Zamlčená historie Ruska – II.

22.02.2012 15:28

 

www.wmmagazin.cz/view.php?nazevclanku=zamlcena-historie-ruska-%E2%80%93-ii&cisloclanku=2012020001

Zamlčená historie Ruska – II.

Nikolaj Levašov  |  09. 02. 2012  |  Historické otazníky
Absolutní moc rozkládá lidské bytosti, zvláště duchovně nevyzrálé, jimiž vpravdě byli oba protagonisté dramatu, jehož scénář pečlivě naplánoval jeden a ten samý „režisér“.

Zamlčená historie Ruska a Slovanů – II.

 Petr Veliký, třetí car Romanovské dynastie je v historii ruského lidu nazýván „velikým“. „Veliký“ je poměrně silné slovo. Jaké to vlastně byly „velké“ činy, jimiž si Petr Alexejevič Romanov (1672 – 1725) tento přívlastek zasloužil?

„Se všemi lidmi v Evropě je možno dosáhnout cílů lidskými metodami, ale s Rusy ne... musím pracovat s nelidmi, se zvířaty, která musím transformovat v lidi.“ Tato autentická fráze Petra Velikého jasně ukazuje jeho postoj k ruskému lidu (1).

Jeden z Petrových „velkých činů pro dobro ruských lidí“ byl přechod na křesťanský kalendář. V důsledku toho zmizelo 5508 let ruské historie (ode dne podepsání mírové smlouvy v Hvězdném Chrámu), společně s mnoha předcházejícími tisíciletími. A to byl teprve začátek...

To bylo ze strany Petra velmi nelogické. Prohlásil se přece za císaře Ruské říše a „vymazaná“ tisíciletí historie mu tedy mohla posloužit jako podklad, na němž mohl tento titul legitimně nárokovat v návaznosti na předchozí velikost a úspěchy. Ale když už mluvíme o „obnově majestátu“, pojďme se podívat na rozlohu „Velké“ Říše za Petrových časů.

Tartarie

Na všech nezměněných mapách vydaných před rokem 1772, včetně map z prvního vydání Encyclopedia Britannica, ovládali Romanovci následující oblast: na západě vedla hranice po linii Riga – Smolensk – Belgorod, přiléhající k Malé Tartarii lépe známé jako Záporožský Síč. Na jihu vedla podél Donu a Volhy dále k Samaře a přiléhala zhruba v této zeměpisné šířce k Uralu (Ripejským horám). Na východě hranice vedla pohořím Uralu až k Severnímu moři. Na severu byla ohraničena Laponskem a Švédskem. Říše Romanovců byla na mapách označena jako „Muscovite Tartary“ - Moskevská Tartarie. (2)

Není bez zajímavosti, že na historických mapách z 18. století a všech dřívějších záznamech, byl moskevský Car (v moderní zfalšované historii vždy uváděný jako vládce rozlehlé ruské říše) pouze vládcem Moskevské Tartarie, nebo dokonce jen moskevský kníže.

Z Encyklopedia Britannica z roku 1771 vyplývá, že se Ruská říše, lépe známá jako Velká Tartarie (Great Tartary, Tartaria Magna), rozkládala na území celé Ázie, od Uralských hor ke Kamčatce:

„TARTARIE, rozlehlá země v severní části Ázie, ohraničená Sibiří na severu a západě, se nazývá Velká Tartarie. Tartaři žijící jižně od Sibiře a Moskvy, jsou Astrachani, Čerkesové. Severozápadně od Kaspického moře žijí Dagestánci. Pak zde jsou kalmyčtí Tartaři, žijící mezi Sibiří a Kaspikem; uzbečtí Tartaři a Mogulové, žijící severně od Indie a Persie, a v neposlední řadě, tibetští Tartaři, žijící severozápadně od Číny.“ (3)

Podle Encyklopedia Britannica existovala rozsáhlá země Tartarů, sestávající z provincií různé velikosti. Největší z nich byla Velká Tartarie, pokrývající Západní Sibiř, Východní Sibiř a Dálný Východ. Na jihovýchodě se rozkládala Čínská Tartarie (neplést prosím s Čínou) a na jih od Velké Tartarie ležela takzvaná Nezávislá Tartarie (Střední Asie). Tibetská Tartarie (Tibet) se nacházela severozápadně od Číny a jihozápadně od Čínské Tartarie. Na sever od Indie byla říše Mogulů (Mogul Tartary), dnešní Pákistán.

