VOLNÁ ENERGIE Z AKTIVNÍHO VAKUA

26.06.2012 18:52

 

VOLNÁ ENERGIE Z AKTIVNÍHO VAKUA

Zdroj :  www.duchovniprednasky.estranky.cz/clanky/volne-energie---kvantova-fyzika-aj./volna-energie-z-aktivniho-vakua.html

Tom Bearden o svých 70 narozenináchVOLNÁ ENERGIE Z AKTIVNÍHO VAKUA
Tom Bearden, leden 2002

Ilustrace © Tom Bearden 2000
Překlad © gewo 2002
(
Originál doc- rar) (cz verze s obrázky doc-rar) (Poznámky)
(poklep myší na obrázek na 
stránce s ilustracemi
 vrací zpět do textu)

Ani jediná katedra elektroinženýrství dnes neučí, co jsou síly v elektrickém obvodu nebo jak vůbec vznik Efektivníelektrická energie, dodávaná elektrickou sítí. Ani jediná. Není to také v ani jediné elektrotechnické učebnici - a ani to v nich nikdy nebylo.
Miliardy tun spálených uhlovodíků, statisíce tun spotřebovaného jaderného paliva, parou poháněné turbíny a žádný generátor nikdy přímo nepřidal jediný watt do elektrické rozvodné sítě.
Žádné větrné kolo, jaderná elektrárna, akumulátor či hydroelektrárna nebo pole solárních článků.
Nic z toho a nikdy ani watt.


Každý elektrický obvod, který kdy byl a je navrhován, ve skutečnosti napájí elektrická energie extrahovaná dipólem z lokálně narušené "prázdnoty; vakua“, prostoru, který je sám o sobě aktivní. Jenže naši inženýři jsou školeni k realizaci obvodů, které možnost získávání takto nasávané energie samy ruší, ještě dříve, než může odevzdat svůj výkon.
Hlavy vědecké obce netuší, co vlastně síly v elektrickém obvodu nebo elektrické energii jsou. Vědci do klasické elektrodynamiky a elektrotechniky -- a do svých úvah -- nevčlenili princip narušené symetrie opačných nábojů -- jako například u běžného dipólu čili bipolarity -- prokázaný částicovou fyzikou už v rokce 1957 [1,2,3]. Žádná velká národní laboratoř tento objev dosud nezačlenila do platných úvah o energetických soustavách. Naopak. Tyto instituce, organizace a jejich vedoucí pracovníci, nadále doporučují vládám nevhodné energetické produkční postupy. Podle těchto rad pak státy v oblasti energetického výzkumu neúčelně utrácejí peníze daňových poplatníků. (Žádný strom neroste do nebe - financování nenasytných projektů horké jaderné fúze bylo mnoha zeměmi pozastaveno. pp)

Každoročně jsou promrhány miliardy dolarů na výzkum, spočívající na archaickém, zvráceném teoretickém základě. Další miliardy jsou promarňovány za zastaralé energetické systémy a těžkopádnou, centralizovanou rozvodnou síť, která je nejen velice nákladná, ale navíc i velmi zranitelná vůči živelným pohromám a do módy přicházejícím teroristickým útokům. Jsou to dinosauři, čekající až je teroristé zahubí. 

K "napájení" energetických systémů potřebujeme další a další přehradní hráze, elektrárny spalující uhlovodíky, ropovody, ropné vrty, ložiska zemního plynu, tankery, přístavní zařízení, rafinerie, jaderné elektrárny a množství periferních systémů; například větrných elektráren, polí solárních článků, nouzových zdrojů atd. Spolek energetických kejklířů tak vesele pokračuje v realizaci pažravých energetických výrobních postupů zaneřáďujících celou planetu a znečišťování biosféry, jejíž velká část je již zničená. Nepočetný spolek hamižných podvodníků vyvražďuje celé živočišné a rostlinné druhy, má na svědomí každoročně znepokojujícím způsobem rostoucí a zbytečná lidská úmrtí v důsledku znečištění vzduchu a životního prostředí a uvolňováním spalin uhlovodíků do atmosféry významně přispívá ke globálnímu oteplování. Ekonomika průmyslových zemí -- dokonce i Spojených států -- spočívající na křehkých základech nutné udržitelnosti plynule stoupající křivky dosažitelné levné energie z levných paliv, jako nafty a uhlí -- je přitom vydána na milost zemím, kontrolujícím většinu světových zásob ropy. Teroristům jsou přímo nabízeny nechráněné, snadno narušitelné a zničitelné strategické cíle.

Hrstku poznatků tvořících novou platformu převratné nauky o původu energie v elektrických obvodech, dodali částicoví fyzici před téměř půl stoletím. Objev, o němž je tu řeč, byl oceněn Nobelovou cenou. Získali ji Lee a Yang v roce 1957 za prognózu porušené symetrie. Tento obrovský objev s hlubokým dopadem na celou fyziku však dosud nebyl začleněn do elektrotechniky nebo lépe řečeno do starověkého Maxwell--Heaviside--Lorentzova pojetí elektrodynamiky, pilně biflovaného budoucími elektrotechnickými inženýry. 

Následkem toho je všudypřítomný zdroj veškeré elektrické energie -- napájející každý elektrický obvod a systém, ať už malý či obrovský -- stále ještě ignorován v energetické nauce i technologii, a to jak na vysokých školách, tak i předními vědeckými institucemi. Ani environmentální aktivisté, usilující o záchranu biosféry, dosud nerozpoznali skutečný zdroj problémů -- proto zveřejňuji toto sdělení a nabízím ho všem, vědecké obci i ochráncům životního prostředí. 

Popis činnosti shora uvedených "chamtivců" měl vzbudit vaši zvědavost a pozornost. Dovolte mi vysvětlit, proč jsou tak překvapující a zdánlivě bláznivá tvrzení pravdivá, proč by se věci mohly ubírat jinou cestou, a co pro to my všichni můžeme udělat.

Stručná historie klasické Maxwell--Heaviside--Lorentzovy elektrodynamiky

James Clerk MaxwellV šedesátých letech 19. století sloučil James Clerk Maxwell elektrická a magnetická pole do společného modelu, čímž odstartoval současný systém "klasické elektrodynamiky, vyučovaný v omezené formě dodnes. Maxwell publikoval svůj klíčový dokument [4] v roce 1865 formou záznamu, užívajícího quaternionů (čtveřic). Quaternionová algebra podchycuje mnohem více charakteristik a funkcí nauky, kterou modeluje, než vektorová nebo tenzorová algebra běžně užívaná v elektrotechnice.

Pro příklad: Za užití standardní tenzorové či vektorové analýzy nikdo nemůže "spatřit" ty nejdůležitější funkce, kultivované v Teslou patentovaných obvodech, zatím co aktuální quaternionová analýza těchto patentů je ukáže [5]. Drtivá většina elektrotechniků, která užívá pouze standardní tenzorovou analýzu a sebejistě tvrdí, že porozuměli Teslovu dílu, se velice mýlí. 

V dokumentu z roku 1865 Maxwell specifikoval svých 20 rovnic a jejich 20 neznámých. Kolem díla se rozpoutal lítý boj, protože tehdy ještě několik z tehdy tří tuctů elektrotechnických vědců na světě ovládalo quaternionovou matematiku. Před svou smrtí, v roce 1879, začal Maxwell přepisovat svou knihu z roku 1873 pro druhé vydání, s jednoduššími rovnicemi.

