Byl jsem svědkem krádeţe století... 2. DÍL
03.04.2013 01:15
Motto: Až půjdeš příště volit rozhodni se – klacek, nebo samopal !?
Byl jsem svědkem krádeţe století... 2. DÍL
Celý článek i s odkazy:
HARVARDSKÉ FONDY
Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondů několik specifik. Představovaly
marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registračním místům pod dojmem
slibu "zisku desetinásobku" miliony lidí, způsobily jedny z největších škod z tunelování
národního majetku a jsou symbolem podvodu kupónové privatizace. V jejich čele po celou
dobu stála jediná výrazná osoba, Viktor Koţený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací
prováděných "harvardskou skupinou" je vysoce nepravděpodobné, ţe by sám Koţený
byl opravdu jediným řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý
marketingový tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a se západním
vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Mnohem pravděpodobnější se jeví teorie,
kterou vyslovil mj. i Karel Staňek, představitel Ochranného sdruţení malých akcionářů
Harvardských fondů, ţe Viktor Koţený byl jen "bílým koněm agentů StB a KGB". Personální
obsazení okolo Koţeného to výslovně potvrzuje.
VIKTOR KOŢENÝ, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté jiţ sám v
roce 1982 odchází do USA. Zde začíná studovat Harvardskou univerzitu, kde jako Čech
neuniká pozornosti zde tehdy působícímu agentu StB a KGB Karlu Köcherovi, pozdějšímu
kolegovi Václava Klause a Miloše Zemana z Prognostického ústavu, spoluzakladatele
Občanského Fóra a jedné z klíčových šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje
Širokého, agenta StB majícího na starost nábor nových rekrutů. Je otázkou, nakolik jejich
tehdejší styky vyústily v přímý vázací akt pro KGB (StB), nebo zda byly kontakty nastoleny v
méně formální úrovni. V roce 1989 má Koţený v Bostonu a New Yorku problémy s policií
(údajné zneuţívání kradených kreditních karet) a odchází do Anglie, odkud poté putuje do
tehdejšího Československa. Pohyboval se velmi blízko významných osobností jako Čermák,
Klaus, Čalfa aj.Karel Köcher, Juraj Široký a Boris Vostrý
Mezi jeho nejbliţší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý, bývalý vysoký důstojník
StB s údajnou hodností plukovníka. Jeho svazek byl však, stejně jako ostatní svazky
vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho ţivotopisu lze
zjistit, ţe od roku 1971 pracoval na ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce
náčelníka technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI.
Správy SNB. Je nepochybné, ţe se jedná o špičkového komunistického bezpečnostního kádra.
Zůstává otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil, popř. řídil i Koţeného, se kterým
působil v řadě firem jiţ od roku 1990.
Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koţeným jeho děd František Stehlík,
dvojnásobný agent StB po krycím jménem "Franta", č. svazku 2242. Byl členem prvního
představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING a.s. a poté vystřídal řadu funkcí v
rámci celé struktury Harvardských fondů.
Významnou roli hraje bezpochyby jiţ výše zmíněný Juraj Široký, agent StB s krycím
jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo na hlavní správě rozvědky StB, která
měla na starost operace v zahraničí. Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo
napojených na harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve
dvaceti společnostech.
Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně sloţitá, neboť pachatelé zaloţili desítky
nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a proto by seriózní pokus o
rozkrytí této struktury zabral stovky stran textu. Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn.
zaručení investorům, ţe jim hodnota jejich kupónových kníţek bude desetinásobně
přeplacena, získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard
korun, v odhadní ceně roku 1994. Nutno zdůraznit, ţe tato účetní hodnota neodpovídá
hodnotě trţní, coţ znamená, ţe skutečná reálná hodnota aktiv získaných Harvardem se mohla
pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce 1994 kontrolovala harvardská
skupina asi padesát nejlukrativnějších českých podniků. Václav Klaus tehdy na adresu
Koţeného směřoval další ze svých nesmrtelných výroků: "Jen více takových
podnikatelů!" V témţe roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností,
které dále aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd.
