Pojem rasa

 

 

 

Některé pojmy v následujícím textu mají poněkud jiný význam, než je jim přisuzován dnes. Pro správné pochopení je myslím na místě krátké vysvětlení.

– Pojem RASA ve smyslu Véd nemá nic společného s dnešním významem. Zkratka RASA pochází ze zkrácení fráze „Rod Asů (ze) Strany Asů“, neboli „Rod Asů z Kraje Asů“. Z hlediska Véd tedy nemají žádný smysl pojmy jako bílá rasa, žlutá rasa apod. Také se v nich ani na jednom místě nenachází sousloví „Bílá Rasa“.  Pojem „Svatá Rasa“ (rusky - Sviata Rasa), měl pro pisatele Véd význam, dnes zhruba přeložitelný jako „Jasné/Moudré Rody Asů (ze Země Asů)“. Termín Svatý (Sviaty) neznamenal Svatý v dnešním smyslu, ale význam byl podobný jasný / čistý / moudrý apod.

– V textu je často použit pojem kmen. To by ve spojitosti s často omílanou frází „primitivní kmeny“ mohlo evokovat zdání jakési primitivnosti. Chápat to takto by ovšem bylo chybné – kmen byl prostě a jednoduše „organizační jednotka“ sociální struktury tehdejší společnosti, a neměl žádnou spojitost s vysokou či nízkou kulturní úrovní či vyspělostí. Kmen se skládal z rodů, z nichž několik dohromady tvořilo klan.

 

Země Svaté Rasy

 
Rusko je země, jedinečná v každém ohledu. Vezměte si například, jméno – Rusko (Russia) a můžete nalézt mnoho vrstev informací, dnes už neznámých jeho obyvatelům. Nemají ani nejmenší tušení, že by v názvu jejich země mohlo být něco skryto.

Název „Rusko“ (Russia) pochází ze slova, „Russea“, vycházejícího z ještě staršího názvu „Russenia“ / „Rassenia“. Russenia byla část Slovansko-árijské Védické říše (2), rozkládající se na území západně od Ripejských hor (Ural).

 

 

Území na východ od Uralu až k Tichému oceánu, ohraničené ze severu územím s názvem Lukomorie (rozkládájící se až k Arktickému oceánu), a z jihu sahajíc až k Indii, se nazývalo Země Svaté Rasy (Land of Holy Race – rusky Sviata Rasa). (3). Cizinci však této zemi říkali jinak. Jedno z posledních pojmenování, známé v Evropě ještě v 18. století, byl název Velká Tartarie (Tartaria Magna / Great Tartary) (4). Podle prvního vydání Encyclopedia Britannica z roku 1771, to byla největší země či říše na světě. Čtenář, který by si dal práci získat přístup k tomuto prvnímu tisku, by tam tu informaci, jakož i mnoho dalších poznatků o této zemi našel. Do pozdějších vydání už je však někdo záhadně „opomněl“ zahrnout.
Tato říše byla říší Slovanů, kteří se sami nazývali Rusové. Ale žilo zde také mnoho lidí jiných národností, kteří měli stejná práva, jako domácí většina obyvatel.

Název „Tartarie“ nemá nic společného s dnešními „Tatary“, což byl turkický kmen. Když se příchozí ptali místních obyvatel, kdo jsou, slyšeli odpověď - „Jsme děti Tarcha a Tary“ (5) - bratra a sestry, kteří, podle přesvědčení tehdejších Slovanů, byli patrony a strážci Ruska.

Toto přesvědčení se nevynořilo jen tak „odnikud“. Podle dávných ság přišli předkové dnešních lidí na Zemi z hvězd před asi 40 000 lety. Mezi hvězdnými poutníky byla i malá skupina vysoce vyspělých humanoidních bytostí velmi podobných člověku. Ti vytvořili něco jako kastu učitelů, jimž ostatní říkali Ur (Urs). Urové (7) měli schopnosti přesahující rámec představivosti většiny ostatních, „obyčejných“ lidí.

Stali se učiteli a průvodci ostatním lidem. Chránili původně poměrně malé množství osad „obyčejných“ lidí před predátory, dvounohými i ostatními. Urové lidi učili a pomáhali jim zvládnout základní technologie. Předali jim vědomosti, které v té době potřebovali, ale i vědomosti které budou pochopeny a potřebné až za tisíce let. Kvůli ochraně a zachování těchto vědomostí, vznikla kasta volchvů (8), jejichž základní povinností bylo nedopustit, aby předané vědomosti zanikly a zachovávat je v co nejautentičtější podobě.