Po Maxwellově úmrtí si v osmdesátých letech 19. století zahrál hlavní roli v konverzi (redukci) jeho rovnic Oliver Heaviside -- brilantní vědec, samouk, který nikdy nenavštěvoval univerzitu. Tak vlastně vznikla současná vektorová algebra [6]. Heaviside, který z duše nenáviděl potenciály, prohlásil, že by "měly být v této teorii vyvražděny“. Redukovaný výtvor, na němž pracovali Heaviside, Gibbs a Hertz, vedl k extrakci čtyř moderních vektorových rovnic o nějakých čtyřech neznámých. Tyto rovnice jsou společně s Lorentzovým dalším zkomolením vyučovány na univerzitách jako "Maxwellovy“. Ve skutečnosti jsou Heavisideho dílem, navíc ještě ořezaným Lorentzovým symetrickým "regaugingem" -- rekalibrováním [7]. 


V nejranějších dobách výzkumu elektromagnetizmu se potenciály považovaly za matematickou smyšlenku; v důsledku toho byly všechny elektromagnetické fenomény připsány působení silových polí. Jakákoliv manipulace s potenciály, které nezměněné opouštěly síť silových polí, byla proto pevně a neměnně ustanovena jako potvrzení identičnosti všech systémů. Dnes už víme, že to tak není -- a využíváme toho  v kvantové mechanice a kvantové elektrodynamice, právě tak, jako u vyšší skupiny symetrické elektrodynamiky -- jenže hlavy ortodoxního spolku elektrodynamiků stále ještě hýčkají přežilé smyšlenky. 

Maxwellova původní teorie a ještě i její Heavisideho zkomolenina zná dva hlavní druhy elektromagnetických systémů: (I) ty, které jsou "v rovnováze" s jejich aktivním okolím, tedy ty, které z něj nemohou přijmout a využít [8] EM energii a (II) ty, které byly "vyvedeny z rovnováhy" s jejich aktivním okolím, takže z něj mohou EM energii volně přijímat a využít ji [9]. 

Termodynamický systém třídy I (rovnovážný) lze přirovnat k veslici, plovoucí na klidném rybníčku. Nemáme tu k dispozici žádnou "síťku pole“, takže pokud chceme uvést člun do pohybu, budeme muset "veslovat" a nepřetržitě vydávat sílu --  dodávat energii, abychom ho poháněli vpřed. 

Termodynamický systém třídy II (nerovnovážný) může být přirovnán k plachetnici na stejném rybníku za větru. Zde budeme muset vložit něco síly ke "kormidlování“, ale energii potřebnou k pohonu, nám zdarma poskytne vítr. Nyní ovšem naše loď "vykonává pohybem po vodě více práce“, než umožňuje síla (energie), vložená do ovládání kormidla. Jednoduše nemusíme veslovat, stačí uspořádat plachty lodi a kormidlovat. Rozdíl ve spotřebě energie, hnací sílu, dodává vítr, takže zákon o zachování energie není porušen. Jednoduše řečeno: Získáváme a kontrolujeme použití většího množství energie, než jsme sami museli dodat. 

Takový systém může být dokonce zcela "automotivní“, podobně jako větrný mlýn ve větru nebo vodní kolo pohánějící mlýn na obilí. Musíme zaplatit jen za postavení větrného či vodního kola a údržbu, ale nemusíme už dodávat žádnou další energii či sílu; jakmile je spustíme, poběží, dokud bude vítr foukat nebo proudit voda. 

Totéž platí pro elektromagnetické systémy: Maxwellova teorie se totiž vztahuje výhradně na proudící materii. Veškeré fluidní soustavy tedy mohou být teoreticky posuzovány jako maxwellovské systémy, protože rovnice jsou stejné a užívají analogické funkce. 

Než Lorentz překalibroval Maxwell--Heavisideho rovnice, daly se jen těžko řešit analyticky. Často byly vyžadovány numerické metody. Výpočty připomínaly noční můru kalkulace, užívané kdysi uprostřed 19. století, dávno před nástupem moderních počítačů i automatizovaných kalkulací. V době počítačů lze numerické metody přizpůsobit mnohem snadněji. 

Za účelem zredukování obtížnosti řešení rovnic, a hlavně vyloučení potřeby použití pracných numerických metod, byly hledány jednodušší "maxwellovské" rovnice. Lorentz je pak dále zredukoval "symetrickým překalibrováním" [10]. Nově vnucená symetrie však omezila míru svobodného užívání základních pravidel, podle nichž mohl být v libovolném elektromagnetickém systému podle potřeby volně zaměněn potenciál (a jeho energie). V systémech pokrytých Heavisidem redukovanou teorií ještě bylo možné měnit energetický potenciál. Avšak dalo se to provést jen vytvořením dvou nových, rovnoprávných protikladných polí. Tato pole pak "vzájemně soupeří o tah“, výměnou interního pnutí v systému, ale nevykazují žádnou externí práci (ta vyžaduje přítomnost síťky nenulového silového pole). Důsledkem je teoretické potlačení každého přebytku energie elektromagnetického pole, který by systém mohl převzít z okolí do sílyprosté hladiny potenciálu uvnitř soustavy. Soustavy tedy mohou být nabuzeny prostředím, které je stresuje, ale nemohou využít volný potenciál vnitřní energie k vykonání jakékoli externí práce. Aby vykonávaly práci, musí mít takové systémy dodatečný vstup energie, kudy vstupuje síťka silového pole. Systém zkrátka musí být dodatečně asymetricky překalibrován, aby tato stuace nastala. To znamená, že od doby, kdy si Lorentzem rekalibrovaný systém sám zakazuje prostředí, které by ho vybavilo "energií ze síťky pole“, musí tuto dodatečnou asymetrickou rekalibrační energii vkládat operátor nebo experimentátor. 

Když Lorentz upravoval rovnice, vyvolil z maxvellovských systémů prakticky pouze mnohem jednodušší "první třídu", která je v rovnováze s vnějším aktivním prostředím, a tudíž nezpůsobilou přijímat a využívat z něj jakoukoli "volnou energii" [11]. Důsledkem změny jsou rovnice jednodušší a lze je mnohem snadněji řešit analyticky. Tím ovšem kompletně neúmyslně vyřadil druhou třídu maxwellovských systémů -- těch, které jsou se svým aktivním prostředím v nerovnováze, a proto mohou volně přijímat přebytky potenciálu a energie ze síťky pole, v důsledku toho odhalit čistou sílu, a pak, při jejím využití, utrácet přebytky této energie vykonáváním práce pod externím zatížením.

Kvůli ulehčení matematického řešení rovnic, Lorentz svévolně bezděčně odhodil elektrický větrný mlýn i plachetnici a ponechal nám jen veslici. A elektrodynamika i elektrotechnika stále ještě oddaně používá Lorentzovsky rekalibrovanou podskupinu rovnic. Současné elektrické systémy -- navržené a konstruované podle symetrizovaných rovnic -- proto nebudou a ani nemohou přijímat a využívat energii četných "elektrických větrů“, které lze snadno změnit na  elektromagnetizmus [12]. Naši inženýři a priori využívají pouze "první třídu" maxvellovských systémů, a nikdy nepostaví systém druhé třídy. Většina z nich nikdy neuvěří, že tato třída existuje, protože prostě není součástí archaického, 137 let starého myšlenkového modelu. Jde o klasický proces, kdy jedno odvětví vědecké obce horlivě obhajuje zastaralou, nedokonalou verzi nějaké nauky, třebaže v jiném odvětví byla dávno objevena lepší, která ji plně nahrazuje.


Dva druhy systémů a dva druhy termodynamiky 

Máme zde dva hlavní směry termodynamiky (nauky o rozptylování a konverzi energie). První, nejstarší, je pro skupinu systémů pracujících v rovnováze s okolím. Rovnovážná termodynamika se týká jen systémů, které nepřijímají a nevyužívají výhod [13] vyplývajících z energetických rozdílů prostředí. Platí jen pro veslici, ne pro větrný mlýn a plachetnici ve větru, vodní kolo, solární článek, tepelné čerpadlo, apod. Do takového systému musíme vždy vkládat více energie než z něho dostaneme, protože část toho, co vložíme, se v něm promarní třením, vnitřními ztrátami, atd. Koeficient výkonu (výsledná práce děleno energií, kterou jsme vložili) je vždy menší než jedna. Ve zkratce COP<1.0 (coefficient of performance). Ve skutečnosti nikdy nemůžeme pokrýt režii [14] zařízení, která stavíme, protože mají vnitřní ztráty a jsou neúčinná.