Uzbecká Tartarie (Bucharie, moderní Uzbekistán) byla vklíněna mezi Nezávislou Tartarii, Čínskou Tartarii a Persii.

Existovalo také několik Tartarií v Evropě: Muscovite Tartary (Moskevská), Kubáňská Tartarie a Malá Tartarie (Záporožský Síč).

Význam slova „Tartarie“ byl vysvětlen v první části tohoto článku. Je zřejmé, že nemá nic společného ani s dnešním pojetím Tatarů nebo Mongolů, ani s dnešním Mongolskem. Mongolská (Mogulská) Tartarie se nacházela na území dnešního Pákistánu, kdežto moderní Mongolsko se nachází severně od Číny mezi Čínou a Ruskem, v dobových termínech zhruba mezi Velkou a Čínskou Tartarií.
Říše Mogulů z 18. století a dnešní Mongolsko od sebe dělí tisíce kilometrů a pohořím Himálaj. Jejich obyvatelé jsou naprosto rozdílní lidé, kteří nemají nic společného. Obecně řečeno, slovo Mogul je řeckého původu, a znamená velký/majestátní a nemá nic společného se sebeoznačením žádného asijského kočovného kmene.

Při pohledu do map ze 17-18. století, vidíme nejméně 10 různých Tartarií. To indikuje, že předtím byly součástmi mohutné Slovansko-Árijské Védické říše, známé ve středověké Evropě jako Velká Tartarie (Great Tartary).

Množství „malých“ Tartarií vzniklo v důsledku postupného odtržení okrajových provincií, k němuž došlo po oslabení centra Říše v důsledku invaze hord Džungarů (4), kteří v roce 7038 slovanské chronologie, neboli v roce 1530 n. l., vzali útokem a kompletně zničili hlavní město – Irijský Asgard.

Slovansko-Árijská Říše nicméně i po ztrátě okrajových provincií byla koncem 18. století stále největší zemí světa. Zahrnovala části jihovýchodní Evropy, Západní Sibiř, Východní Sibiř, Dálný Východ, významnou část Severní Ameriky a mnoho ostrovů a souostroví. Vidíme zde impozantní seznam teritorií, které byly mimo rámec vlivu Romanovců až do příchodu Kateřiny II. (1729-1796). O tom ale později, nyní se vrátíme k době Petra Velikého.

„Velkou říší“ Petra I. bylo pouze teritorium Moskovské Tartarie, která ještě nedávno předtím byla pouhou provincií Slovansko-Árisjké Říše (Velké Tartarie). K oddělení došlo za vlády Dmitrije Donského, který převzal moc v knížectví Vladimir-Suzdal. Před Dmitrijem Donským žádný svrchovaný vládce této provincii-knížectví Velké Tartarie nebyl. Pozice velkoknížete (Velikii Kniaz) nebyla dědičná, ale volená sněmem (Veche). Velkokníže byl vybírán z „elity“ (v pozitivním smyslu slova) tehdejší sociální společnosti.

Ten, který má na srdci zušlechťování Země

Původně byla nazývána Kniaz (kníže), pouze osoba, která měla genetické predispozice pro určité znalosti a schopnosti. „Kniaz“ v původním slovanském jazyce (tj. na genetické úrovni) znamená „ten, který má na srdci zušlechťování Země“, nebo zjednodušeně, kniaz byl ušlechtilým synem země.(6) Jinými slovy, kniazem se mohla stát pouze osoba osvícená věděním, osoba vyspělá / vyvinutá (duchovně) za normální hranice. Ne každý mohl dosáhnout osvícení věděním – nedalo se koupit, ukrást ani přivlastnit.

Když taková osoba dosáhla stavu blízkého osvícení (věděním), začala zevnitř „zářit“, což většina lidí mohla vidět nebo vycítit. Kvůli tomuto jevu tito lidé byli nazývání „zářícími“ a později, po pokroucení podstaty tohoto pojmu, se stalo oslovení „Vaše Jasnosti“ normou pro oslovování každého, kdo držel titul kniaz, byť už byl jen „na papíře“.