Po útěku Koţeného do Irska, v důsledku aféry Wallis, která byla výsledkem mocenských
sporů tehdejších mocných neobolševických kádrů, tunel dále úspěšně probíhá v reţii Borise
Vostrého. V roce 1996 jsou jiţ téměř dotunelované harvardské fondy (resp. jejich mateřská
společnost) rychle transformovány na Harvardský průmyslový holding a.s., která vzápětí své
veškeré zbylé jmění vkládá do Daventree Ltd., za to obdrţí bezcenné akcie. Harvardský
průmyslový holding a.s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován likvidátorem a
začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek miliard korun pochopitelně
nemůţe uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS ani vládě. Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je
Harvardský průmyslový holding a.s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém
vykradení!) prodán jedné z Koţeného firem. Koţený platí dvěma směnkami v hodnotě 10
miliard korun, které nikdy neuhradí. Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů
rozhodnutí, kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský
průmyslový holding a.s. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrţí ve funkci. Stihne
ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského, další osobu
ve sluţbách harvardské skupiny. Teprve poté se po sloţitých soudních sporech a právních
bitvách daří jmenovat likvidátorem osobu bez zjevného napojení na Koţeného skupinu.
Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kteří vloţili do harvardských fondů své
peníze. Teprve v roce 2003 byli Koţený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby měli
dostatek času na útěk, Koţený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického Belize.
Tunel se uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby nad
sto miliard korun, přičemţ tuto sumu lze povaţovat ještě za velmi střízlivý odhad.
BANKY
V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 z nich skončilo v konkurzu či v
likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence.
Pouţití termínu "tunelování", pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je
nevrátit, není přesné, neboť vystihuje jen jeden pouţívaný způsob. Vhodnější se jeví pojem
"pumpování", neboť banky byly doslova pumpovány, řada z nich aţ k bankrotu. Banky
slouţily jako pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a "napumpovat". Základním
způsobem "pumpování" bylo ztrátové úvěrovaní a cílené tunelování managementem, obojí
umoţněné slabou legislativou a nečinností policie, potaţmo orgánů moci výkonné. Ztrátové
úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která drţela u moci tehdejší
"kapitány průmyslu".
K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je padnout
(Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo je nákladně sanovala v
řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc
měla různou formu - odkup klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu
nebo typicky převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu.MEZI OSOBY POSKYTUJÍCÍ STÁTNÍ KRYTÍ NERUŠENÉMU ROZKRÁDÁNÍ
BANK patří především:
VÁCLAV KLAUS, předseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše: "Nejvíce jsem o
ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovčákem, ... a v letech osmdesátých s Dušanem
Třískou, hlavním otcem naší kupónové privatizace... do užšího kroužku kolem semináře patřili
K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V. Dlouhý, I. Kočárník.... Na seminářích vystupovali i Richard
Salzmann, Miloš Zeman a další...." Jak vidno, všechny větší akce se připravují roky.
Ivan Kočárník, Jan Klak, Tomáš Ježek, Roman Češka a Jiří Skalický
Ivan Kočárník, v osmdesátých letech 20.století jako vysoce postavený člen KSČ ředitel
odboru tehdejšího ministerstva financí, v letech 1992 - 1997 místopředseda vlády a ministr
financí.
Jan Klak, náměstek ministra financí, po skončení funkce se jako statutární orgán přímo
podílel na pumpování Komerční banky.
Tomáš Jeţek, předseda Výkonného výboru FNM, člen KSČ od svých 18 let.
Roman Češka, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, předseda
výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 - prosinec 1998.
Jiří Skalický, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho
privatizaci červen 1992 - červen 1996.
JOSEF TOŠOVSKÝ - jeho kariéra je typickou kariérou bolševika. Během nejtvrdší
normalizace v roce 1973 vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších
nejvyšších komunistických kádrů. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Československé (mj.
post zástupce předsedy SBČS) jmenován v roce 1988 ředitelem Ţivnostenské banky v
Londýně. V prosinci 1989 konsensem komunistů a Havla jmenován předsedou tehdejší SBČS, ve funkci aţ do rozpadu federace, od ledna 1993 aţ do 1997 guvernérem ČNB. Na
přelomu let 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté aţ do roku 2000 znovu guvernér
ČNB. Tošovský představuje klíčovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušené
pumpování bank.