Všechny konvenční energetické 
systémy proto vykazují COP<1,0, a tak tomu je už přes sto let. Lorentz a vysoké školy vybavují naše inženýry modelem, umožňujícím jen elektrické systémy podrobené "staré" termodynamice, která si vynucuje rovnovážné podmínky násilím. 

Druhá skupina termodynamiky zahrnuje systémy, které nejsou v rovnováze s jejich aktivním prostředím. Například Ilya Prigogine obdržel v roce 1977 Nobelovu cenu za svůj příspěvek k této termodynamice. Zkrátka a dobře, jde o skupinu aplikovatelnou na větrné a vodní kolo, plachetnici, solární článek, tepelné čerpadlo, atd. Vztahuje se na jednu třídu maxvellovských systémů, ale bohužel právě na tu, kterou Lorentz v důsledku symetrické rekalibrace svévolně odhodil. Protože tyto systémy mohou přijímat a využít přebytek volné energie ze svého okolí (mají síťku nenulového silového pole), mohou odevzdat více práce, než by vykonala energie, kterou jsme do nich vložili. Přebytek energie (odpovídající síťce silového pole) vykoná práci navíc, protože rozdíl ztrát soustavy je vyrovnáván z vnějšího prostředí (fyzikálního vakua). 

Běžné domácí tepelné čerpadlo je nádherným příkladem soustavy, pracující s termodynamickou nerovnováhou okolí (vnějšího ovzduší). Získává tepelnou energii z okolní atmosféry a využívá ji k vytápění. Podle jmenovitých podmínek dosahuje teoretického maxima COP = 8,22 [15]. Pro ochlazení domu naopak získává teplo zevnitř a rozptyluje ho do vnějšího ovzduší. I při vnitřních ztrátách dosáhne dobré domácí tepelné čerpadlo, za rozumných podmínek (nepříliš chladný vnější vzduch, atd.), COP = 4,0. Systémy s COP>1,0 jsou dobře známé -- ovšem s výjimkou elektrodynamiky, odkud je Lorentz jednoduše vystrnadil a naši elektrotechnici i věda v tom pokračují. Veškeré elektrické soustavy jsou už přes století navrhovány a stavěny ve shodě s Lorentzovým záměrným omezením původní nauky!


Šaráda okolo "stroje s věčným pohybem" je procvičování velmi špatného úsudku 

Za více než sto let zapustil u elektrotechniků a vědců hluboké kořeny mylný názor, že všechny elektromagnetické systémy (nejen Lorentzem rekalibrované) jsou "přirozeně omezeny" na COP<1.0, v souladu s železným dogmatem vzniklým kolem této sporné otázky. Toto tvrzení ovšem hladce vyvrací už samotná existence každého jednotlivého náboje a dipólu v univerzu [16]. Absolutní  většina elektrotechniků a vědců přes to všechno pevně věří, že elektromagnetický systém dodávající více energie, než do něho vložíme, je fyzikální nemožnost odporující zákonům přírody [17]. Snaha o jeho navržení je proto  považována za pokus vymyslet "stroj vytvářející energii z ničeho" a zastánci takových EM systémů jsou řazeni mezi "cvoky usilující o perpetuum mobile“. Přitom elektrodynamika, kterou sami užívají a vyučují, považuje za samozřejmost předpoklad, že každý náboj a dipól volně produkuje -- a nepřetržitě chrlí všemi směry -- EM energii, která mění energetickou hustotu časoprostoru a tvoří jeho přidružená pole a potenciály. Zkrátka, podle jejich vlastních definic a názvosloví, jsou blázny blábolícími o "věčném pohybu" -- tedy cvoky nejhoršího druhu... 

Pravdou je, že je fyzikálně vyloučeno sestrojit zařízení -- elektromagnetické či jiné -- které dodá více práce (přeměnou formy energie) než je využitelná energie, která je do něho vložena či k dispozici, ať už obsluhou nebo z prostředí, nebo obojím [18]. Příklad přístupu, který mám na mysli, demonstruje Bohrenův experiment [19], opakovatelný v libovolné dobré vysokoškolské fyzikální laboratoři, který na výstupu vždy poskytne více EM energie, než do něho experimentátor vloží (téměř 18× tolik!). Jiný příklad: Každý náboj a každý dipól ve vesmíru nepřetržitě poskytuje EM energii; nemusíme vynakládat vůbec žádnou energii, jakmile je jedno či druhé, náboj či dipól, vytvořeno a ponecháno v klidu o samotě.


Systém nepřetržitě získávající energii z vakua lze sestavit za pár korun 

Příroda ochotně poskytuje bohaté zdroje nekončící EM energie, volně k převzetí a použití kdekoli a kdykoli. Říká se jim "náboje" a "dipóly" -- nezřídka zdrojové náboje a zdrojové dipóly. Udělejte pokus a jednoduše položte elektretový či nabitý kondenzátor na permanentní magnet tak, aby se elektrické pole elektretu nebo kondenzátoru a magnetické pole magnetu křížily v pravém úhlu. Ta prostá věc tam bude ležet a vylévat rychlostí světla EM energii všemi směry, pokud ji ovšem necháte být a nezrušíte to. Po roce přesáhne výron energie vašeho zařízeníčka poloměr jednoho světelného roku -- daleko mimo sluneční soustavu -- všemi směry. Energie vyzářená do obrovského objemu okolního prostoru o poloměru jednoho světelného roku bude mít samozřejmě minimální hustotu. Ale je to klidné vylévání stále stejné dávky energie, neustálá výměna energetické hustoty s klidnou, větší částí prostoru. 

Dokonce i "konvenční" elektrodynamika souhlasí, že takováto soustava nepřetržitě emituje tok elektromagnetické energie [20]. Tatáž elektrodynamika nicméně "mnohomluvně mlčí" pokud jde o to, odkud tento trvalý výron EM energie pochází a proč vlastně vstupuje do náboje nebo dipólu. Neexistuje detekovatelný příkon EM energie k náboji či dipólu, ale je zde její měřítelný trvalý výstup. Každý náboj i dipól vytváří energii zdánlivě z ničeho, což pochopitelně dokonale popírá zákon o zachování energie, pokud by tomu skutečně tak bylo [21]. Protože klasická elektrodynamika není schopna podat vysvětlení, zůstávají její učebnice ohledně tohoto elementárního problému a jeho hlubšího smyslu velmi mlčenlivé. Přes toto ohlušující mlčení, klasická elektrodynamika implicitně předpokládá, že každý zdrojový náboj a dipól ve vesmíru je perpetuum mobile, volně a nepřetržitě vytvářející energii z ničeho. Toto buď naprosto popírá platnost zákona o zachování energie, anebo kdosi bude muset vysvětlit otázku původu zdrojového náboje. Střední cesta neexistuje, protože zdrojový náboj je reálný a všudypřítomný. A to všudypřítomné "cosi" rozlévá na všechny strany energii. 

Ukažme tedy prstem na samozvané kritiky a ptejme se slovy jejich oblíbeného slovníku: 


"Kdo tady vlastně je opravdový  cvok, blábolící o perpetuum mobile? Jak chcete hovořit o logickém uvažování, jste-li na jednu stranu ochotni implicitně akceptovat každý náboj a dipól jako perpetuum mobile, volně vytvářející energii z praničeho, a pak jedním dechem vznášet námitky, že nemůže existovat  elektromagnetický systém  dosahující COP>1,0!"