Vlastnosti a kvality nezbytné pro osvícení věděním nepochybně byly uchovány na genetické úrovni, a přenášeny na děti. (8) Avšak genetické kvality nebyly jedinou podmínkou pro dosažení osvícení skrze vědění. To vyžadovalo jisté osobní kvality nositele této genetiky. Proto ne všechny děti kniaze, a někdy vůbec žádné z nich, nedosáhly na tento stav. Někdy tyto děti, po dosažení počátečních stádií osvícení, mohly sejít na špatnou cestu, například kvůli nedorozumění, a přitom mohly být (z jejich úhlu pohledu) vedeny těmi nejlepšími motivy, ale objektivně vzato chybnými motivy, anebo sledovaly pokroucené osobní ambice.

Nepřátelé Slovanů

Toto se stalo v případě skutků Dmitrije Donského (1350-1389), který, jsa v dostatečné míře otráven ideami křesťanství, považoval absolutní osobní moc jako jediný způsob jak zajistit prosperitu země. V roce 1374, po smrti posledního tysiatskyho – urozeného Bojara Vasilije Velijaminova (10) zrušil tysiatsky post (9). Toto byla nenapravitelná chyba, která pak, mnohem později, v roce 1917, přinesla neblahé ovoce ve formě „Velké Ruské Revoluce“.

Tento čin vedl k nerozumným činům syna Vasilije Velijaminova, Ivana Velijaminova který, ochuzen o dědičný post, Dmitrije Donského zradil a stal se vůdcem opozice. Požadoval obnovení původních tradic a obrátil se o pomoc k nepřátelům Slovansko-Árisjké Říše, janovským kupcům podporovaným katolickou církví a všemi západoevropskými monarchy, kteří se nedlouho předtím stali „králi“, tedy absolutními vládci provincií svěřených do jejich správy „mateřskou“ Slovanskou Říší, kterou nesmiřitelně nenáviděli, neboť byla symbolem nelegitimnosti jejich moci.

Ivan Velijaminov získal na svou stranu veřejné nepřátele Slovanů-Rusů, což Dmitrije Donského dále utvrdilo v přesvědčení o správnosti jeho postupu. Chyba ruského patriota, jímž Dmitrij nepochybně byl, a slepota uraženého bojara, Ivana Velijaminova, vyústila v občanskou válku v celé oblasti, v této době stále ještě nazýváné Moskevská Tartarie. Výsledkem války byla porážka Ivana Velijaminova a jeho vojsk, která se skládala z Janovských žoldáků a západoevropských rytířů, a také z oddílů ruských Kozáků vedených ruskými kniazy, kteří se postavili na stranu starých tradic.

Kdyby Ivan Velijaminov nežádal o pomoc zapřisáhlé nepřátele Ruska, byla by moderní historie úplně jiná. Zdá se, že mu tato „pomoc“ byla mazaně nabídnuta v pravý čas, kdy pocit osobní urážky udělal Velijaminova slepým k důsledkům činů, které napáchaly velkou škodu ruské státnosti.

Pravomoci postu tysiatskeho, vojenské autority, totiž byly prakticky rovny pravomocím velkoknížete (Veliki Kniaz). To vytvářelo balanci síly, která zabraňovala jak velko-kniazi, volenému civilního vládci provincie, jímž tehdy byl Dmitrij Donský, tak tysiatskymu, volenému vojenskému vůdci, uzurpovat absolutní moc – stav, jež danou zemi nevyhnutelně vede do katastrofy.

Absolutní moc rozkládá lidské bytosti, zvláště duchovně nevyzrálé, jimiž vpravdě byli oba protagonisté dramatu, jehož scénář pečlivě naplánoval jeden a ten samý „režisér“. Oběma byla ve vhodnou chvíli, v určitém duševním rozpoložení, řečena určitá slova, a oba začali jednat ve shodě se scénářem, který zjevně řídil někdo jiný, v důsledku čehož světová historie „odbočila“ na jinou, horší cestu.

Stalo se a další část Slovanské Říše odpadla od mateřské země. Stala se oddělenou, a na mateřské zemi prakticky nezávislou. Jeden z protagonistů ovšem na historické aréně sehrál poměrně odlišný part, než se od něj „očekávalo“.

