Michael Reynolds o pražské zemělodi a velkých zadcích

18.06.2012 12:46

 

Michael Reynolds o pražské zemělodi a velkých zadcích

Do širšího povědomí vešel před dvěma lety díky dokumentárnímu snímku Architekt odpadu. Svět ale zná jeho zemělodě, soběstačné domy-stroje, které se starají o své obyvatele, už čtyři desítky let. Na pozvání občanského sdružení Ekofilm zavítal Michael Reynolds do Česka a v Praze možná postaví dům.

Michael Reynolds je americký architekt sídlící v Novém Mexiku. Brzy po dokončení studií na University of Cincinnati v roce 1969 začal rozvíjet svůj koncept udržitelné architektury. Již od počátku sedmdesátých let experimentuje se stavěním z recyklovaných materiálů – používá mj. hliníkové konzervy, plastové lahve či použité pneumatiky vyplněné hlínou. Pro stavbu domu Thumb (1972) využil speciálně navržené cihly z plechovek od piva, které si nechal o rok později patentovat. Své stavby nazývá Earthship Biotecture a jedná se o pasivní, solární, mimo sítě umístěné udržitelné bydlení. Earthship (zeměloď) je pasivní solární dům vyrobený z přírodních a recyklovaných materiálů. Biotektura je způsob navrhování domů a prostředí s ohledem na jejich udržitelnost. V roce 2007 byl protagonistou dokumentu Architekt odpadu (Garbage Warrior) Olivera Hodgeho (viz A2 č. 18/2009). S novými návrhy zemělodí experimentuje v komunitě nedaleko novomexického Taosu.

Na tiskové konferenci v první den vaší návštěvy v Praze padlo překvapivé sdělení, že byste snad na žádost pražské radnice mohl v Praze postavit jednu ze svých zemělodí. Posunul jste se mezitím o něco od nápadu k realizaci?

Mluvili jsme o tom samozřejmě nejen na tiskové konferenci. Byli jsme se podívat na pozemek, kde by dům mohl stát, a město pochopitelně zajímá, na kolik by celá stavba vyšla, což zatím nedokážu odhadnout. Každopádně lidé z magistrátu, s nimiž jsem se setkal, o tom projektu mluvili, jako by se měl uskutečnit. Záleží to na spoustě věcí, ale zatím se zdá, že se všechno ubírá dobrým směrem.

 

Byla by pražská zeměloď vaší první zkušeností s realizováním stavby v této části Evropy, anebo v Evropě vůbec?

V Evropě už jsem stavěl na několika místech – ve Španělsku, Francii a Skotsku. Šlo ale vždycky o malé stavby. V případě Prahy se zdá, že by projekt byl financován vládou, ne malými soukromými skupinami, a tak by mohla vzniknout daleko větší ukázka mého záměru, než představují všechny mé evropské stavby dohromady.

 

Co je tím záměrem?

Ukázat lidem, že to, v jakém domě žijí, určuje, do jaké míry jsou pány vlastních životů. Představte si to asi takhle – chcete bydlet ve vlastním domě, ale nemáte na něj peníze. Takže si vezmete hypotéku, pořídíte si běžný dům a tím se rozbíhá celý maraton stresu. Musíte pravidelně splácet hypotéku, platit účty, nakupovat jídlo, k tomu možná přijdete o práci, ale kvůli veškerému placení si nemůžete dovolit ani chvilku nepracovat, a tak třeba musíte dělat něco, co neděláte rádi, jste pod obrovským tlakem, nespokojení, nestíháte, a to už si chodíte pro recepty na antidepresiva, prášky na spaní, projímadla, viagru… a mohl bych pokračovat do nekonečna.

 

Zatímco zeměloď nabízí co?

