Advaita - cesta bez cesty - Mooji

19.11.2013 20:07

Advaita - cesta bez cesty - Mooji

Mooji - mezi současnými advaiťáky vystupuje z řady svým rastafariánským vzezřením, velmi jednoduchým až tradičním pojetím učení, objímáním a vřelostí. Počet jeho příznivců a popularita stoupá. Je přímým žákem Papadžího. Následuje ukázka z jeho knihy Breath of Absolute. Přejeme příjemné čtení a take it easy! :)))

Samotný tvůj učitel, Papaji, bývá často nazýván mistrem Advaity. Jeho guru, šrí Ramana Maharši, má dle mnohých hlavní podíl na oživení této starobylé neduální filozofie v moderní době. Rád bych se tě tedy zeptal, o čem vlastně Advaita pojednává.

Advaita pojednává o Tobě, o tom kdo nebo co jsi. Má jednu velkou výhodu - nemusíš být nijak nábožensky založený, nemusíš věřit vůbec v nic. Advaita je otevřena všem lidem nezávisle na vyznání. Aby však byla Pravda, na kterou tato starobylá a účinná nauka ukazuje, vyjevena, je zapotřebí silná niterná touha po sebepoznání nebo po ukončení utrpení.

Advaita nám Pravdu ukazuje od samotného začátku, přímo a okamžitě. Jsi dokonalý takový, jaký jsi, říká, čímž ti ukazuje směr kudy ven z utrpení. Nemusíš následovat žádnou cestu, stačí jen tahle konečná Pravda. Prohlubující se poznání této Pravdy postupně přináší obrovskou úlevu. Nikdo zde nemluví o cestě, na kterou se musíš posilovat denními meditacemi a které musíš být oddán. Podobné rady nepůsobí nic jiného, než že před tebe kladou cíle ještě předtím, než začneš se samotným hledáním.

Oproti mnohým jiným způsobům dosáhnutí duchovní seberealizace, které nám říkají, že je třeba začít s předpokladem, že jsi tím, čím je tvá mysl, že jsi připoutaný a musíš něco udělat, aby ses vymanil a osvobodil, je absence spirituální praxe u Advaity tím největším rozdílem. Advaita ti hned od začátku ukazuje, že osoba, kterou skutečně jsi, byla vždy svobodná. Ukazuje ti přímou cestu k dokonalému a neměnnému, skutečnému Bytí, tvému nejhlubšímu Já. Základní pravidlo zní - objev Pravdu, poté dělej to, po čem touží tvoje srdce.

Skutečně, Advaita očividně poskytuje mnoho svobody.

Nikoli pouze mnoho svobody, ale absolutní Svobodu. Ptáš se proč? Protože Advaita nás učí, že Svoboda není něco, co si musíš vydobýt, ale něco, čím už jsi.

Co se emocí týče, jak se s nimi pracuje? Jak se na ně nahlíží v rámci této Svobody?

Emoce jsou toliko projevem nekonečného Bytí. Nikoli však pouze emoce. Každý čin, každá myšlenka, každý pohyb, vše je obsaženo v tomhle úžasném projevu Bytí. Advaita se ale nezaměřuje na jakoukoli interpretaci kteréhokoli z těchto záchvěvů reality. Pouze malá či žádná pozornost je věnována téhle „vlnové souhře.“ Emoce dostávají prostor k vyjádření se, vyčerpání se a ke spočinutí zpět uvnitř Bytí.

Čiré Vědomí není možno poměřovat přítomností a souhrou emocí. Osoba probuzená k Pravdě se již více neidentifikuje s jakýmkoli objektem, myšlenkou, osobou nebo emocí. Nemá žádná očekávání, tudíž netrpí žádným zklamáním.

Je zajedno s přirozeným proudem projevené reality, přirozeným tancem kosmických energií, které nám proudí uvnitř těl. Mizí její vnitřní identifikace s podmíněným chováním, ačkoli se i nadále mohou projevovat jeho příznaky, a takto zůstává přirozeně svobodná. Se ztrátou identifikace s osobní pamětí mizí i všechny „nánosy“ podmíněnosti. Samotný koncept podmíněnosti se v tomto stádiu jeví coby pouhá myšlenka a časem se postupně vytrácí.

Vždy jsem vycházel z jógy a meditace. Býti součástí satsangu a dozvídat se o Advaitě mě poněkud mate.

To je přirozené. Mysl je zmatená, neboť se vždycky snaží o to něco pochopit, něčemu porozumět, chce si říct „tohle vím“, „tomuhle rozumím“, „vím, kam směřuji.“ Mysl je z velké části založena na přímočaré projekci budoucnosti. Pokud se najednou střetne s něčím tak prostým, jako je nedualita, ve které se nedá nikam dále „jít,“ kde není nic, co by se dalo „uchopit,“ podmíněná mysl se stává velmi, ale opravdu velmi zmatenou.

Všechno to zní vlastně docela jednoduše.

Je to dokonce jednodušší než jednoduché. Pojem „jednoduchý“ implikuje dělání něčeho, co není složité. Naproti tomu To existuje ještě předtím, než je vůbec nějaká myšlenka o jednoduchosti vytvořena. Jelikož je však idea o připoutanosti hluboce zakořeněna v tvojí mysli, připadá ti to složité.

Mysl vytváří nespočet konceptů a lpěním na těchto nepravdách dusí naši přirozenou spontánnost, bránu k poznání našeho vrozeného Bytí. Je to tedy mysl, která říká: „Nerozumím tomu!“ Jak by taky mohla mysl pochopit něco tak absolutně prostého, když je její přirozeností dělat z jednoduchých věcí složité?

Co je to sebedotazování?

Sebedotazování je zrcadlo, ve kterém Věčnost rozeznává samu sebe. S pomocí tohoto zrcadla okamžitě vidíš, kdo skutečně jsi; ne to, kým je tvoje tělo, ani to, kým si myslíš, že jsi, nebo za koho tě považují ostatní. Tvoje neduální Já se z této perspektivy pohledu okamžitě vyjevuje.

Tvoje Já ovšem není objekt. Jak pak může mysl poznat nebo obsáhnout něco, co není objektem? Nebavíme se totiž pouze o fyzických objektech. Myšlenka je stejně tak objekt vnímání jako jakákoliv jiná materiální věc, a stejně tak i pocity, představy, vzpomínky nebo počitky. Stručně řečeno, všechny jevy jsou zároveň objekty. Mysl je zvyklá tyto jevy analyzovat a poměřovat. A jak tedy mysl dokáže rozeznat něco, co si je vědomo těchto jevů, tedy naše skutečné Já, jedinou Skutečnost?

Ty sám jsi schopen být si vědom čehokoli, co se před tebou odehrává na plátně Vědomí. Kde by byl svět bez tebe? Kde a co by byly myšlenky bez tebe, jejich přijímače? Co by byly zkušenosti bez tebe, který je vnímáš? Ty jsi základ a zdroj každé zkušenosti. Bez tebe není žádné zkušenosti.

přeložil Pavel M., zdroj www.mooji.org