Veškerá elektromagnetická energie v libovolném elektrickém obvodu nebo zařízení pochází ze zdrojových nábojů a dipólů. Ten, kdo nemůže vysvětlit, kde a jak tyto náboje získavají energii, kterou vylévají ven, neví absolutně nic o tom, co doopravdy udržuje v chodu veškeré elektrické obvody. Protože příjem energie nelze pozorovat (měřit), musí přicházet v nějaké zvláštní a za normálních okolností nepoužitelné formě. Náboje pak musí převést přijatou energii do použitelné a pozorovatelné (měřitelné) formy a reemitovat ji tak, aby obvod mohl nějakou zachytit k svému "vybuzení“.
 

Otázka zdrojového náboje přivádí pozornost k jádru problému. Buď musíme úplně vyřadit zákon o zachování energie nebo připustit, že každý náboj a dipól je maxwellovský elektromagnetický systém s  COP>1,0, volně přeměňující tvar jakési pozoruhodné přijímané energie. Jako takový nepřetržitě vykonává "bezplatnou" práci, jíž je přeměna formy energie. Každý náboj a dipól volně přijímá virtuální elektromagnetickou energii, kterou nepřetržitě mění na pozorovatelnou elektromagnetickou energii. Dilema zdrojového náboje a jeho nepřetržitého výlevu reálné elektromagnetické energie je považováno za "nejobtížnější problém klasické i kvantové mechaniky" [22]. 

Až do roku 2000 se neobjevilo žádné klasické řešení dlouho znepokojujícího problému spojitosti mezi poli, potenciály a jejich energií, rozprostřenou v kosmu, a zdrojovým nábojem, který je produkuje. Základ řešení byl prezentován ve fyzice částic už v roce 1957, předložením důkazu existence porušené symetrie. V roce 2000 navrhoval autor tohoto článku formální řešení [23] v souladu s kvantovou teorií pole [24], částicovou fyzikou [25], kvantovou elektrodynamikou [26], a přehodnocením [12] Whittakerovy dvouvlnové dekompozice skalárního potenciálu [27]. V tomto řešení byl použit termín "giant negentropy
" (obří záporná entropie), protože náboj a dipól trvale a volně vstřebává, shromažďuje, organizuje a v pozměněné formě opět vysílá energii, získanou z fyzikálního vakua

*****

Protože každý náboj v každém okruhu je kontinuálně záporně entropický, pak myšlenková konstrukce entropie obvodů využívajících negentropické náboje musí obsahovat nějakou vlastnost, jíž tuto zápornou entropii potlačíme. Tento aspekt zde chceme ve zkratce vyložit.
 

Univerzity by se měly, což nedělají, zaměřit na hlavní spornou otázku: Co udělat pro zachycení, odklonění a jímání části volně proudící elektromagnetické energie, snadno získatelné z každého náboje a dipólu, a jak využít této volné výkonové kapacity, aniž bychom přitom narušili nebo zlikvidovali skutečný "zdroj energie“? Žádná univerzita, zdá se, nepracuje na tomto problému a také ne žádná z velkých laboratoří či významné odborné sdružení. V uvedeném problému se nicméně skrývá absolutní základ, naprosto nezbytný k pochopení původu elektřiny. Celebrovaný zbytek "odhalených záhad" slouží pouze jako psychologická zástěrka k tomu, aby nebylo rušeno pohodlí Lorentzem rekalibrované, zmrzačené klasické elektrodynamiky. 

Neexistuje vůbec žádná překážka bránící v získávání velkých proudů a gejzírů elektromagnetické energie z všudypřítomného vakua. Levně, snadno a trvale. Každý náboj a každý dipól to tak dělá. Není žádný problém vytvořit vítr volné "elektromagnetické energie" potřebný k pohonu i těch největších zařízení, na kterémkoli místě v kosmu, kdykoli. Ten jediný problém spočívá v konstrukci správného "elektrického větrného kola“, převádějícího, jímajícího a využívajícího část energie trvalého elektrického větru -- aniž bychom vyrovnali porušenou symetrii jeho zdroje (zdrojový dipól) -- a mohli používat (rozptylovat) takto soustředěnou energii při užitečné práci. Všechny nynější obvody s uzavřenou proudovou smyčkou jsou navrženy [28] tak, že polovinou nashromážděné volné energie zruší zdrojový dipól (generátoru i baterie). Druhou polovinu této energie tvoří elektřina v externím obvodu, jíž jsou nahrazovány ztráty ve vedení a užitečné zátěži. Větší množství nashromážděné volné energie je tedy využíváno k neustálému ničení zdroje "větru“, dříve než získá potřebný náboj. Musíme tedy ustavičně vkládat přinejmenším tolik energie k obnovení zdroje (dipólu), jako je potřebné k jeho zrušení. Ještě jednou, jinak: Musíme ustavičně vkládat další a další energii k obnovení dipólu -- jelikož inženýři nevědomky navrhují a konstruují obvody, které ho záměrně zruší, dříve než se okruh sám postará o napájení náboje. Ergo: Naši technici navrhují a stavějí elektrická zařízení, která sama zruší štědrý zdroj elektrického větru, rychleji než náboj stačí načerpat vlastní energii. Natolik stupidní energetické systémy pochopitelně mají COP<1.0, díky způsobu uvažování těch, kteří je navrhují. 

Podobá se to stavbě velkolepé, ale poněkud kuriózní plachetnice, která jakmile se ocitne ve větru, ustavičně rychle spouští dolů plachty, dříve než ji vítr může začít pohánět. Aby loď zůstala v pohybu, musí člověk pořád platit za neustálé rozvinování plachty, kterou loď vzápětí opět sama skasává. Tristní. Zatím co elektroinženýři a vědci jsou pilně zaneprázdněni tím, aby zachránili před vymřením elektrotechnickou technologii podobnou tomuto příkladu, vědecká obec nás horlivě ujišťuje o tom, že to, co praktikuje, je "velmi pokročilá elektrotechnická nauka“. 

Ve skutečnosti elektrárny uvnitř svých generátorů pořádají gigantický zápas sumo, úmyslně na něm prodělávají
-- a ztráty kompenzují našimi penězi.


Moderní pojetí vakua: "Prázdný prostor" obsahuje neomezené množství elektromagnetické energie 

O "vakuu" obvykle uvažujeme jako o prázdném prostoru, z něhož je odstraněn vzduch. Moderní fyzika ovšem ví, že "prázdnota" v prostoru vůbec neexistuje. Místo toho je naplněn aktivními částicemi, které se objevují a zanikají s neobyčejnou rychlostí. Fyzikální "vakuum" proto spíše připomíná divoce klokotající kotel [29]. Hustota energie tohoto kypění je tak velká, že doslova děsí mysl [30]. Kousek "prázdného prostoru" o velikosti kostky cukru obsahuje tolik "klokotající elektromagnetické energie“, že by mohla dodávat veškerou na Zemi potřebnou elektrickou energii po milióny let. Pokud bychom z této energie mohli extrahovat jen maličký zlomek v její elektromagnetické formě, mohli bychom ji použít k elektrifikaci zdarma, nebo téměř zadarmo. Potřebujeme jen "vtokovou soustavu" nebo "přepínač" toku energie, která pak vykoná hodně práce, třebaže sami vynaložíme jen malou nebo žádnou energii.


Může být elektromagnetická energie z vakua "polapena" a extrahována pro naši potřebu? 

Převládá široce rozšířená domněnka, že pokusy vytáhnout z kypícího vysoce aktivního vakua velmi mnoho použitelné energie jsou zbytečné. Ó ano! Je přijato, že maličký nepatrný Lambův posun [31] trajektorie jednoho elektronu v určitém atomu nastává v důsledku jeho interakce s energií vakua.

