jsem si, vypadá to, že lidé v zemi vycházejícího slunce se ke vzdáleným prarodičům, kteří žili na území našeho státu, chovají s větší úctou než my sami. Děkujeme vám, Japonci, za zachránění kultury našich společných prarodičů.
Mluvíme o důležitém poslání Ruska, o duchovnosti, o nutnosti udržování image státu, ale o jakém udržování můžeme mluvit, pokud cizí turisté na vlastní oči vidí náš vztah k dějinám.
Což, zbývá jen doufat, že se možná naši civilizovanější potomci dozví, jaká tajemství na Sungiru zůstala neodhalena. Podařilo se mi dozvědět se, že před 25 tisíci lety byly naši prarodiče civilizovaní lidé, uměli něžně milovat a chránit lásku navěky.

Z knihy: „Nová civilizace – Obřady lásky“, autor:Vladimír Megre
Pokračování v kapitole „Rodové zřízení“.

Fotka uživatele Amálka Dobromila.