Za tímto účelem volchvové – strážci obdrželi dvě runové abecedy, z nichž každá byla používána volchvy různé úrovně zasvěcení. Bylo to d'Árijské a ch'Árijské runové písmo. Vzpomínka na Ury – učitele se dochovala až dodnes v některých slovech, jako například kultura – kult-UR-a, což znamená systém morálních a duchovních konceptů předaných Ury.

Systém dvou kast se odrazil ve jménech používaných jejich sousedy. Většina asijských sousedů Slovansko-Árijské Říše například nazývala její obyvatelé „Ur-rusy“, sjednocujíc názvy dvou kast do jednoho slova. Rusové se ještě i dnes v některých jazycích nazývají tradičním jménem – Urruses.

 

 

 

SLOVANŠTÍ „ET-RUS-KOVÉ“ A „P-RUS-OVÉ“

 

Byla také doba, kdy se názvy slovanských kmenů formovaly přidáváním předpon před kořen „rus“, odrážejíc jednotlivé odlišností daných kmenů, například, Et-rus-kové, P-rus-ové. Předpona „et“ před vlastním jménem Rusů znamená „osvícení rusové“ - nositelé vysoké kult-ur-y. Důkaz jejich existence byl nalezen na severu Itálie ve formě kamenných artefaktů - umění a nápisů. Jméno „Prusové“ znamenalo „Perunovi Rusové“ (10), jejich další jméno, kterým označovali sami sebe, bylo Venedi / Veneti (11) (bojovné kmeny západních Slovanů). Název Prusko se zachovalo ve formě místopisného názvu území, kde žili až do 19. – 20. století, i přesto, že toto území už v 9. – 10. století n. l. dobyly Germánské (Gótské) kmeny.

Gótské kmeny většinu Prusů-Slovanů vyhubily, zbytek asimilovali a „vypůjčili“ si jejich jméno. V 19. století pak Prusové sehráli hlavní úlohu při sjednocování německých ministátů do jednoho celku.

Během tisícileté historie Slovanů, kteří původně měli společnou kulturu a jazyk, ovlivnilo formování názvů, jimiž se samy nazývaly jednotlivé kmeny, množství faktorů. V časech Urů měly všechny slovanské kmeny jméno „Ur-rus“. Poté, co Urové odešli, musely být funkce, které ve společnosti zastávali, delegovány na „běžné“ obyvatele.

Tak vzniklo několik kast: kasta volchvů, nositelů vědění a tradic, kasta profesionálních bojovníků, obránců před vnějším nepřítelem (Varjagů), kasta řemeslníků, zemědělců a pastevců dobytka a podobně. Nad všemi kastami byla dědičná (rodová) aristokracie. Po zmizení Urů přidaly jednotlivé skupiny k obecnému kmenovému jménu (Rus) nějakou předponu odrážející typ jejich převažující aktivity (Et-rus-kové, P-rus-ové). Pastevci dobytka se začali nazývat Skotové, obyvatelé lesů Drevljané, apod.

Postupem času se jednotlivé kmeny začaly izolovat, hlavně v důsledku poslední doby ledové, kdy na Sibiř udeřil hladomor a část slovanských kmenů hledajíc nové území opustila svou domovinu. Ti, kteří tehdy odešli, se začali nazývat podle vůdce, který je vedl (Kniaz). Např. kmen vedený Knížetem Sarmatem si říkal Sarmatové (Sarmatians), ti kteří následovali Skýta se začali nazývat Skýtové (Scythians), a podobně.

V průběhu času se společné védické kulturní kořeny začaly odlišovat v důsledku vystavení jednotlivých kmenů kulturnímu vlivu původních obyvatel území, na němž se usadili nebo je dobyli. Avšak nevznikly úplně nové „národy“, byly to pořád stejní Slované, kteří se v případě, že se vrátili do původní vlasti, opět začali nazývat jednoduše Rusy. Přesně z tohoto důvodu dnes „historici“ nedokáží vysvětlit například náhlé a úplně zmizení Sarmatů a Skýtů z dějin.

 

Nové slovanské kmeny

 

Tyto kmeny ovšem nikam nezmizely. Po opětovném sjednocení s „mateřským“ kmenem přijaly původní jméno podle tehdy uznávaných sociálních tradic. Byly jako jedno „rameno“ slovanské „kmenové řeky“, oddělující se na čas pod novým jménem, aby po čase opět splynulo s hlavním tokem. V tomto případě do něj po čase proudila „čerstvá krev“, zatímco mnohé jiné „kmenové větve“ odbočily od „mateřského toku“ natrvalo.