Jenže -- ačkoli u Lambova posunu jde o velmi nepatrný účinek na jediný elektron v jediném atomu, energetická hustota této interakce je vyšší než hustota energie na povrchu Slunce [32]!

Nesmíme zapomenout ani na Casimirův efekt [33] -- vakuem indukovanou přitažlivost dvou vodivých desek, pokud jsou vzájemně izolovány, avšak těsně u sebe -- rovněž vyvolává interakce energie vakua, ale to je také jen velmi malý efekt, který nelze považovat za použitelný [34].
 

Často slýcháme tvrzení -- většinou od elektroinženýrů, kteří obyčejně nejsou dobře obeznámeni s moderní fyzikou -- že extrakci a použití energie vakua nedovoluje termodynamika. To je zcela nepravdivé, což už jsme vysvětlili a precizně to demonstrovali Cole a Puthoff [35]. Termodynamika sice neříká, jak to udělat, ale technické řešení jednoznačně povoluje. 

Princip superpozice náboje a vlivu jeho všudypřítomného, výpočty a nesčetnými klasickými experimenty ověřeného pole, nám sděluje další velkolepou věc: Tvorba zdrojového náboje z přidružených polí a potenciálů je aditivní a přímo souvisí s jeho nárůstem. Z této příčiny lze usuzovat, že zdvoj-- či ztrojnásobení množství energie -- shromažďující a převádějící nabité částice (zdrojové náboje) v daném bodě -- znamená také zdvoj-- nebo ztrojnásobení výsledných potenciálů a polí (shromážděné elektromagnetické-- a energie lokálních elektromagnetických větrů) vyprodukovaných prvotním zdrojovým nábojem, a tak dále. 

Prokázaná narušená souměrnost koncentrace opačných nábojů -- například na koncích dipólu čili dvoupolarity -- vůbec nemusí mít malý efekt! K nabíjení jednotky "separovanými opačnými náboji" na obou stranách dipólu můžeme využívat tolik nábojů, kolik si přejeme, pokud je oddělíme a udržíme na uzdě vhodným účinným dielektrikem. V běžném elektrickém obvodu (mezi připojovacími svorkami generátoru nebo baterie), můžeme mít mnoho pozitivních a záporných nábojů, takže elektromagnetická energie extrahovaná z vakua může být velice silná. Jinými slovy, může být ihned vytvořen v podstatě tak silný dipól, jaký potřebujeme pro běžné specifické účely. Můžeme docela dobře vyprodukovat megawatt nebo dokonce 1000 megawattů energetického toku za sekundu vytvořením většího dipólu, složeného z většího počtu separovaných nábojů. 

Všechno, co musíme udělat, je jedenkrát zaplatit za vytvoření dipólu. Pak už ho ponecháme sobě samému a nedovolíme aby byl zničen stejně stupidním způsobem, jemuž dnes inženýři pravidelně vystavují své elektrické obvody a jejich náboje.

Druhý problém představuje jedinou skutečnou potíž, dělící techniky od snadné produkce levné, čisté elektrické energie, bez spalování fosilních paliv, jaderných tyčí, výstavby ropovodů, přehrad a tak dále, po níž všichni touží. Je to absence nutného velkorysého financování a organizace práce, na úrovni projektu Manhattan. Jenže ve skutečnosti je tato dokonalá teoretická představa vystavována jen pokračující kritice a výsměchu "strážců víry“. A toto je snad největší vědecká travestie naší doby, odhalující, kde je skutečná "Achillova pata" současné energetické nauky, která neví dokonce ani to, co se děje v jejích obvodech.


Může elektrické zařízení dodávat větší množství energie než do něho bylo dodáno? 

Doufejme, že teď už bude čtenář horlit: "Samozřejmě!" 
Připravujeme řešení vhodného přerušení a externího sběrného okruhu, který musí uvolňovat svou soustředěnou energii do výkonu, aniž by byl utlumen zdrojový dipól, dříve než získá náboj. Máme vše, co k tomu potřebujeme.

Zbývající problém je v jediné frázi: "... aniž bychom utlumili zdrojový dipól rychleji než získá náboj“. Jelikož to je jediný a poslední problém, bránící úplnému a definitivnímu vyřešení energetické krize, měla by na něm pracovat každá univerzita, každá energetická společnost a každá větší výzkumná laboratoř. Pravda je taková, že o to nikdo nemá zájem, nezajímá ho to a hlavně nemá zájem financovat tento výzkum.
 

Je to úloha volající po "nezabedněném myšlení“, mám--li použít módního slovníku. Jednoduše uvažujme o nabitém kondenzátoru nebo libovolném permanentním magnetu. Ty potvory volně extrahují a nepřetržitě chrlí reálnou elektromagnetickou energii z aktivního vakua. Jenže jak zadržet část tohoto toku energie, konvertovat zachycenou energii, povězme oscilací, a pak ji účelně použít -- aniž bychom zničili magnet nebo zcela potlačili náboj kondenzátoru? 

To je ta otázka a výzva pro bystré mladé postgraduální studenty a doktorandy. Jde o něco, co by národní vědecké nadace a národní akademie věd měly financovat jako nejvyšší prioritu. Ale oni dokonce ani nepřipustí existenci tohoto základního problému, natož aby financovali nějaké práce. 

Skutečnost, že tyto agentury nejsou schopny rozpoznat ani primární problém ve výrobě elektrické energie, poskytuje skličující obraz současné vědecké prozíravosti.


Proč nedoděláme a neprezentujeme takový systém sami? 

Teď už jste schopni vidět, že se naše systémy nejsou schopny pohánět samy, protože jsou specificky navrhovány tak, aby nemohly. Nastavení mysli vědců a inženýrů samotných je největším nepřítelem levné čisté elektrické energie, čisté biosféry a decentralizace energetických systémů neužívajících žádná paliva. Obvody s uzavřenou proudovou smyčkou jsou pro energetické systémy považovány za tak posvátné, jakoby je snesl sám Mojžíš z hory, vytesané do kamenných tabulek. Nebylo to tak. 

Mohu zde citovat Nikolu Teslu, jehož objev otáčení magnetického pole umožnil výrobu použitelných generátorů a elektromotorů: "Dnešní vědci vyměnili matematiku za experimenty a potulují se mimo rovnice a za rovnicemi a nakonec vymyslí funkční konstrukci, která nemá nic společného s domněle danou realitou." 

Chápu, že dobrý model je podstatou technologie. Ale pokud je tento model neadekvátní, pak by měl být buď korigován anebo nahrazen novou verzí odpovídající účelu. Jenže inženýři a většina vědecké obce rozvinuli smýšlení, které Lorentzem symetricky rekalibrované obvody s uzavřenou proudovou smyčkou a COP<1.0 považuje za železný přírodní zákon. Samozřejmě, že tomu tak není. Jde pouze o samy sebou limitované a samy sebe prosazující lidské vynálezy. 

Měli bychom si stále připomínat jedno strohé Evansovo prohlášení [36]: "Žádná teorie nemůže vyvrátit úspěšný a opakovatelný experiment, ale jediný úspěšný a opakovatelný experiment může vyvrátit jakoukoliv teorii." 

Vypůjčíme si ještě jeden Teslův citát [37] v naději, že se vyplní s ohledem na současné dogma, že jsou možná jen elektrická zařízení s COP<1.0: "... brzy to bude rozpoznáno jako jedna z nejvýznamnějších nevysvětlitelných úchylek myšlení, která vůbec kdy byla zaznamenána v historii vědy.“


Co je významného na většině moderních směrů elektrodynamiky? 

Lorentzem rekalibrovaná Maxwell--Heavisideho teorie, stavící na předpokladu netečného vakua, překroutila kvantovou mechaniku a fyziku částic na půlku století -- a všeobecná teorie relativity, jak dnes už víme, překroutila téměř na století pravý smysl zakřivení lokálního časoprostoru.