Především svobodu. Jednorázovou investici za dům, který se postará sám o sebe i o vás. Vodu, která přichází shůry, energii ze slunce, která nikdy nedojde, teplo bez topení a jídlo, které si vypěstujete ve sklenících uvnitř domu. Žádné placení účtů po zbytek života. Já sám v takových domech žiji už čtyřicet let. Je to velice pohodlné a vědomí, že ať se ve světě bude dít cokoli – pokud mi nespadne bomba přímo na dům –, nebudu mít nedostatek, co se základních potřeb týče, ze mě snímá opravdu velkou dávku stresu. V současné době vnímám lidstvo jako rostlinu ve velmi malém květináči, kde má velmi málo vody a živin, tak tak přežívá, živoří. Ale kdybychom takovou rostlinu přesadili, dali jí více prostoru, vláhy i živin, vzkvétala by a prospívala. A přesně to by se mohlo stát s lidmi, kdyby se oprostili od stávajícího způsobu bydlení, který je řízen ekonomikou, tradicí a dalšími věcmi. Představa světa plného takhle spokojených lidí mi dává chuť do další práce.

 

Není nás na to ale příliš mnoho? Při sedmi miliardách obyvatel na planetě si nedokážu představit, že bychom každý žili ve své zemělodi.

Ale je ještě tolik nevyužitých ploch! Nejsou tam zavedeny sítě, ale ty v mých domech nejsou zapotřebí.

 

Ale třeba tady v Česku řešíme jiný problém – nedostatek půdy. Jsme malá země a trpíme přílišným zastavováním půdy, která by mohla být využita jinak, především k zemědělství.

Na to se dá dívat dvěma způsoby. Jeden je, že kdekoliv, kde už stojí dům, se dá pěstovat jídlo – na střeše či uvnitř domu. Nemuselo by se pěstovat jinde, alespoň částečná produkce jídla by se mohla uskutečňovat ve městech. Kamkoliv se podívám [sedíme v Nosticově restauraci na Kampě – pozn. B. S.], všude by se mohlo pěstovat. Neříkám, že chci jít a zastavět všechnu dostupnou půdu. Naopak, kdekoliv ve městě bych mohl aplikovat svůj koncept bydlení – konkrétně tady v Praze bych určitě nedosáhl toho, aby byl každý dům úplně nezávislý na sítích, ale zcela jistě bych dosáhl toho, že by se spotřeba energií a vody každého domu snížila o sedmdesát procent. Kdyby tak celý svět snížil svoji spotřebu o sedmdesát procent, měli bychom po problémech. Takže nás na to opravdu není příliš mnoho, planeta by uživila daleko více lidí, kdyby toho lidé nepotřebovali a nespotřebovávali tolik.

 

Další překážkou k většinovému životu v zemělodích by mohly být společnosti, které nám elektřinu, vodu a kanalizaci poskytují. Žijí z toho, že jim platíme, a nejsem si jistá, zda by se jim líbila masová nezávislost na jejich službách.

Samozřejmě, pro takový způsob života a myšlení může být ekonomika překážkou. A já se takové společnosti nesnažím podkopávat, ale obcházet, jít skrz ekonomiku a za ni. Ekonomika je v pořádku, pokud se jedná o motorky, televize s plochou obrazovkou a podobné věci, ale jde-li o samotné lidské žití, existenci každého z nás, tak to by ekonomice podléhat nemělo. V tom vnímám ekonomiku jako draka, kterému je třeba setnout hlavu. A tak se snažím lidem ukázat cestu, jak se stát na ekonomice co nejméně závislými tím, že budou mít vlastní elektřinu, vlastní vodu, dům, který se sám zahřívá i ochlazuje, a že za to nebudou platit nikomu žádné účty a k tomu si ještě vypěstují vlastní jídlo. Tím, že zmenší svoji potřebu peněz, oslabují i moc, kterou ekonomika má nad jejich životy.

 

Vrátím se zpátky k pražské zemělodi. Víte už, kde by mohla stát a k čemu by měla sloužit?

Mluví se o pozemcích v areálu zoologické anebo botanické zahrady, a o jejím účelu diskutujeme. Já zastávám názor, že by měla být především vzdělávacím centrem, které si mohou projít jak místní, tak turisté, a podívat se, jak funguje a jak se v ní žije. Podobně je tomu v naší komunitě v Taosu, kde si můžete zemělodě prohlédnout, podívat se na videa o tom, jak se stavějí, a některé si můžete dokonce i najmout na noc, abyste si vyzkoušeli, jak se bydlí v domě, který si sám vyrábí energii a hospodaří s ní, aniž byste pro to museli něco udělat.