Z těchto kmenových „odnoží“ postupem času povstaly „nové“ slovanské kmeny. Tyto kmeny – Srbové, Bulhaři, Makedonci, Chorvaté, Češi, Slovieni, Polané, a mnoho dalších – se jeden od druhého odlišovaly v menší či větší míře v jazyce, tradicích a kultuře. Nicméně, všechny si byly až do středověku perfektně vědomy, že pocházejí ze Slovansko-Árijské Védické Říše a mají za sebou tisíciletou minulost (12).

Vše dosud uvedené není výplodem chorého mozku či fantazie... lze to demonstrovat velmi skutečnými historickými, archeologickými, a antropologickými důkazy, které však tzv. „historici“, s diplomy a vědeckými tituly ignorovali a dodnes ignorují.

Profesor A. N. Chuvyrov z Baškirské státní univerzity například v roce 1999 v jižní části Uralu, poblíž vesnice Chandar nalezl kamennou desku. Ukázalo se, že jde o 3D reliéfní mapou západosibiřské oblasti, zhotovenou dnešní vědě neznámou technologií, a to tak vyspělou, že současná civilizace ještě stále není schopna něco podobného vytvořit.

 

Kamenné 3D mapy světa

 

 

Zmíněná volumetrická mapa obsahuje detaily, jejichž zmapování by vyžadovalo přinejmenším orbitální satelity s dnešními rozlišovacími schopnostmi. Mapa kromě reliéfu krajiny zachycuje dvě soustavy 500 metrů širokých zavlažovacích kanálů o celkové délce 12 000 kilometrů a dvanáct přehrad s 300-500 metrů širokými hrázemi o délce až 10 kilometrů a hloubce až 3000 metrů. Poblíž těchto vodních kanálů je vidět i plošiny – území nivelovaná do dokonalé roviny – při pohledu shora ve tvaru kosočtverců.

Na desce se nachází nápisy hieroglyfickým slabičným písmem, které bylo z nějakého důvodu ihned považováno za nějakou formu staročínského písma. Později se ukázalo, že to byla mylná domněnka.

Natloukli nám do hlav představu o primitivnosti slovanských předků, a ta dnes vězí v mozcích ruských vědců tak pevně, že ani nejsou schopni zvážit možnost, že jsou to nápisy slovansko-árijským runovým písmem. Mohou být jednoduše dekódovány a jeden ani nemusí cestovat na druhý konec světa, vše, co je potřeba je porovnat nápisy s runami Slovanských Véd.

Předpokládá se, že těchto kamenných desek bylo celkem 348 a dohromady tvořily úplnou 3D mapu celé planety. Drtivá většina z nich nejspíš nadobro zmizela nebo byla zničena poté, co v 18 - 19. století rozšířili svou moc o nově získaná sibiřská teritoria „prznitelé ruské historie“, a zavedli i zde jimi prosazovaný „povolený“ oficiální pohled na minulost.

V dokumentech z 18. století se přesto dochovaly záznamy o existenci nejméně 200 takovýchto desek. Romanovci podporovaní falsifikátoři historie, téměř všichni byli cizinci, nikoliv Rusové, během 19. století zničili téměř všechny fyzické důkazy o existenci Slovansko-árijské Védické říše, která tehdy už neexistovala, ale ještě 100 let předtím byla všem v Evropě známa jako Velká Tartarie (Tartaria Magna či Great Tartary).

 

 

Světová válka před 13 tisíci lety

 

Nicméně, nikdy není možné zničit úplně vše. Ruskému lidu odmítajícímu přihlížet masovému a cílevědomému ničení všech stop jeho minulosti, často s rizikem ztráty života, se tu a tam povedlo zachovat střípky historie, artefakty a knihy.

A tyto střípky se ukázaly jako dostačující k rekonstrukci pravdivého obrazu ruské minulosti. A zejména poslední dobou se daří nacházet těchto „střípků“ čím dál víc.