Protože aktivní vakuum a lokální zakřivení časoprostoru -- a jejich dynamika -- je pro elektrická zařízení "aktivním vnějším prostředím“, elektroinženýři a klasicističtí elektrodynamici uvažují o jakési vzdálené jednotné síti v interakci s obvodem. To je důvod proč byly maxvellovské systémy s COP>1.0 svévolně vyřazeny, a jsou navrhována, stavěna a vůbec přípustná pouze elektrická zařízení, která si sama vynutí COP<1.0. Nato sto let tloukli do hlav studentů, že tato absurdní parodie reprezentuje "přírodní zákon“. Je to dezinformace, propaganda a dogma a dokonalé znesvěcení ducha exaktního bádání a vědeckých úvah.
 

Správný vědecký myšlenkový rámec je skepticismus, mírněný otevřenou myslí. Pokud je někdo skeptický a dogmatický, není vědcem bez ohledu na rodokmen. Pokud je někdo přístupný názorům, ale nepřistupuje k nim skepticky, je vědecky naivní. 

Mezitím bylo vyvinuto mnohem více moderních elektrodynamických soustav, ať už v částicové fyzice či jinde. V moderní teorii jsou modely velmi silně založeny na teorii skupin. Jednotlivé skupiny symetrií jsou označovány výrazy jako U(1), SU(2), O(3), a tak dále. Vyšší skupina symetrie užívá algebru pro větší rozsah fyzikálních jevů, u nichž může být používána a lze v ní vytvářet modely. 


Obzvlášť velkou vyšší skupinu elektrodynamických symetrií tvoří elektrodynamika O(3), založená Evansem, Vigierem a dalšími, kteří vykládají své názory podle Evanse [38]. Evans prokázal že elektrodynamika O(3) je součástí Sachsovy sjednocené teorie elektrodynamických polí [39]. Elektrodynamika O(3) tak může být použita nejen k modelování "běžných" elektrodynamických teorií, ale i k modelování "exotické" jednotné teorie polí. Mimo to ji lze použít i v inženýrství, což umožňuje vývoj drasticky rozšířené elektromagnetické technologie, jež případně může rozvinout mnoho nových fenoménů [40], včetně antigravitačních efektů [41]. Přinejmenším jeden vysoce úspěšný antigravitační experiment provedl Sweet [42]. Hmotnost objektu na laboratorním stole byla skutečně redukována na 90%.


Proč se elektrotechnici nepoučí z moderní vědy? 

V tom jsou univerzitní profesoři prakticky jako všichni ostatní. Po více než sto letech je standardní dogma v elektrotechnice tak hluboce zakořeněno, že nikdo nepochybuje o platnosti pokřivených a okleštěných rovnic. Einstein říkával: "Jako kdybychom je vypili s mateřským mlékem." V zákulisí samozřejmě působí i velice silné finanční zájmy -- o nichž Winston Churchill utrousil pouze poznámku jako o "značných úkladech" -- s uvažovaným výnosem několika triliónů dolarů ročně. Tyto skupiny si nepřejí, aby se na současné energetické nauce a technologii něco dramaticky měnilo, a už vůbec netouží po něčem, jako je "bezpalivové elektrické zařízení získávající levnou energii z vakua“. Bylo "dohodnuto“, že cesta takzvaného "pokroku" v energetickách systémech do budoucna povede přes palivové články a obtížnou vodíkovou technologii. Tím dostanou ochránce životního prostředí z bojiště a do defenzívy, protože budou moci ukázat, jakého "pokroku" bylo dosaženo v rámci očisty biosféry. 

V konečném součtu je to stále všechno jen o penězích a moci a o tom "kdo se chystá být velkou opicí“. Dominantní postavení je stále ještě jednou z primárních motivací lidstva, příslušníky vědecké obce nevyjímaje. 


Ohromná systémová chyba v elektromagnetické vědě, tíhnoucí k defektnímu dávnému energetickému modelu, přežívá zásluhou "setrvačností nauky" a netečnosti vůči dogmatu, vytvořenému před více než stoletím. Věda nemění svá ochraňovaná dogmata po přátelské přímluvě, ale až po zlomyslném a vytrvalém boji, připomínajícím střet se zlým psem -- a ten mnohdy skončí až tehdy, když "staří psi" vymřou a navždy zmizí z cesty. Jak řekl Max Planck [43]:

"Důležitá vědecká novinka si zřídka vytvoří cestu postupným získáváním a konverzí oponentů -- z Šavla se málokdy stane Pavel. Většinou je to tak, že její odpůrci postupně vymřou, a narůstající generace se s ní seznámí už od začátku." 


Je součástí lidské povahy, že se silně vzpírá novým myšlenkám, obzvlášť převratným. Schopenhauer to vypíchl těmito slovy: "Pravda se uplatňuje ve třech krocích: 1) Je zesměšněna. 2) Je zuřivě odmítána. 3) Je přijata jako samozřejmý, očividný fakt." 

Právě teď je energetická nauka COP>1.0 a její pojmy ještě na prvním Schopenhauerově stupni, malý kousek přes jeho hranici, a chystá se prorazit druhým stupněm až do třetího.
 

Klíčový problém je, že každá věda musí být podporovaná (hlavně finančními prostředky). Někdo musí zaplatit laboratoře a vědce, vybavení, provoz a tak dále. Vědecká obec "tančí tak, jak si přeje ten, kdo za tanec platí" a je organizovaná pod přísným dohledem toho, kdo ji financuje a kontroluje kolik, kde a za co může být utraceno. 

Směr vědeckého výzkumu je tedy silně ovládán regulací výzkumných fondů. Skutečný důvod, proč se neprovádí právě tento druh výzkumu spočívá v tom, že akademici dosazovaní do administrativního a kontrolního managementu jsou odměňováni -- nezřídka velkoryse -- za udržování statu quo a aktivity, sloužící pouze "přírůstkovému zdokonalování“, než za gigantické skoky. Vědcům, postgraduálním studentům a doktorandům navíc hrozí profesní likvidace nebo přísný trest, pokud se "zatoulají k nesmyslu ze starých časů" -- domnělému "perpetuu mobile“, nazývanému EM systém s COP>1.0. Vědecký "spolek" je organizace velmi podobná kartelu, který se sám prosazuje a replikuje. Vědci smí pracovat jen na tom, co může přivábit dotace. Jsou -- ve většině případů -- financování jen tehdy, pracují--li na pohodlných a již "pevně zavedených" záležitostech. 

Hlavní vina spočívá na bedrech leaderů vědecké obce, například národních vědeckých nadací a akademií věd, a ve způsobu jakým informují své vlády ohledně potřeby finančních prostředků na výzkum energie. V důsledku toho je například i Americký patentní úřad velice ostýchavý, jde--li o poskytnutí jakéhokoli patentu, který zmiňuje či obsahuje COP>1.0 EMS. Něco podobného je jednoduše považováno za věc odporující přírodním zákonům, a proto a priori řazeno mezi "nesmyslná perpetuum mobile“.


Nepředpovídá snad současná teorie chování veškerých elektrických obvodů přesně? 

Kdepak! Obvody neustále vykazují abnormální chování a nepochopitelné reakce. Dosud dokonce nebyla správně pochopena ani řada zcela základních jevů. Bylo například rozpoznáno asi 200 magnetických efektů, ale jen necelých 100 z nich bylo zcela pochopeno. Úroveň chápání zbytku kolísá od "trochu" do "vůbec ne“. 