 

Většina zemělodí, které jste postavil na nejrůznějších místech planety, nějakým způsobem odráží atmosféru, kulturu toho kterého místa: třeba vaše stavby v Novém Mexiku, postavené v trochu indiánském duchu. Už jste přemýšlel o tom, jak by mohla vypadat ta v Praze?

Určitě hodně pražsky, ale nejenom pražsky. Představuji si ji jako svým způsobem sochařské dílo, které vyjadřuje styl tohoto města. Zatím se tu rozhlížím, vstřebávám a nechávám se inspirovat. Praha je ve své „pražskosti“ velmi bohatá, a tak si myslím, že je důležité, aby i na té stavbě bylo vidět, že je její součástí. Ale nebude to jen „pražská“ stavba, stejně jako moje stavby v Novém Mexiku nejsou čistě „novomexické“. zemělodě jsou samy o sobě konceptem, stavbami, které vypovídají nejen o kultuře daného místa, ale hlavně o současném duchu naší planety a světových fenoménech, které potřebujeme k tomu, abychom přežili – vodě, stravě, přístřeší, teple, pohodlí, elektřině a recyklování odpadu. Nejde jen napodobovat to,
co už tady stojí, protože ostatní domy ve městě jsou jen skořápky, obaly napojené na sítě – elektřinu, vodu a kanalizaci –, nejsou to stroje. A zeměloď je strojem, kromě toho, že je i budovou.

 

Proslavily vás nejen soběstačné zemělodě, ale také materiály, které na jejich stavbu používáte. Jste architektem odpadu, používáte ojeté pneumatiky, plastové lahve, cihlu z plechovek od piva jste si v sedmdesátých letech nechal ve Spojených státech dokonce patentovat. Víte o dalších lidech, kteří používají odpad jako stavební materiál?

Nenapadá mě žádný dobrý příklad. Lidé například šrotují umělohmotné lahve a vyrábějí z nich nákupní tašky, ale to jednak není stavební materiál a také už je to opětovné vyrábění, ke kterému je zapotřebí dalších technologií, spotřebovávajících další energii. Často o tom mluvím. My se snažíme jít co nejjednodušší cestou – lahve používáme víceméně tak, jak jsou, stejně tak pneumatiky, plechovky od piva. Sbíráme je a stavíme z nich. Tuhle cestu jsem zvolil i proto, že často pracuji v zemích, kde si lidé nemohou dovolit nakoupit ani ten nejlevnější materiál. Třeba na Haiti jsme dětem rozdali gumové rukavice a poslali je do ulic, aby sesbíraly lahve, kartonové krabice a polystyrén, který se tam povaloval. Ony to všechno nashromáždily, roztrhaly na malé kousky a těmi jsme potom naplnili pytle na rýži a použili je na izolaci. Tím jsme zabili tři mouchy jednou ranou – děti měly práci, čistily ulice a ještě vyráběly izolaci.

 

Odlišujete se tím od ostatních?

Nejsem společnost, která se snaží prodat nějaký výrobek. To není můj cíl. Pokouším se názorně předvádět nápad, myšlenku. Nabádám k tomu, abychom se chopili toho, co se okolo nás povaluje, a použili to, abychom využili slunce, deště a biologie, a tak učinili svět lepším místem, než je, a to mi pomáhá dělat to, co dělám.

 

Pomáhá vám ve vaší práci, kdo jste, vaše jméno?

Určitě, jelikož se myšlence soběstačného bydlení věnuji a propaguju ji už čtyřicet let, což mi otevírá dveře o něco více a jednodušeji. Těch čtyřicet let za to stálo.

 

Zpátky k opětovné výrobě dalších produktů z odpadu. Vy se ubíráte jinou, jednodušší cestou. Co si o znovuzpracování odpadních materiálů myslíte?