Koncem 20. století získali lidé přístup ke slovansko-árijským Védám, obsahujícím mnoho velmi zajímavých informací, které byly a jsou tiše ignorovány „moderní vědou“. Tyto unikátní manuskripty přeložené do moderní ruštiny říkají, že poslední doba ledová byla důsledek války mezi Atlanií (Atlandidou) a Velkou Russenií (12). Došlo k ní před něco více, než 13 000 roky. Tehdy se lidé přemisťovali na velké vzdálenosti v rámci planety pomocí Vajtman a mezi planetami pomocí Vajtmar. Každá Vaitmara (loď délky cca 200 km) pojmula 144 Vajtman. Nyní je zřejmé, že ohromné plochy srovnané do dokonalé roviny, viditelné na zmíněné reliéfní mapě okolí Uralu, nebyly nic jiného, než přistávací plochy pro Vajtmary a Vajtmany. Poslední Vajtmary opustily tuto planetu před asi 1500 lety, před začátkem Noci Svaroga (13).

Existuje ještě i další zajímavý dokument – Velesova Kniha. Poslední záznamy v ní udělali novgorodští volchvové koncem 10. století n. l. Je to kronika pokrývající více, než 20 000 let slovanské historie. Vypráví o velkém ochlazení (počátku doby ledové v důsledku katastrofy, když ve válce mezi Velkou Russenií a její provincií Antlanií (Atlantidou), která se chtěla zbavit „rodičovského“ dozoru, dopadly na Zemi úlomky měsíce Fatta. (14)

Prudké ochlazení a změna klimatu na území Sibiře a Dálného východu dohnalo spoustu antických Slovanů k opuštění domoviny a přesunu do tehdy neobydlených oblastí Evropy. To bylo závažné oslabení Russénie. Její jižní sousedé – Arímijci, obyvatelé Arímie (tak tehdy byla nazývána Čína) se toho okamžitě pokusili využít a vtrhli na území Russénie s mohutnými vojsky. Válka proti velké přesile byla velmi závažná a nerovná, ale nakonec naši předkové, obyvatelé Russénie, nad Čínou-Arímií zvítězili.

 

 

Podle slovanského kalendáře je rok 7519

 

Stalo se tak před 7519 roky (2011). Vítězství bylo tak významné a definitivní, že naši předkové zvolili den podepsání mírové smlouvy – 22. října podle současného kalendáře – za nový referenční bod, počátek nového počítání času.

Podle slovanského kalendáře jsme nyní (2011) v 7519 roce od podepsání mírové smlouvy v Hvězdném Chrámu. Ruská historie tedy zažila více, než 7500 let nové éry, která započala po vítězství nad starověkou Čínou ve velké válce. Symbolem tohoto vítězství se stal ruský bojovník probodávající draka kopím, dnes známý jako sv. Jiří.

Smysl této symboliky dosud nikdy nebyl vysvětlen, alespoň jsem v oficiální historii nikdy nenarazil na žádné vysvětlení. Po přečtení slovansko-árijských Véd dává všechno jasný smysl.

Starověká Čína v minulosti nebyla známa jen jako Arímie, ale také jako země Velkého Draka. Tak se jí ostatně „obrazně“ říká dodnes. Ve staroruštině nazývali draka hadem. V ruské pohádce bojuje hrdina Ivan Carevič s tříhlavým, šestihlavým a nakonec devítihlavým hadem Gorynyčem, aby osvodil Vasilisu. V každé ruské pohádce (bylině, od slova „bylo“ naznačujícího dávnou minulost) je na konci věta ve smyslu: „Pohádka je smyšlená, ale obsahuje zrnka pravdy.“ Jaké „zrnko“ obsahuje tato?

Vasilisa představuje obraz vlasti. Ivan Carevič je kolektivní obraz ruských bojovníků, osvobozujících svou zemi od nepřátel – hada Gorynyče – Velkého Draka – armád Arímie, neboli Číny. Stará „bylina“ uchovala památku na toto vítězství, jehož symbolem se stal jezdec probodávající hada-draka kopím. Není třeba věnovat pozornost tomu, jak tento symbol později „přelakovala“ církev, podstata zůstává stejná – velké vítězství.

 

Překroucená historie

 

 

Tyto události byly nadobro zapomenuty. „Znalci ruské historie“, mezi nimiž ovšem nenajdeme skoro žádného Rusa, nás, Slovany, „informují“, že jsme vylezli z doupat v 9. – 10. století n. l. a byli primitivní, bez státnosti, a všemu nás naučila až „osvícená“ Evropa.

