Velesova kniha – stálá záhada

Velesova kniha – stálá záhada

O "Velesově knize" se psalo už mnohokrát.

Ale stojí za to se k této záhadě stále vracet. 

Nález Ali Izenbeka

Srpen 1919. Rusko prožívá trauma občanské války. 14 kilometrů od okresního města Volchansk, v provincii Kursk, rozbořil kdosi neznámý statek pánů Madonských - Velikij Burluk.

Hospodáře nemovitostí brutálně zavraždili. Krátce poté se v okolí nacházel oddíl bělogvardějců, jehož součástí byla baterie námořního důstojníka, ale zároveň známého malíře Theodora Arturoviče (Ali) Izenbeka.

Theodore Arturovič vešel do rozbité budovy. Nikoho v místnostech nenašel, zašel do knihovny, kde našel stopy vandalismu: všechny skříně byly vyprázdněny, knihy ležely na podlaze.

Izenbekovi něco zaskřípalo pod nohama, a když se sehnul, viděl dřevěnédesky, popsané nějakými jemu neznámými znaky. Tak byla nalezena slavná "Velesova kniha“, která byla opakovaně deklarována jako padělek, o který však přesto neklesá zájem odborných kruhů ani nadšenců.

Ali Izenbek, který vystudoval důstojnickou Mořskou školu a Akademii výtvarných umění, byl rozumný člověk, který si okamžitě uvědomil, že se mu podařilo najít něco velmi cenného.

Nařídil vojákovi, který ho doprovázel, složit dřevěné desky do pytle a dobře jej střežit. A když o tři roky později, po mnoha peripetiích se Izenbek dostal do Bruselu, osud ho svedl s novinářem Jurijem Petrovičem Miroljubovem. Tomu se Theodor Arturovič poprvé svěřil o svém objevu.

Miroljubov, vášnivě se zabývající slovanskou historií, si okamžitě uvědomil jeho význam. Všech 43 stránek dřevěné knihy byly přibližně stejné velikosti - 38 až 22 cm o tloušťce 6 až 10 mm. Destičky byly velmi poškrábané a poškozené. Lak nebo olej, pokrývající jejich povrchu, se začal odlupovat.

Některé desky byly narušeny červy, jiné byly sedřeny. Desky byly spojeny dvěma řetízky, pro které byly vyvrtané otvory. Při tom část desek byla spojena jako kniha, část desek jako kalendář. Písmena byla vyryta nějakým ostrým nástrojem, a do vrypů byla vtlačena barva. To vše bylo zalité jakýmsi lakem. 

Písmena byly přitlačeny jeden k druhému bez mezer, někdy i bez jakékoli známky začátku a konce vět i slov. Abeceda knihy je velmi zvláštní, nikde jinde se nevyskytující: primitivní cyrilice s přidáním několika neznámých písmen – celkem 25 písmen a dvě dvojhlásky.

Studie: thriller nebo detektivka ?

Od roku 1925, celých dlouhých čtrnáct let, kopíroval Jurij Petrovič Miroljubov text z desek buď v přítomnosti majitele, nebo zamčený v jeho ateliéru.

Bylo mu také umožněno vytvořit několik fotografií. Čtení textů se ukázalo jako mimořádně obtížný úkol. Někdy byl nucen Mirolubov přepisovat text písmeno po písmenu, a slovo od slova, aniž by znal jejich význam.

Postupně však zvládl jazyk i abecedu "Velesovy knihy“. Práce mu šla lépe, a do roku 1939 byly vytvořeny kopie všech desek.

Tito lidé byli prakticky jedinými svědky o původu "Velesovy knihy“. Na počátku druhé světové války, Theodor Arturovič těžce onemocněl a zemřel ve svém domě 13. srpna 1941.

Miroljubovi odkázal Izenbek svůj dům, ale ten ho nemohl převzít – vše bylo zabaveno německou tajnou službou a SS, která zajisté doklady starobylosti Slovanstva zničilo. Existuje i verze, že za vším stála v zákulisí pověstná Ahnenerbe.

Známý spisovatel A. I. Asov Kresen se domnívá, že kniha byla ukradena zaměstnancem Bruselské university M. Sheftel, když pracoval pro Anenerbe. Po válce propadl drogám.

V roce 1953 jeden nízkonákladový časopis napsal, že z Belgie k nim došly snímky několika desek. Zdálo by se, že část jich uniklo zničení.

V té době došly zprávy o existenci "Velesovy knihy" k sekretáři muzea ruského umění v San Francisku A.A. Kurenkovovi, známému aktivistovi různých antikomunistických organizací a monarchistovi, vydavateli a šéfredaktorovi časopisu „Herald of Truth" (Věstník Pravdy“). Díky němu se objevily první časopisecké statě o nálezu Izenbeka a fragmentární překlady „Velesovy knihy“. 