Josef Tošovský
Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se
odhaduje aţ k JEDNOMU BILIONU KORUN!!! Tady začal neuvěřitelný propad české
ekonomiky, zachraňovaný nízkými platy zaměstnanců a placením nesmyslných předraţených
poplatků za cokoliv. Probíhalo trestuhodné rozhazování financí získaných z privatizace,
záměrně se předraţovaly a předraţují státní zakázky. Proto chybí finance na tisíce důleţitých
věcí (namátkou důchody počínaje - a např. dírami na silnici konče). Bezostyšným okrádáním
daňových poplatníků se stát dodnes vyhýbá bankrotu. Ovšem management státních i
soukromých firem svůj plat navyšoval a navyšují do nebeských výšin.
Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování vţdy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za
dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze
strany polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho
nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako
nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dluţník si tedy půjčil např.
miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky
pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů.
Dodnes v České republice probíhá "akciové loupeţnictví"
Cena zlata na světových trzích nepřetržitě roste už skoro jedenáct let. Kdyby Česká národní
banka pod vedením Josefa Tošovského neprodala bezmála 56 tun žlutého kovu v letech
1997 a 1998, ale až v roce 2010, mohla Česká republika na této transakci při zohlednění
vývoje kurzu koruny vůči dolaru vydělat o 27 miliard korun víc.
Podívejme se na největší vypumpované banky:
AGROBANKA
Její kauza byla zmíněna jiţ výše v souvislosti se skupinou MOTOINVEST.ČESKÁ SPOŘITELNA
Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční kriminality a ochrany
státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že: "Vyšetřovat třeba tunelování České
spořitelny je o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme
každého, kdo to dostane na stůl."
Česká spořitelna začala být pumpována jiţ od svého vzniku v roce 1991. První hloubkový
audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření - a ministr financí Ivan
Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun.
Zároveň jsou ztrátové úvěry převáděné na Konsolidační banku a bilance banky se takto,
alespoň provizorně, "čistí".
Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako drţitel největšího objemu primárních
vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Poté, co vláda obdrţí
varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky přesahující její aktiva, je nucena rychle
jednat a uhasit hrozící poţár. Pád největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny
jsou doslova pumpovány desítky miliard, čímţ je částečně stabilizována a ze strachu, ţe další
vypumpování by jiţ nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec
nalezen v rakouské Erste bank, která získává kontrolní balík akcií.
Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo nutno státní
pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12. 1998). Politicky motivované
úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman
nazval kupodivu výstiţně ve svém projevu před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu
"finančním ústavem, zevnitř rozeţraném červotočem jako staré dřevo".
Z vedení České spořitelny jsou stíháni jiţ od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel
banky Jaroslav Klapal a členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil
Ziegler. Jsou obvinění z trestného činu porušovaní povinností při správě cizího majetku a
zkreslování údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, ţe poskytli úvěr 970 milionů v
září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několik měsíců poté byla tato
pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu korunu soukromé firmě
spřízněné s obviněnými. Klasická "pumpařská" transakce. Vyšetřování případu se však vleče
a zřejmě nebude nikdy dotaţen do konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí
trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.DŮLEŢITÉ OSOBY:
Livia Klausová, manţelka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky, která schvalovala
všechny významné operace v letech 1993 - 2000.
Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angaţmá
Evţena Tošenovského, v dozorčí radě banky v období největšího pumpování, tj. v letech
1996 - 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka, jako člena dozorčí rady banky v letech
1996 - 1998.
Josef Kotrba, bývalý člen KSČ a ODA, manţel Petry Buzkové, ministryně vlády za
ČSSD. Člen představenstva v letech 1997 - 1999, tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce.