Naučit se něco užitečného je vždy vítané, ale bylo to tak doopravdy? Připomeňme si, že v polovině 11. století n. l. se provdala za francouzského krále dcera Jaroslava Moudrého, princezna Anna. Tato dívka pocházející z „divoké“ Kyjevské Rusi kupodivu nevnímala příchod do Paříže jako „vstup do civilizovaného světa“. Naopak, viděla v Paříži jen o něco honosnější vesnici. Dochovaly se o tom důkazy v jejích dopisech.

Do Francie, nejvzdálenější provincie, kterou tehdy byla, si s sebou vzala část knihovny, z níž se některé knihy vrátily do Ruska v 19. století a byly nalezeny v knihovně Sulakadzajeva. Byl to on, kdo poprvé přeložil Velesovu knihu, psanou runami na dřevěných deskách, do moderní ruštiny. Po jeho smrti prodala jeho žena značnou část jeho knihovny Romanovcům, a od té doby se po většině těchto knih slehla zem.

Do rukou dalších sběratelů si našla cestu jen malá část této knihovny, včetně Velesovy knihy, kterou v roce 1942 nafotografoval Mirolubov. Velesova kniha psaná volchvy odráží historii části slovansko-ruských klanů, které opustily vlast – Sedmiříčí, jak byla tehdy nazývána oblast v povodí sedmi sibiřských řek Irij (Irtyš), Ob, Jenisej, Angara, Lena, Išim a Tobol. Další název tohoto území byl Bělovodí (16).

Obsah Velesovy knihy má poměrně dost společného se slovansko-árijskými Védami a archeologické nálezy posledních desetiletí zcela odsunují „námitky“ „skutečných historiků“ jako obskurní. V určitém smyslu mají „pravdu“. Slovo „historie“ vzniklo spojením dvou slov: „his+tory“ (from+tora) - „Z Tóry“, což znamená doslovně „z dějin Judejského lidu“.

Velesova kniha přirozeně nemá s historií Judejců nic společného, a to z prostého důvodu: popisuje minulost Slovanů-Rusů. Osobně v ní nevidím žádný problém, jelikož neobsahuje žádný pokus zkreslit minulost Judejců ani jakéhokoli jiného lidu. Popisuje prostě jen minulost Slovanů. No uznejte, není to zajímavá situace: židé mají právo na svou minulost, stejně jako všechny ostatní národy na této planetě, kromě nás, Slovanů, jimž je minulost odepřena, a zvláště ta velká minulost. Reálné fotografie Velesovy knihy pořízené v roce 1942 byly dokonce prohlášeny za padělek, přestože velká většina „historických“ dokumentů, sloužících jako podklad současné historické vědy, nejsou nic víc, než tištěné či psané středověké kopie.

 

Všechny starověké knihovny lehly popelem takřka současně

 

Nejzajímavější je fakt, že poté, co vznikly tyto kopie, bez výjimky zmizely všechny originály – buď shořely v ohni inkvizice coby kacířská díla, nebo „náhodně“ při požárech a pohromách, které bez výjimky postihly všechny starobylé knihovny. Knihovny v Alexandrii, Aténách, Cařihradu, Etruská knihovna v Římě, lehly popelem téměř současně. Beze stopy zmizely i knihovny Jaroslava I. Moudrého (978-1054), a Ivana Hrozného (1530-1584). Všechny originály shořely nebo zmizely, zatímco jejich kopie byly „prozřetelně“ zachráněny a oslavovány. A nikdo je neprohlásil za kacířská díla, a na jejich základě je psána his-TOR-ie naší civilizace. Ke všem těmto událostem došlo na přelomu středověku a novověku, konkrétně v 15. – 17. století, což mělo jisté objektivní důvody.

Hlavní město Slovansko-árijské říše, Asgard Irijský, zničily nájezdy kočovných Džungarů (17) v roce 7039 od podepsání mírové smlouvy, neboli v roce 1530 n.l. Bylo to město mohutných kamenných pyramid, město volchvů a vedunů / vedunií (18). Bylo pokladnicí vědění střeženého v umělých jeskyních pod pyramidami. Nemělo žádné opevnění; nicméně, po velmi dlouhou dobu se k tomuto místu žádný nepřítel nedokázal přiblížit,  ani na dohled.