V polovině padesátých let, vstoupil do korespondence s Miroljubovem etymolog vědec S.J. Paramonov, žijící v Austrálii. Ten, když od něj obdržel kopie desek, zkoumal je a část z nich uveřejnil ve své knize, vydané v Paříži, Mnichově a Winnipegu pod pseudonymem S. Lesnoj.

Byl to právě Paramonov, který popsal dosud bezejmenné desky "Velesovou knihou," a písmo, kterou je sepsána - "velesovice.“ Během dalších let se překladem a výzkumem "Velesovy knihy" účastnila řada dalších učenců: Skrypnik, Rehbinder, Lazarevič, Kačur, Sokolov, Kirpič, Tvorogov a další.

Vývody vědců se různí

Oleg Viktorovič Tvorogov, doktor filologie a autor jednoho z překladu „Slovo o pluku Igorově“, díky němuž „Velesova kniha“ vyšla v roce 1990 poprvé v SSSR v kompletní podobě, nakonec dospěl k závěru, že je to chytře vymyšlený padělek.

Ještě předtím ke stejnému závěru došel jeden z předních odborníků sovětské historické vědy, akademik B.A. Rybakov a celá řada domácích filologů. Nicméně, doktor filologie J.K. Běgunov naopak považuje starý text za pravý.

Pravost knihy podporoval známý profesor Milánské a Bělehradské univerzity, spolupracovník Ústavu raněslovanských výzkumů v Londýně Radivoj Pešič, stejně jako jeho kolega, doktor filologie Radomil Mirojevič.

Co je to vůbec za "knihu"?

Podle žánru se blíží historické kronice, nebo letopisu, ale není to úplně přesné. Není v ní jasná a chronologická posloupnost. "Velesova kniha" zahrnuje chvalozpěvy k bohům, argumenty k potřebě slovanské jednoty. 

Může se to zdát divné, ale tato památka starověké literatury se nejvíce podobná vášnivému, vzrušenému eseji na historické téma, napsané ruským intelektuálem daleké, možná až pohanské éry, který znal historii a náboženství své rodné země, vlastence a Panslavistu, zastánce jednoty slovanských národů.

"Velesova kniha" měla být a do jisté míry se stala senzací, ale ne takovou, která by vzrušila milióny lidí. Spíše vnesla neklid do myslí úzkého okruhu odborníků. A je dobře, že se o nález někdo zajímá.

Je ale otázka, zda v dávných dobách měl někdo zájem, aby se stala "Velesova kniha" senzací? To sotva. Rusko v těch letech mělo jiné starosti. „Velesova kniha“ však ukazuje Slovanstvo daleko starší, než se dříve myslelo. U ruského emigranta na Západě nebyl zrovna zájem vyvolávat senzace o velikosti Ruska.

Autor "padělku" je znám?

Existuje podezření, že autorem padělku je knihovník a antikvář Alexander Ivanovič Sulakadzev, který žil v první polovině XIX. století. Šlo o vysloužilého armádního poručíka ruské armády a gruzínského dědičného šlechtice.

Byl znám jako držitel mnoha rukopisů a kuriozit, mezi nimiž byly údajně starověké rukopisy na pergamenu, na kůži, na březové kůře, svitky a knihy z dávných ruských védických  chrámů, obrovské množství křesťanských knih, stejně jako arabských a řeckých knih, dále staré gruzínské rukopisy, knihy Hunů, Povolžských Bulharů a Permjaků. Jeho knihovna čítala více než 2000 svazků! Sulakadzevova sbírka obsahovala dost podivné věci, jako třeba obrázkový Korán. Povídalo se, že byl vlastníkem dokumentů z knihovny Anny Jaroslavny, dcery knížete Jaroslava Moudrého a královny Francie - část z nich byla psaná runami a hlaholicí – což byla předchůdkyně cyrilice. Tyto dokumenty pocházely z knihovny, která byla vyvezena na počátku buržoazní revoluce z Francie odhadcem Petrem Dubrovskim, zaměstnancem ruského velvyslanectví. Takové dokumenty se mohou snadno stát nepříjemnými pro všechny druhy vlivných sil.

A není nic překvapivého, že po smrti Sulakadzeva jeho sbírku rarit, ve které nikdo "Velesovu knihu" neviděl,  postupně vyplenili. Finančními potížemi zatížená vdova postupně vše rozprodala během čtyřiceti let.

Další informace pro i proti:

(1)    https://www.tissa.cz/forum/Velesova_kniha.pdf 
(2)    Asov A.I.: Velesova kniha. Dobra, Praha, 2002. ISBN 80-86459-24-1
(3)    Dvořák, O.: Tajemná kniha Velesova. Fantastická fakta č. 9, 2002
(4)    https://cs.wikipedia.org/wiki/Velesova_kniha  
(5)    https://bnw-nwo.wz.cz/history/o-runach-velesovy-knihy.pdf 
(6)    Blažek, Vladimír. Velesova kniha aneb o věrozvěstech a jednom padělku. 2004. Online: https://www.feudum.eu/view.php?cisloclanku=17 
   
Z časopisu ZAZ č. 5, 2010