Evžen Tošenovský, Martin Kocourek, Josef Kotrba a Kamil Ziegler
Kamil Ziegler, před rokem 1989 působil ve Státní bance československé, člen KSČ. V roce
1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal generálním ředitelem státní
Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry vyváděny. Cíl byl jednoduchý - zajistit, ţe
úvěry nebudou od dluţníků vymáhány a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné"
odprodány za zlomek původní hodnoty, typicky třeba subjektům spřízněným s dluţníky. V
roce 2004 na otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je jím
Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi nadchnout, dát jim vizi.
Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu
noblesu a prestiž. Škoda, že neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi bude řeč
níţe. Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky ukradeno
ještě o mnoho miliard více.
Vladimír Kotlář, člen představenstva banky od roku 1991 - 1999 a Rudolf Hanus, člen
představenstva 1994 - 1999. Tito dva agenti StB jsou úmyslně uváděni dohromady, neboť
jejich společné krycí jméno "Mirek" a působení v rezidentuře v Českých Budějovicích
naznačují jejich blízký vztah. Hanus byl od roku 1993 - 1999 jedním jednatelů společnosti
ČNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním
ředitelem spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou Ronalda Laudera, která
si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CME pochopitelně
nesplatila a údajně je splácí dodnes.Jaroslav Klapal, generální ředitel a předseda představenstva 1994 - 1999. Bývalý vysoký
komunista obsazený do funkce generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně
rozhodoval, kolik se vypumpuje a kam. Byl spíše vybraný k tomu, aby byl první na ráně.
IPB
IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, ţe vznik Investiční banky v
roce 1990 byl předem jiţ za komunismu plánován, jak vyplývá z interních dokumentů Státní
banky Československé z února 1989) a Poštovní banky. IPB se brzo dostala mezi tři
nejsilnější banky v zemi.
Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny" a
důkladnému pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na dceřinné společnosti.
Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, agenta StB a
člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejm. Chemapol Group a společnosti, ve
kterých figuroval jako statutární orgán či většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy
končily také v impériu Lubomíra Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno
GORDON, ovládajícího mj. Škodu Plzeň.
Václav Junek, Antonín Charouz a Lubomír Soudek
Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v roce 1992
brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a "Ţofínů" ani nepočítaje. IPB
financovala i vydání knihy Václava Klause "Dopočítávání do jedné".
První ohroţení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili kontroloři
NKÚ, aby prověřili, proč banka neplatí daně. Dluh banky tehdy činil cca 173 milionů korun.
Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby jeho vedení náleţitě "umravnili" a
odkázali do patřičných mezí. Tento daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s
Kočárníkem odpustilo.
Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla
vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky.
Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young, který vydávala
bance výroky "bez výhrad", a to často v rekordní době.
Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám, zřejmě s
ohledem na blíţící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997) a hrozící
odpovědnost. 30.4. 1997 jsou Tesař s Procházkou zatčeni a putují do vazby. Brzo zřejmě
dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve funkcích.
V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby
maskoval skutečnost, ţe banka je na pokraji pádu. Nomáda brzo převádí svůj podíl na
společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím lépe".
Konec se však blíţil. Stomiliardové manko uţ nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do nucené
správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne
potrestání" obsadilo centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během
dvou dnů koupila ČSOB a stát jí zaručil veškeré ztráty.
Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá likvidní
aktiva do tzv. off-shore fondů na Kajmanské ostrovy (přičemţ společným portfoliem byly
fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát "nedostane". Šlo o řadu fondů, které
vyuţívají legální nedobytnosti právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv
vyvedených na Kajmany lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21.7. 2003 rozhodla, ţe
Konsolidační agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun
jako náhradu za majetky ukradené do fondů Triton.
Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít daňové poplatníky
aţ na 160 miliard korun.
PERSONÁLNÍ POZADÍ VYPUMPOVÁNÍ IPB:
Miroslav Tuček, agent StB, ev. č. 1864001, krycí jméno "KRÁL - národohospodář".