Dmitrij Donský se poté, co upevnil svou absolutní moc, dokázal úplně vymanit vlivu „loutkovodičů“, osvobodil svou zemi od rozkladných elementů a zachoval naživu většinu tradic a obyčejů panujících v mateřské říši, čímž vztahy mezi Moskevskou Tartarií a mateřskou říší zůstávaly poměrně velmi přátelské a blízké. Tento obrat přiměl „loutkovodiče“ hledat nové způsoby, jak Slovansko-Árijskou Říši definitivně zničit.

Říše nemohla poslat svou hlavní vojenskou sílu do západních provincií, protože byla na jihovýchodní hranici soustavně angažována v ozbrojeném konfliktu s džungarskými hordami. Džungary pomalu vytlačovala z jejich původního území rozšiřující se Čína a neměli jinou možnost než migrovat na sever a severozápad, což pro Slovanskou říši znamenalo nekončící válku o přežití. Důsledkem tohoto konfliktu bylo zničení hlavního města Asgard Irijský v roce 7038 slovanské chronologie, neboli v roce 1530 n. l.

Zničené knihy, Romanovci a Petr „Veliký“

Zpět k Romanovcům. Když se na historické scéně objevil Petr Alexejevič Romanov, jeho děd již dávno zničil prastarou Knihu Stavů a Genealogickou Knihu, čímž splatil svůj dluh svým vlastníkům. Někdo by mohl říct: „Na tomto není nic divného. Romanovci tyto knihy zničili aby zakryli nelegitimní uzurpaci trůnu a místo nich nechali vytvořit Sametovou Knihu. Obvyklá praxe, co je na tom špatného?“

Špatné je to, že právě tohle umožnilo falzifikaci starých ruských dějin, kdy „primitivní Slované pozvali Varangiany aby jim vládli“. Domnělých „300 let tatarsko-mongolského jha“ ve skutečnosti neexistovalo, neboť Moguly („Mongoly“) a Tartary (Tatary) byli tehdy západní Evropou nazývání sami Rusové, Slované.

Petr „Veliký“ je vůbec velmi zajímavá rozporuplná historická postava. Zamysleme se nad pověstmi o jeho udajném nahrazení dvojníkem za mladých let, během jeho cesty s Velkým poselstvem (Velikoe posolʹstvo) (12). S touto výpravou odjel 26 let starý muž. Vysoký, pevné postavy, fyzicky zdravý, s vlnitými vlasy a znaménkem na levé tváři. Byl velmi vzdělaný, miloval vše ruské, pravoslavného vyznání, atd.

Dva roky poté se vynořila naprosto odlišná osobnost. Muž, který stěží mluvil rusky, nenáviděl vše ruské, do konce života se nenaučil rusky psát, zapomněl vše, co před jeho cestou s Velkým poselstvem věděl a zázračně získal vědomosti a dovednosti, které předtím neměl. Zmizelo znaménko z tváře; měl rovné vlasy a vypadal jako nezdravý čtyřicetiletý muž. Vskutku, poměrně významné změny na tomto mladém muži během dvou let cestování, nemyslíte?

Pokračování příště

1 Demin V. M. From Russiches to Russians, Moscow-Omsk, "Russian Truth", 2003, p. 24. 
2 Encyclopedia Britannica, Svazek. II, Edinburgh, 1771, s. 682. 
3 Encyclopedia Britannica, Svazek. III, Edinburgh, 1771, s. 887. 
4 Džungaři – kolektivní název několika kočovných Oiratských (západomongolských) kmenů
6 Grinevitch G. S. Parent Slavonic Written Language, Moscow, 1993, ISBN 5-85617-001-6. 
8 N. Levashov. Spirit and Mind, Vol. 2, Chapter 9; San Francisco, 2003. 
9 „Tysiatsky“ byl vojenský vůdce ve starém Rusku, který velel armádě dobrovolníků nazývané tysyacha (tisíc). V Novgorodské republice byl tysiatsky volen ze zástupců bojarů na sněmu – veche, vždy na jeden rok. Mimo roli vojenského velitele často představovali zástupce „obyčejných“ lidí, dohlíželi na stavby opevnění, civilních projektů a sloužili jako vyslanci do jiných zemí.
10 Bojaři byli členy nejvyšších pater Slovanské aristokracie, nad nimi byl už jen vládce provincie – Kniaz.
12 „Velké Poselstvo / Velikoe posolʹstvo“ (The Grand Embassy) – ruská diplomatická mise do západní Evropy v letech 1697-1698.