Autopatie je léčení sebe

10.04.2018 16:59

Autopatie je léčení sebe

10.4.2018 | Jiří Čehovský | jiri.cehovsky@alternativa.cz

Část příspěvku z  letošní 10. konference.

Autopatie dává každému jedinečnou možnost pozorovat své vlastní pocity a podle nich  si nastavovat tři parametry  – stupeň ředění, způsob přípravy a četnost či volbu okamžiku podání. Ten, kdo používá autopatii, může vycházet z toho, co vnímá o svém těle a mysli a podle toho se řídit. Může na své pocity v tomto ohledu spoléhat. Naše pocity,  vlastní tělo a mysl, vnímané vlastní osobní zkušeností – to je něco, co tvoří náš prožitek, náš život, náš svět, jehož jsme každý přirozeným středem. Ale zároveň je tento způsob vidění světa  v evropském kulturním kontextu  velmipopírán a potlačován, zejména z pozice autorit.

Je mu  dávána nálepka „subjektivní“. Což většinou, a nejen v konvenční léčbě, ale například i ve vědě, znamená něco jako „bezvýznamné, mylné, nepravdivé, neověřené“. Je to „jen subjektivní“ – což znamená, že je to vykázáno do sféry fikce, poezie, literatury a umění obecně. Ve skutečnosti však neexistuje nic pro nás ověřenějšího, nic reálnějšího a konkrétnějšího, než jsou vlastní pocity, vlastní subjektivní dojmy a vlastní prožitek. Vlastní životní pocit. Každý je přirozeným centrem světa své zkušenosti. Displej vlastních pocitů a pozorování nám nejlépe ukazuje, co se v nás a kolem nás děje. Zejména však ukazuje to, do jaké míry jsme naladěni/rozladěni k příjmu vitální síly, prány, to jest do jaké míry jsme zdraví/nemocní. Nikdo jiný než vy sama/sám do těchto pocitů nevidí. O vaší vitální síle víte vždy nejvíc vy.

Věcí poradce je to lidem vysvětlit. Poradce je v této věci jakýsi učitel. Někteří lidé tuto roli sebe-léčitele přijímají velmi ochotně a věci se jim daří, brzy přestanou poradce potřebovat a poradí si sami, k čemuž jim autopatie dává jednoduchý a principiálně neškodný nástroj. Jiní však dík své výchově  a kulturně sociálnímu naprogramování potřebují poradce delší dobu, případně i dobu neomezenou. Člověk, a zvlášť muž,  je vychováván v této kultuře k tomu, aby delegoval roli toho, kdo o něm vše ví a ví co je pro něj dobré, a tedy o něm a za něj rozhoduje, na „moudré muže“. Dříve to býval šaman, kněz,  nyní je to lékař nebo nějaká univerzitní kapacita v tom či onom oboru  věd…, nebo i nějaký politik atp. Ale tímto „moudrým mužem/ženou“, osobou, na kterou deleguji právo vědět a rozhodovat o mně místo mě, může být  také třeba léčitel, homeopat nebo poradce v autopatii. A právě u autopatie to může do jisté míry limitovat její možnosti, a to hlavně v delších časových úsecích. Běžné ovšem je, že se pod vedením poradkyně nebo poradce zvolna stává klient tím, kdo postupně bere věci do svých rukou. Proto je autopatie v principu vždy víceméně samoléčbou, léčením sebe sama.

Cesta k autopatii je obvykle taková, že nejdřív chceme něco vyřešit u sebe, začínáme tedy na sobě,  pak teprve nabídneme, vedeni soucitem s beznadějně trpícími lidmi, pomoc také jim. Takže nastupuje svépomoc. Pomáháme strýčkovi, kamarádce, mamince, dalším lidem. Ale nakonec je na nich, jak daleko se dostanou. Je na nich, zda si daná osoba uvědomí svou centrální rozhodující roli uprostřed svého vlastního vesmíru a to, jak jej může ovlivňovat, včetně svého těla a mysli, kde musí rozhodně začít.

Nevěřte tomu, když vám řeknou, že je vzdálená galaxie trilionkrát větší než vy a vy jste menší než mravenec. Ne – ve skutečnosti je tak malá, jak malou vy ji vidíte. Tak malý má pro vás význam. Totéž se týká i hvězd na mediálním nebo politickém nebi. A nevěřte, když vám řeknou, že jste naprosto nic nechápající a nic nevědoucí o složitosti těla, vesmíru, mysli a o skutečném dobru – na rozdíl od různých velikánů vědy či politiky a podobně, kterých máte být poslušni, kterým nesaháte ani po kolena ba po kotníky – a kteří, na rozdíl od vás, ví, co je pro vás dobré. Mnozí z nich už jsou již dávno  mrtví, ale jejich názory jsou používány i různě překrucovány těmi, kteří chtějí ovládat. A také se jim to daří. Právě proto, že úvahy o naší malosti a bezmocnosti a o velikosti a moci jiných srážejí naše sebevědomí. Sem patří také tvrzení, že jsme jen hmota: vodík, uhlík, kyslík, fosfor, vápník… Homeopatie, ajurvéda, taoistická medicína, jóga, další systémy a pro nás v neposlední řadě i autopatie, dokazují, že to tak není. Že je tu univerzální informační zdroj, s nímž jsme trvale spojeni prostřednictvím vitální síly, a jehož jsme součástí. Je tu jemnohmotná část naší identity, velmi důležitá pro naše pocity a naše zdraví, o čemž se snadno přesvědčí každý, kdo udělá praktickou zkušenost s autopatií. Důvěřujme své vlastní zkušenosti, jíž je každý z nás středem, právě tudy vede cesta k větší harmonii a štěstí.