Komunistický ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha za bolševismu, v 70. letech
dokonce ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu,
líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V letech 1992 - 2000, tj. aţ do pádu banky
působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské
operace". Jeden z mozků vykrádání IPB.Jiří Weigl, prodlouţená ruka Klause v bance, který dohlíţel, aby bylo pumpováno správným
směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky 1993 - 1998. V
současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.
Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 -
1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména
úvěrování společností spojených s ODS.
Libor Procházka, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i vazebně, vţdy bylo však
trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v letech 1992 - 2000.
Aladár Blaas, pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, na intervenci
ministra vnitra obvinění staţeno.
Jan Klacek, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 - 1998, ve stejném období i člen
představenstva IPB. Od roku 1998 aţ do pádu banky generálním ředitelem IPB.
Jiří Tesař, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel, předseda představenstva
IPB 1992 - 1998 a člen dozorčí rady 1997 - 2000.
Jiří Weigl, Libuše Benešová, Libor Procházka, Aladár Blaas, Jan Klacek a Jiří Tesař
IPB nebyla klasicky vypumpována, jako ostatní banky, ale doslova "přepumpována", coţ
způsobilo trochu jiný scénář, neţ bylo obvyklé sanování a státní pomoc. Bylo nutno jí převést
na jinou banku, spolu s absolutními státními garancemi, které znamenají, ţe státní výdaje
budou ještě vyšší.
Výše ukradených peněz se můţe pohybovat v řádech okolo 300 - 400 miliard korun,
Konsolidační agentura odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard, záruky
státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard),
takţe konečný účet můţe být ještě vyšší.
KOMERČNÍ BANKA
Komerční banka vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v roce 1992 se transformovala v
akciovou společnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klíčová osoba vykrádání banky,
Richard Salzmann.
Kam peníze z Komerční banky nejvíce mizely?
Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří firmy
(skupina ČS/Satrapa) okolo agenta StB, svazek č. 25447, Františka Chvalovského. Celková
suma se pohybuje kolem tří miliard.Více neţ jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, přes svou společnost HSYSTEM.
Jedno z největších rozkrádání banky bylo realizováno přes společnosti izraelského státního
občana Alon Barac, nar. 11.8.1960 (v českých médiích většinou nepřesně uváděný jako
Barak Alon, pod tímto jménem také občas vystupoval) a jeho holding B.C.L. Trading.
Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve formě dokumentárních akreditivů nebylo však
Baracovou první operací v Komerční bance, počátkem 90.let ji připravil přes svou firmu
Tessos Praha o asi dvě miliardy korun. V průběhu let 1996 - 1999 poskytla Komerční banka
Baracovi úvěry ve výši přes osm miliard korun. I přes trestní oznámení na něj z roku 1999
nebyl Barac nikdy v Čechách stíhán a stítní zastupitelství v Praze si na něj netrouflo vydat ani
zatykač. Podobné podvody jako v Čechách měl Barac na svědomí i v Maďarsku, kde
pumpoval státní banku Postabank. Maďarské úřady Baraca dokonce na krátkou dobu
zadrţely, poté byl propuštěn. Ţalobě čelil pouze ve Vídni v Rakousku, ale i tam spravedlnosti
unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce.
16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komerční bance pohybující se na pokraji
krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65 miliard Kč, které byly
později podle zaběhnutého scénáře převedeny do Konsolidační agentury. Komerční banku
poté převzala francouzská Societé Generale. Dne 20.7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší
premiér ČR publikoval článek, ve kterém uvedl "Myslím si, ţe privatizací Komerční
banky končí tunelování velkých bank v Čechách".
PERSONÁLNÍ POZADÍ:
Na prvním místě nelze neuvést Richarda Salzmanna, generálního ředitele banky od roku
1992 - 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní přítel Václava Klause, Ivana
Kočárníka, Tomáše Jeţka, Dušana Třísky atd. Je ironíí, ţe celá 90. léta byl Salzmann
prezentován jako vzor bankéře a byl o něm dokonce natočen díl cyklu GEN (Galerie Elity
Národa). Osobně schvaloval největší pumpařské operace.
Jan Klak, člen dozorčí rady banky 1995 - 1997.