Asgard obklopovalo sedm koncentrických silových polí/bariér, znemožňujících průchod nepřátelským armádám, ale i jednotlivcům se záškodnickými úmysly. Kvůli přirozeným mechanismům začalo ochranné pole s počátkem Noci Svaroga pomalu slábnout. Nakonec černí mágové („kněží“ kultu Kali-Ma, také Černé Matky, měsíčního kultu smrti, v němž byly např. obvyklé lidské oběti), použitím poměrně odporné metody uspěli v neutralizaci ochrany těsně předtím, než město vzaly útokem hordy najatých hrdlořezů, takže volchvové neměli šanci ochranné pole obnovit. Město bylo vypleněno a vypáleno, většina volchvů a ostatních obyvatel zabita, a zničeny manuskripty nevýslovné hodnoty, některé přinesené do Asgardu ještě z Da'Árie (Hyperborei).  Naštěstí nedokázali zničit všechno, nejcennější knihy byly vždy uchovávány ve speciálních komorách hluboko v podzemí, o nichž nájezdníci neměli ani tušení.

Slovo jeskyně (v ruštině – peshera) se původně skládalo ze dvou slov – Peshe-Ra, tzn. Potrava-Ra, což znamená potrava ducha. V moderním významu koresponduje s pojmem knihovna – studnice vědění. Význam je v tom, že v jeskyni, ať už je umělá nebo přírodní, panuje určité mikroklima s konstantní teplotou a vlhkostí a tlakem. Tyto podmínky jsou ideálním prostředím pro dlouhodobé uchování knih, z nichž většina byla v té době psána na jemné kůži, dřevěných deskách a podobně.

Věřím, že tyto přeživší knihy budou v blízké budoucnosti vyneseny na světlo světa a odhalí velká tajemství naší minulosti.

Ale zatímco budeme čekat, pokračujme v hledání zrníček pravdy v tom, co máme k dispozici.

 

Konec Říše a intriky „prozápadních“ skupin

 

Společné PSI-pole (nebo chcete-li společné povědomí) Říše, udržované nejvyššími volchvy mj. pomocí pyramid, bylo po zničení Asgardu Irijského podstatně oslabeno. To se zprvu s největší intenzitou projevilo v okrajových částech říše, a ze všeho nejdřív v evropských provinciích. Vládci těchto provincií – s tituly králů a knížat, ale ve skutečnosti jen vybraní zástupci – povstali v revoltě, a prohlásili spravované provincie za nezávislé na centrální správě.

Říše ztratila část své původní síly už dříve, když o 4 století předtím kvůli machinacím nepřátel přišla o některé okrajové části. Ale když se jim po druhém pokusu v roce 1530 podařilo zničit Asgard Irijský, začali systematicky likvidovat veškerou evidenci veškerých spojení mezi původní říší a jejími částmi. Staré knihy byly zničeny a napsány nové. „Mírně poupravili historii“, takže záznamy neobsahovaly žádnou zmínku o Slovansko-árijské říši. Období před 10. stoletím v Evropě bylo prohlášeno za dobu temna, století barbarů osvícených teprve příchodem vzdělanosti ze Svaté Říše Římské.

Ačkoli byla po odtržení okrajových provincií rozštěpena na několik samostatných částí, větší část Slovansko-árijské říše, nadále lpěla na základních Védických tradicích a hodnotách předků.

Jedna její část – Moskevská Rus, s východní hranicí podél Volhy (původní slovanské jméno řeky je RA) – byla vystavena důmyslné manipulaci „prozápadních“ skupin, mezi nimi i aristokracie, která přivodila tzv. Smutné Časy – („Smutnoye Vremya“ / „Times of Trouble“) fyzickou likvidací dynastie Rurikovců a nastolením vlády Romanovců, kteří místo zájmů vlastní země mnohem více obhajovali zájmy „západoevropské“.

Romanovci podle tehdejších tradic žádné právo na moskevský trůn neměli – „dostali“ jej z rukou západoevropských politiků výměnou za „drobnou“ službičku. Co představovala? Pojďme se na chvíli vrátit do tehdejších časů.

Romanovci dychtící po moci v prvé řadě nejprve důkladně „očistili“ tehdejší aristokracii od těch, kteří, ke své smůle, měli buď větší nárok na trůn, anebo byli věrnější tradicím a stali se tak překážkou na jejich cestě na moskevský trůn.

Ze špinavé práce Romanovců jejich „loutkovodiči“ následně křivě obvinili Ivana IV. a každý, kdo odporoval, skončil s hlavou na popravčím špalku.

 

Křesťanství jako nutné zlo

 

Za vlády prvních Romanovců se děly velmi zajímavé věci. V letech 1653 – 1656 provedla hlava církve, patriarcha Nikon, náboženskou reformu. Pojďme se podívat, co se za ní skrývalo doopravdy.