Autopatie dává každému jedinečnou možnost pozorovat své pocity a podle nich  nastavovat své tři parametry – stupeň ředění, způsob přípravy a četnost či volbu okamžiku podání. Ten, kdo používá autopatii, může vycházet z toho. co vnímá o svém těle a mysli a podle toho se řídit. Může na své pocity v tomto ohledu spoléhat. Naše pocity,  vlastní tělo a mysl, vnímané vlastní osobní zkušeností – to je něco, co tvoří náš prožitek, náš život –  náš svět, jehož jsme každý přirozeným středem. Ale zároveň je tento způsob vidění světa  v evropském kulturním kontextu  velmi  popírán a potlačován, zejména z pozice autorit. Je mu  dávána nálepka „subjektivní“. Což většinou, a nejen v konvenční léčbě, ale například i ve vědě, znamená něco jako „bezvýznamné, mylné, nepravdivé, neověřené“. Je to „jen subjektivní“ – což znamená, že je to vykázáno do sféry fikce, poezie, literatury a umění obecně. Ve skutečnosti však neexistuje nic pro nás ověřenějšího, nic reálnějšího a konkrétnějšího, než jsou vlastní pocity, vlastní subjektivní dojmy a vlastní prožitek. Každý je přirozeným centrem světa své zkušenosti. Displej vlastních pocitů a pozorování nám nejlépe ukazuje, co se v nás a kolem nás děje. Zejména však ukazuje to, do jaké míry jsme naladěni/rozladěni k příjmu vitální síly, prány, to jest do jaké míry jsme zdraví/nemocní. Nikdo jiný než vy sama/sám do těchto pocitů nevidí. O vaší vitální síle víte vždy nejvíc vy.

Věcí poradce je to lidem vysvětlit. Poradce je v této věci jakýsi učitel. Někteří lidé tuto roli sebe-léčitele přijímají velmi ochotně a věci se jim daří, brzy přestanou poradce potřebovat a poradí si sami, k čemuž jim autopatie dává jednoduchý a principiálně neškodný nástroj. Jiní však dík své výchově  a kulturně sociálnímu naprogramování potřebují poradce delší dobu, případně i dobu neomezenou. Člověk, a zvlášť muž,  je vychováván v této kultuře k tomu, aby delegoval roli toho, kdo o něm vše ví a ví co je pro něj dobré, a tedy o něm a za něj rozhoduje, na „moudré muže“. Dříve to býval šaman, kněz,  nyní je to lékař nebo nějaká univerzitní kapacita v tom či onom oboru  věd, nebo i nějaký politik atp. Ale tímto „moudrým mužem/ženou“, osobou, na kterou deleguji právo vědět a rozhodovat o mně místo mě, může být  také třeba léčitel, homeopat nebo poradce v autopatii. A právě u autopatie to může do jisté míry limitovat její možnosti, a to hlavně v delších časových úsecích. Běžné ovšem je, že se pod vedením poradkyně nebo poradce zvolna stává klient tím, kdo postupně bere věci do svých rukou. Proto je autopatie v principu vždy víceméně samoléčbou, léčením sebe sama. Poradce je tu průvodcem a učitelem.

Cesta k autopatii je obvykle taková, že nejdřív chceme něco vyřešit u sebe, začínáme tedy na sobě,  pak teprve nabídneme, vedeni soucitem s beznadějně trpícími lidmi, pomoc také jim. Takže nastupuje svépomoc. Pomáháme strýčkovi, kamarádce, mamince, dalším lidem. Ale nakonec je na nich, jak daleko se v životě dostanou. Je na nich, zda si daná osoba uvědomí svou centrální rozhodující roli uprostřed svého vlastního vesmíru a to, jak jej může ovlivňovat, včetně svého těla a mysli, kde musí rozhodně začít.

Nevěřte tomu, když vám řeknou, že ta nejvzdálenější galaxie je trilionkrát větší než vy a vy jste menší než mravenec. Ne – ve skutečnosti je právě tak malá, jak malou vy ji vidíte. Tak malý má pro vás význam. Totéž se týká i hvězd na mediálním nebi. A nevěřte, když vám řeknou, že jste naprosto nic nechápající a nic nevědoucí o složitosti těla, vesmíru, mysli a o skutečném dobru – na rozdíl od různých velikánů vědy či politiky a podobně, kterých máte být poslušni, kterým nesaháte ani po kolena ba po kotníky – a kteří, na rozdíl od nás, ví, co je pro vás dobré. Mnozí z nich už jsou již dávno  mrtví, ale jejich názory jsou používány i různě překrucovány těmi, kteří chtějí ovládat. A také se jim to daří. Právě proto, že srážejí naše sebevědomí. Mezi jiným také  tvrzením, že jsme jen hmota: vodík, uhlík, kyslík, fosfor, vápník… Homeopatie, ajurvéda, taoistická medicína, jóga, další systémy a pro nás v neposlední řadě i autopatie, dokazují, že to tak není. Že je tu univerzální informační sféra, s níž jsme trvale spojeni prostřednictvím vitální síly, a jíž jsme součástí. Je tu jemnohmotná část naší identity, velmi důležitá pro naše pocity a naše zdraví, o čemž se snadno přesvědčí každý, kdo udělá praktickou zkušenost s autopatií. Důvěřujme své vlastní zkušenosti, jíž je každý z nás středem, spoléhejme na své subjektivní pocity, právě tudy vede cesta k větší harmonii a štěstí.

 

zdroj : www.autopatie.cz