Pokud jde o nelineární obvody, může být fenomenologie úplně nezvyklá. Viz citace Ogorzalek [45]: 


"Veškeré reálné systémy jsou nelineární povahy. Tento prostý postřeh je pravdivý i pro elektřinu a elektronické obvody, třebaže mnoho z nich bylo navrženo k tomu, aby vykonávaly lineární transformace signálu... ... v mnoha případech navržený obvod po realizaci funguje velmi neočekávaným způsobem, zcela odlišným od toho, pro nějž byl navržen. Ve většině případů se odborníci nezajímají o příčinu a mechanizmus chybné funkce; obvod, který se nezhostí toho, co se od něho očekávalo je pro ně nepoužitelný a musí být vyřazen nebo přepracován...." 

    "... elektrické a elektronické obvody představují skupinu reálných fyzikálních systémů, umožňujících relativně snadná pozorování a měření... Tento 'experimentální komfort' umožňuje důkladná studia, potvrzující existenci neznámého neočekávaného chování u většiny typů elektronických okruhů. Postiženy jsou oscilátory, filtry, přístrojové vybavení, napájecí zdroje, obvody PLL, elektrické stroje, mikrovlnné obvody, elektrooptické systémy a tak dále. Hlavní problém nastává při interpretaci experimentálních dat." 


Další příklad. Dodnes ještě není známo, že "otevřenou cestu" objevil a využil také Gabriel Kron [46], jeden z našich významných vědců. Kron nikdy nepřipustil zveřejnění úplného expozé své metody, s jejíž pomocí mohl produkovat proud mezi libovolnými částmi okruhu, i když nebyly propojeny. Lynn a Russell [47] to popsali takto:

"Kron nikdy nepublikoval detaily své metody sestavení samoorganizačního mnohostěnu, ačkoli jím publikované výsledky ukázaly, že v tomto stavu má některé pozoruhodné vlastnosti, související s harmonickým integrálem, na znásobení spojených prostorů." 

Pro nezasvěcené: Ve vícenásobně propojeném prostoru může být libovolná energie zdánlivě na dvou nebo i více místech současně. V rozporu s naším poznáním, některé části fyziky opravdu takto fungují. Jde o to, že pokud někdo vloží třeba 100 joule energie do nějakého bodu v prostoru, zůstane tam, přestože se pro pozorovatele souvislého prostoru současně objeví také v jiném bodě, což se mu jeví jakoby se tam "vytvořila“. Ale netvoří. Místo toho jde o porušenou symetrii zachování energie v samostatně připojeném prostoru, která má za následek vyšší symetrii v násobku připojených prostorů. Zákon o zachování energie nemusí mít vždy tak jednoduchou formu, jak bychom se mohli domnívat v našich naivních představách, či jak to stojí takřka ve všech učebnicích. Na energii v násobku spojených prostorů je často odkazováno jako na kvantový potenciál. Bohmova ohromná teorie skryté proměnné v kvantové mechanice [48] užívá kvantový potenciál, a předkládá případně inženýrsky zpracovatelné záležitosti, které jsou dosud považovány za nemožné. Tato teorie poskytuje všechny potřebné prognózy i odpovědi na současné problémy a experimenty, a je stejně platná, jako dosud užívaný, ale mnohem limitovanější Bohrův výklad. Ve skutečnosti se zdá že Bohmova teorie nabývá převahy s každým dalším rokem [49].


Proč tedy vědci a inženýři nevyvinou energetické systémy, extrahující elektrickou energii volně z vakua? 

Vědci nepátrají po elektrické energii z vakua, protože vědecký establishment nepřipustí, aby byl takový výzkum financován. Nikdo nemůže vyučovat to, co není povolené. Kdo se do toho pokusí pustit na vlastní pěst, nezíská žádné financování, jeho odborné práce se nedočkají publikace a jeho "kolegové" ho zničí. Nakonec bude šťastný, když najde zaměstnání v restauraci s rychlým občerstvením (ale spíše půjde čistit veřejné záchody, protože pomocné práce v kuchyni jsou vyhraženy studentům. p. překl.)

Stal se z toho vlastně jakýsi "uzavřený policejní systém" pečující o ochranu vlastních dogmat. Posuzovatelé s konečnou platností odmítnou zájemce o financování, pokud předložený projekt ohrožuje jejich vlastní zájmy. Charles McCutchen, fyzik na NIH, to například staví takto: "Panstvo [v komisi posuzující žádosti o přidělení grantu] těží ze svého postavení umožňujícího vtahování peněz na vlastní pole a z možnosti zamezit provádění převratného výzkumu, jehož výsledky by je mohly pokořit a ohrozit jejich profesionální pozici. V jejich zájmu je tedy schvalovat nákladné, ale přízemní návrhy.“


Vědecké časopisy ale jistě budou pohotově publikovat pokrokové novinky, nebo ne?

Opět to tak není. Cituji George [50]: "... největší revoluce ve vědě probíhá mimo dosah ušlechtilé arény renomovaných vědeckých časopisů, a to z dobrých důvodů. Filozofie, kterou se tyto časopisy řídí, prakticky předem vylučuje publikaci myšlenek, které by byly výzvou danému současnému konsensu.“
 

Z tohoto zřetele bylo uveřejnění dvou dokumentů o elektromagnetických systémech s COP>1.0 [40] Alpha Foundation Institute for Advanced Study (AIAS -- "Alfa -- nadace společenství pro pokrokové studie“) ve Foundations of Physics Letters malým zázrakem. Vzhledem k tomu, že AIAS bylo umožněno zveřejnit i několik dalších dokumentů, rovněž pojednávajících o energii z vakua [51], se zdá, že se v monolitickém bloku opozičního odborného tisku přece jen otevřela nepatrná štěrbinka. Před námi je ale ještě velmi, velmi dlouhá cesta, než budou podobné dokumenty ochotně publikovány, přestože jsou pedantsky připraveny a po odborné stránce zcela bez vady.


Nestačí jen jeden odborný článek? Proč takové množství písemností?

Na to dobře odpovídá Landauer [52]:
 

"Kdysi jsme bývali schopni říct věci jedenkrát, a když byl obsah sdělení rozumný, měl velkou šanci stát se trvalou součástí struktury. Dnes je jednotlivá publikace ztracena; jestliže něco řeknete jen jednou, bude každý předpokládat, že jste mezitím změnili mínění, a proto to musíte publikovat opakovaně. Kromě toho je to pohonnou látkou pompézního publikačního objemu, takže i proto je žádoucí, abychom se opakovali." 

Jde o jeden z poněkud nešťastných aspektů, sloužících k posouzení "míry vědeckého úspěchu a produktivity". Price před téměř čtyřmi desetiletími poznamenal [53]: 

"Máme--li nalézt nějakou rozumnou definici, můžeme říct, že asi 80 až 90% všech vědců, kteří kdy žili, žije dnes. Nyní záleží jen na tom, jak koho ocenit a zhruba posoudit -- zda podle skutečné práce nebo podle publikační činnosti, inklinující k tomu, že se do 10 až 15 let zdvojnásobí." 

V naprosto převažující hromadě jiné vědecké literatury a díky jejímu jako nikdy předtím expandujícímu objemu se předmět pojednání, není--li rozsáhle publikován v četných novinách a rozmanitých žurnálech a časopisech (jako třeba i ve WM magazínu), zkrátka může úplně ztratit v divočině. 

V oblasti dostupných energetických systémů s COP>1.0 ještě stále zuří boj o místo na slunci, přičemž postup opozice nabývá zlověstného, talibanského charakteru. Zastánci jsou napadáni se zlomyslností, jejíž obdobu těžko nalezneme v análech historie vědy. Málokdo dokáže psychicky unést takový tlak.