Před Nikonovou reformou byla v Rusku pravoslavná (pravověrná) víra. Křesťanství jako „státní“ náboženství přijímala většina lidí jako nutné zlo, protože bylo v zásadním rozporu s jejich pohledem na svět, s „ruskou duší“. Lidé za těchto časů žili podle norem pravoslaví – systému konceptů a hodnot založených na tisícileté tradici slovanských Véd. Z jejich pohledu, Slované, potomci Hvězdného Klanu, vnuci „Daždboga“ – Tarcha Perunoviče, nemohli přijmout křesťanské dogma transformující všechny v boží otroky, jejichž údělem bylo bez reptání snášet všechna neštěstí a muka osudu, jako trest za jakési „hříchy“. Není důležité, že právě narozené dítě nemělo žádnou příležitost dopustit se jakéhokoli hříchu, byť by se o to „snažilo“! Podle křesťanství ale už má pykat za své hříchy, jen co přijde na svět.

Tato diverzní náboženská reforma byla provedena s cílem „podvrátit“ ruskou duši za jakoukoliv cenu. Křesťanství se začalo nazývat „pravoslavným“, aby „dopřálo“ sluchu Slovanů, a do tohoto nového „křesťanství“ bylo naoko zahrnuto mnoho védických obřadů. Jeho „otrocká“ podstata se však nezměnila, křesťanství jen navenek oblékli do tradičního hávu. I když původně pod jinými názvy, dnešní křesťanství vzniklo jako ospravedlnění otrokářství, bylo nástrojem „uvržení“ majority otroků pod autoritu minority otrokářů v zemích a říších, kde bylo otrokářství společenskou normou.

Téměř současně s tím bylo v roce 1682, za vlády cara Fjodora Aleksejeviče Romanova, zrušeno mestničestvo (местничество / Order of Precedence) – systém obsazování vyšších státních funkcí a úřadů podle urozenosti kandidátů nebo funkcí držených jejich předky. Zároveň s tím byly zničeny knihy záznamů o obsazování státních pozic v předchozích 200 letech, a všechny genealogické záznamy mapující rodové linie dlouhá staletí nazpět.  Byla sepsána nová genealogie – tzv. Sametová kniha, v níž už bylo všechno „jak bylo potřeba“.
Zásadní otázka zní: komu to bylo ku prospěchu a proč.

Za časů Petra Aleksejeviče Romanova, známějšího jako Petr I., byla provedena ještě jedna grandiózní „úprava“. Petr I. v roce 7208 slovanské chronologie (1700 n.l.) zrušil patriarchát a podřídil církevní moc autoritě státu, čímž se de facto stal její hlavou, a současně zavedl na území Moskevské Rusi užívání křesťanského kalendáře.

Obrazně řečeno se tak prostým tahem pera stal z roku 7208 slovanské chronologie z vůle Petra I. rok 1700 n. l., čímž okradl slovanskou / ruskou kulturu o 5508 let historie (počínající podepsáním mírové smlouvy s Arímií v Hvězdném Chrámu), odhlédneme-li od předcházejících tisíciletí.

A to byl jen počátek…

Překlad disku z Faistu

film z produkce www.faktax.tv

Autor překladu disku z Faistu, Ing. Petr Kovar, popisuje způsob jak rozluštil text starý 4 000 let.

Aby měl jazykovědec alespoň malou šanci rozluštit nějaký pradávný text, musí být splněny především dvě podmínky. V první řadě musejí mít k dispozici dostatečné množství materiálu. Čím více textu, tím více souvislostí mezi znaky dokážou vědci vysledovat. V druhé řadě pak musí mít alespoň základní představu o podobě jazyka, v němž byl text napsán.

Pan Kovář se od roku 2003 věnuje překladům a nejen textů z disku. Jak je to možné? Jak to, že překlad, jehož bezúspěšnému luštění věnovali jiní odborníci celý život, byl tak jednoduchý? Dnes můžeme potvrdit, že to možné je!

Pro úspěšný překlad obrázkového písma na disku je nutné přijmout fakt, že jde o „praslovanský“ jazyk. Jazyk textu na disku z Faistu je „praslovanský“. Tisíce let starému nápisu mohou porozumět nejvíce dnešní „Slované“.