Karel Dyba, člen dozorčí rady banky 1997 - 1998, tj. v době největšího pumpování do
Alonovy BCL Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ od 22 let, za
komunismu kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.
Josef Kotrba, člen dozorčí rady 1995 - 1997, více o něm viz. výše kauzu České spořitelny
Jan Stráský, v dozorčí radě 1998 - 1999, jeho úkolem bylo krýt předchozí velké vykrádání
banky, bývalý předseda federální vlády v roce 1992, pozdější ministr zdravotnictví a dopravy
(ODS). Bývalý vysoký funkcionář KSČ, vstoupil do ní ve svých 18 letech.BANKA BOHEMIA
Banka Bohemia je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bolševického reţimu
zaloţili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla zaloţena v roce 1991 a jiţ tři
roky nato, v roce 1994 na ní byla uvalena nucená správa a skončila v likvidaci. Ztrátu banky
ve výši 17 miliard korun zaplatil stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez
jakýchkoli krycích operací, miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a
končily v zahraničí. Management banky si byl zřejmě tak jistý svými konexemi na vládu a
orgány činné v trestním řízení, ţe se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné. Po
uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem bývalý
komunistický ministr financí Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád banky vyšuměl do
ztracena a ztratily se důleţité dokumenty, mj. řada úvěrových smluv. Zbylá aktiva banky v
řádech stovek milionů korun potom Nikodým pod cenou prodával firmám spřízněným s
Adamcem.
HLAVNÍ POSTAVY VYKRADENÍ BANKY BOHEMIA:
Jiří Čadek, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany stranických a
vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho firem byl formálně
stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení stíhání odjel na Floridu.
Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu na policii, řekl k jeho nerušenému odjezdu do
zahraničí: "Vyšetřovatelé dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžně
dělá." Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle
kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostně vrátit z příjemné floridské dovolené. Dnes
Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl pro tisk 7.7. 2004 s
příslovečnou bolševickou drzostí: "Neudělal jsem nic nezákonného. Úřady proti Bance
Bohemia postupovaly nesprávně a tím zavinily její pád."
Ladislav Adamec, syn posledního bolševického premiéra Ladislava Adamce. Bývalý člen
dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky firem. Jeden z
neznámých českých miliardářů.
________________
Tato "Zpráva" koluje po internetu asi od roku 2005 v různých grafických a stylistických
úpravách. Svým osudem připomíná tajně šířený text Charty 77 před rokem 1989, a tak se
vracíme zpátky do dob "Edice Petlice".
(pozn.: "Zpráva" je postupně doplňována a upřesňována tak, jak jsou relevantní nové
informace)
Použil jsem převážně zdroj: Darnyho svět - 1. díl - 2. díl - 3. díl
______________
ÚSTAVNÍ SOUD ČR
Ústavní soud "smázl" důkazy 80 procent hospodářských kauz. Několika nálezy totiţ prý
znemoţnil, aby se u soudu pouţily důkazy, jeţ zabavili policisté při prohlídkách kanceláří a
firemních sídel. U praţského vrchního státního zastupitelství, které se specializuje na
nejzávaznější hospodářské delikty v zemi, se to týká 80 procent všech případů, které řeší.
Předsedou Ústavního soudu v r. 1993 - 2003 byl JUDr. Zdeněk Kessler, od roku 2003 tuto
funkci zastává JUDr. Pavel Rychetský. Na závěr článek Petra Havlíka ze 3. 3. 2011: "…Nelze si nechat "kálet na hlavu". To české
"ono to nějak dopadne" nebývá tím nejlepším životním postojem. Pasivita může být i forma
spoluviny. Psát o dílčích každodenních excesech současné party Dolce vita (sladký život)
skoro nemá smysl. Jim je totiž už úplně jedno, co si o nich myslíme. Pro ně je důležitý každý
další den navíc u koryta. A platí to v různé míře pro všechny současné parlamentní strany.
Jen se ukřičte, upište, uprotestujte,… Hlavně, že karavana táhne dále. O víkendu v Dubaji
na golfu..."
—————