Zde je příklad jednoho způsobu zvráceného útoku primitiva, provedeného na renomovaného vědce, který se zabývá chladnou jadernou syntézou (fúzí. Došlo k němu v době, kdy rozmanití vědci v četných laboratořích několika zemí na tomto poli provedli či replikovali více než 600 úspěšných experimentů:
 


"Jak stupidní si myslíš, že jsme? Hodnotím tebe i tvé kolegy jako spolek naprostých podvodníků nebo úplně duševně chorých. Neexistuje žádný známý fyzikální princip, který by podepřel výsledky, kterých, jak tvrdíte, může vaše technologie dosáhnout, a neznáme žádný spolehlivý argument, proč by taková metoda vůbec měla existovat." 

Ve vědě má člověk důvěřovat experimentálním výsledkům a přijímat je, pokud jsou opakovatelné. Nezáleží na tom, zda je při experimentu k dispozici "známá fyzikální metoda“, nebo zda šlo o "spolehlivý úsudek, vedoucí k důkazu“. Buď budeme dodržovat toto železné pravidlo vědecké metody, nebo ji odstraňme úplně a praktikujme aplikaci "pravd daných autoritami a dekrety“. Mimo to, nazvat více než 100 vědců, kteří provedli úspěšné experimenty nebo jejich replikace, podvodníky nebo šílenci, je útok naprosto ad hominem, který nemá žádné místo ve světě vědeckých metod.

Každý historik vědy může citovat tucty a tucty případů, kdy samotná vědecká obec nemilosrdně udusila nové významné vědecké objevy. Věda vždy měla a nepřestává plodit temné skvrny na své historii.


Jak tedy hodláte uvést do praxe nauku o "elektrické energii z vakua“? 

Odstartuje to okamžik, kdy jeden nebo více vynálezců a výzkumníků nějakým způsobem získá dostatečné finanční prostředky a vědeckou podporu (bude muset platit vědce sám) na vývoj jednoduchého, možná neotesaného, ale snadno replikovatelného elektrického zařízení s COP>1.0 a umístí ho na světový trh.

Ale i pak to bude nejspíš muset udělat mimo Spojené státy. V opačném případě ho americký vědecký establishment zničí zneužitím legálních či použitím nečistých prostředků. Ale nejspíš druhým způsobem.

Jim Watson demonstroval použitelný systém 8 kW automotivního generátoru na národní konferenci -- a pak patrně přijal "nabídku, již nešlo odmítnout“. On i  jeho rodina jednoduše zmizeli z dohledu a přerušili veškeré kontakty s přáteli, včetně mne. Jsou naštěstí naživu, ale zůstávají velmi, velmi potichu. Žádné Watsonovy systémy se nedostaly a patrně nikdy nedostanou na otevřený trh.

Steve Marinov byl zabit v cizí zemi a jeho tělo bylo shozeno z vrcholu stavby, aby to vypadalo na sebevraždu. Úkladný vrah používající pušku s tlumičem střílel na Sweeta, který měl velké štěstí. Byl už starý a klopýtl a upadl na schodech, právě když vrah stiskl kohoutek. Kulka hvízdla nad jeho pravým uchem v místě, kde měla být jeho hlava. Od té doby se choval velmi paranoidně, když jsem zavedl řeč na jeho úchvatný agregát či na pokračování v jeho vývoji. Přitom jsem s ním předtím pracoval řadu let.
 

Užil jsem si svůj díl podobných zlomyslných "šprýmů“, hluchých telefonátů a ústrků, ale nechci tyto incidenty zveřejňovat. Jen prostý příklad: Kawaiho patentovaný motor [55] by produkoval COP>1.0, pokud metoda bude aplikována na vysoce výkonný magnetický motor, startující (jak říkají lidé od Hitachi) se 70- 80% efektivitou. Podali jsme výklad funkce Kawaiho motoru, umístili ho na internet a Kawai se spolupracovníky nás nato navštívil v Huntsville. Na jeho naléhání jsme začali jednat o dohodě, podle níž bychom vyráběli a celosvětově obchodovali jeho systémy; Kawai již postavil automotivní systém s uzavřenou smyčkou v Japonsku. Hodlal také financovat celý projekt. Ve čtvrtek jsme pozdě odpoledne dosáhli ústní formy dohody.

V noci nato dorazilo ve velkém spěchu proudové letadlo z Los Angeles, se zástupci Yakuzy na palubě. Ráno byl Kawai vyděšený a všichni jeho lidé se třásli strachy -- bylo zřejmé, že Yakuza převzala úplnou kontrolu. Kawai už nekontroloval svou vlastní společnost, svůj vynález ani svůj vlastní úděl. Netřeba dodávat, že Yakuza neprodleně stornovala předchozí dohodu; tečka a konec. To vše se stalo přímo před mýma očima a před očima mých spolupracovníků, takže zde je mnoho svědků. Zástupci Yakuzy pak rychle sbalili dva Kawaiho motory, které jsme vlastnili a odešli. Ani Kawaiho motor se tedy nikdy neobjeví na světovém trhu. Také několik dalších japonských COP>1.0 elektrických zařízení bylo Yakuzou zakázáno [56]. K nejednomu podobnému incidentu -- včetně vražd -- došlo v posledních desetiletích právě ve Spojených státech. Další se teprve přihodí.

Jediná síla, která světu pravděpodobně s konečnou platností vnutí COP>1.0 systémy, je internet. Pro začátek si výzkumníci mohou celosvětově vyměňovat ohromnou škálu informací a vědomostí. Moje webová stránka, 
http://www.cheniere.org , je příkladem toho, jak se vyčerpaný starý pes pokouší zveřejnit důležitou zprávu o tom, co objevil -- nebo věří, že objevil -- a dává to volně k dispozici studentům, profesorům, vědcům a výzkumníkům, kteří projeví zájem. Jean--Louis Naudin a jeho webová stránka, http://members.aol.com/jnaudin509/ , je dalším příkladem. A je zde i mnoho jiných. 

Na internetu je samozřejmě i spousta dezinformací. Čtenář si to musí umět v klidu prosít sám. Co se mne týče, obsáhle cituji odkazy, takže si zainteresovaná strana může sama zkontrolovat zda to, co cituji, odpovídá tomu, co citovaní skutečně řekli a udělali. Stručně řečeno, stavím na vzdělávání, ne na slepém přijímání dogmatických prohlášení. Rovněž zamýšlím předat zainteresovanému mladému badateli vše, co jsem odhalil během 30 let velmi tvrdé práce, aby takříkajíc nemusel znovu objevovat všechna ta kola. Může jednoduše začít tam kde jsem dnes a dojít mnohem dál. Je velmi povzbudivé, že se i mnoho dalších výzkumníků začíná dělit o své zkušenosti a objevy.

Co se mne týče, velmi usilovně jsem pracoval na předložení platných základů legitimní teorie možných COP>1.0 EM systémů. Mé úsilí vyvrcholí letošní publikací mé knihy [57]. Protože stále více výzkumníků bude mít úspěch, nakonec vše s konečnou platností získá dostatek hybnosti k definitivnímu "přerodu“. A až pak vědecká obec obrátí a dovolí na věci pracovat bystrým mladým postgraduálním studentům a doktorandům, jimž poskytne potřebné granty, rozvine se nauka i technologie raketovým tempem.

Potom to přirozeně bude přesně tak, jak řekli Planck a Schopenhauer. Náhle to nejen všichni budou "vědět po celou tu dobu“, ale budou těmi, kteří na to přišli mezi prvními...
 

Každá země musí brzo dostat levnou čistou elektrickou energii z vakua a rychle vyvinout automotivní elektrická zařízení, jinak už žádný národ nikdy nebude žít v bezpečí. Radikálové a teroristé se postarají o to, abychom energetickou válku prohráli.

Elektrická zařízení s COP>1.0 se, podle mého názoru, stávají mravní i národní nevyhnutelností. Buď je vyvineme a celosvětově zavedeme anebo tato civilizace zahyne, tak jednoduché to je.

Poznámky a reference

Článek vyšel ve třetím čísle časopisu WM magazín

http://www.gewo.info/ve/ve-02.htm