*****
© Nikolaj Levašov, 2003, překlad Jan Pěkník
Odkazy:
(1) Russenia (Rassenia) byla oblast, kde se usadili potomci Velké Rasy (rusky - Sviata Rasa), myšleni jsou dobrovolní „osadníci“ z jiných planet, kteří založili první civilizace na této zemi. Časem se tento název přetransformoval na zkrácené „Rus“.
(2) Slovansko-árijská říše se rozkládala na území nynější Eurasie.
(3) „Země Svaté Rasy“ byla zemí Asů („bohů“ žijících na zemi) – reprezentantů vysoce rozvinutých civilizací. Zkratka RASA pochází ze zkrácení fráze „Rod Asů (ze) Strany Asů“, neboli „Rod Asů z Kraje Asů“. „Zemi Svaté Rasy“ obývaly čtyři klany: d'Árjové, ch'Árjové, Rasénové a Svjatorusi.
(4) Velká Tartarie (Tartaria Magna) byla nejstarším státním útvarem bílých lidí v asijské části Eurasie. Předkové pozemských lidí přišli na naši planetu z různých systémů: Velké Rasy (bílá), Velkého Draka (žlutá), Ohnivého Hada (červená) a Ponurých pustin (Gloomy Heath) (černá).
(5) Bohyně Tara byla ochránkyní přírody, a její starší bratr Tarch (také Daždbog / Dazdbog) byl strážcem Vědění.
(6) Hvězdné brány jsou komplexy využívající gravitační a prostorové zakřivení, nebo také torzní systémy, využívané k dopravě mezi různými planetami (tvůrci filmu Hvězdná brána si toto zařízení nevymysleli. Opírali se o staré odkazy.)
(7) Urové jsou zástupci planety Urai, slovo „ur“ znamená obyvatelné (přeneseně také úrodné území; německy urbares Land)..
(8) Volchv – strážce vědomostí a posvátných textů
(9) d'Árijské a ch'Árijské znaky jsou dva ze čtyř způsobů psaní užívaných Velkou Rasou: další jsou Svjatoruské obrázkové písmo a Rassénská Molvitsa.
(10) Božstvo Perun bylo patronem bojovníků, obránců vlasti a klanu Svjatorusů – (Rusů, Bělorusů, Astů, Litsů, Latsů, Latgallů, Zemgallů, Srbů, atd. … )
(11) Veneti byli obyvatelé Venedie, kam migrovaly klany a kmeny Venedů / Venetů. Velmi zhruba to odpovídá území západní Evropy. (Viz také Venezia – Venedig, česky, bůh ví proč, Benátky.)
(12) Antlanie byla ostrov v Atlantiku, který osídlil klan Antů. Tento se potom začal nazývat Země Antů – Ant-lan, Antlanie. Řekové jej pak pojmenovali Atlantis a jeho obyvatelé – Atlanťany. (Stojí za zmínku, že ne všichni Antové osídlili tento ostrov, část jich zůstala v Evropě a ještě ve středověku jsou záznamy o slovanském kmeni Antů)
(13) Noc Svaroga je název pro obtížné období, v němž sluneční soustava, podle dávného slovanského tradovaného vědění, prochází „prostorem Temných Světů“.
(14) Fatta, Lelia a Mesiats byly 3 původní satelity Země. Obežná doba Fatty (staří Řekové tento měsíc nazývali Phaeton) byla 13 dní; Lelia, nejbližší k Zemi a nejmenší, měla oběžnou periodu 7 dní.
(16) Bělovodí nebo také krajina Svaté Rasy; Irij (Irtyš) znamená čistý, průzračný. 
(17) Džungaři (Jungars / Zungars) je kolektivní označení několika Oiratských (zápodomongolských) kmenů.
(18) Vedun / Vedunie („vědma“) je osoba znalá a praktikující skryté vědění Véd. Často mj. zastávali také roli léčitelů. Hlavním cílem upalování „čarodějnic“ ve středověku byla právě fyzická eliminace všech vedunů / vedunií a jejich vědomostí.
(19) Da'Ária (Daaria) byl země / kontinent na místě dnešního Arktického oceánu, dnes pod mořskou hladinou. Ve starověku nazývána také Hyperborea, Arktida, Severie, Arktogea.
(20) Smutné Časy – „Smutnoye Vremya“ bylo období ruské historie mezi roky 1598 a 1613, kdy prakticky panovalo bezvládí a občanská válka, vedoucí k vážné politické a sociální krizi, vedoucí téměř k úplnému kolapsu státu.