Rozhodně je to lepší než nic. Na skládkách se tyčí doslova hory pneumatik a umělohmotných lahví, takže kdokoli s nimi jakkoli naloží, je to dobře. Je to zvláštní – jako kdybychom si ten odpad vynalezli, stali se oběťmi vlastního odpadu. To nikde v přírodě neexistuje. Inspiroval jsem se stromy – ty shodí listy, které se pak v zemi rozloží, a ta se tím stane bohatší a výživnější i pro další stromy. Je to úplně jednoduché a já se snažím fungovat stejně. Pro mě není rozdíl mezi použitou umělohmotnou lahví a řekněme kusem opracovaného dřeva. Obojí jsme vyprodukovali a můžeme použít. Takže ve skutečnosti nejde jen o přeměňování odpadu na stavební materiál, ale o přeměňování toho, jak přemýšlíte, protože díky tomu odpad vůbec vznikl.

 

Co třeba igelitové pytlíky? Dají se i ty na něco použít?

Samozřejmě, dá se z nich udělat skvělá izolace, když se smíchají třeba s kartonem, natrhanými novinami, ale i senem anebo jiným biologickým materiálem a naplní se jimi větší pytle. A tím se ušetří hodně peněz za továrně vyrobenou izolaci, která je drahá a její výroba vyžaduje velkou spotřebu energií, nemluvě o přepravě, která je s tím vždycky spojená.

 

O těchto aspektech spojených s izolací se hodně mluví v souvislosti s pasivními domy. Od roku 2020 budou muset být všechny pasivní domy v Evropě tak dobře zaizolované, aby odebíraly energii blízkou nule. Ale právě proto, že výroba izolace je tak neekologická a za tímto účelem je jí potřeba tolik, vzniká polemika, zda má výstavba pasivních domů smysl. Jste zastáncem takového druhu bydlení?

Cokoli, co sníží nutnost anebo nás zcela zbaví potřeby štěpit jádro, je dobré. Nemusíme nakupovat drahou izolaci, ale můžeme si ji vyrobit tak, jak jsem to popsal. V Norsku jsme postavili dům, který jsme tak dobře utěsnili a odizolovali izolací vyrobenou právě z nařezaných kartonových krabic, že když jsme ji pak ukazovali majitelům, vzduch uvnitř se ohřál o dvanáct stupňů jen z tělesného tepla přítomných. Stejně tak se dá k vytápění použít třeba laptop a jiné malé formy energie, za předpokladu, že jsme důkladně postavili. U starých, tradičně postavených domů se dá nejrůznějším „odpadem“ anebo vedlejšími produkty naší existence odizolovat alespoň střecha a tím se spotřeba energie výrazně sníží. Jaderné elektrárny k životu opravdu nepotřebujeme.

 

Zemělodě jsou stavby povětšinou neobvyklé, osobité, často vyzývavé. Z filmu, který o vás byl natočen, vyplývá, že jste se potýkal s mnoha problémy kvůli zákonům a pravidlům, které jste musel dodržovat. Ty jsou v Evropě možná přísnější než ve Spojených státech. Jak s tím nakládáte?

Nejsou nijak přísnější, situace v moderním světě je všude víceméně podobná. Skutečnost je taková, že pravidla, která se při stavbě domů musí dodržovat, omezují to, aby se budovy vyvíjely. A tak budovy nefungují, systémy nefungují, infrastruktura nefunguje – to je stejné všude ve světě. Energie, kterou dnešní budovy spotřebovávají, přichází z atomových elektráren, a ty představují obrovské nebezpečí, podívejte se do Japonska. A lidé si začínají uvědomovat, že je potřeba přehodnotit přístup k určitým věcem – a do toho v neposlední řadě spadá i způsob bydlení. Takže tím, co bylo před deseti, patnácti lety průkopnickou myšlenkou na malé scéně, se dnes lidé zabývají ve velkém a to mi otevírá dveře. Vždycky upozorňuji na to, že nestačí jen postavit architektonické dílo, ale musíme se zabývat i elektřinou, vodou, sanitací a zdrojem potravy. Proto jsem pro své stavby vymyslel název Biotecture, což myslím nejlépe vystihuje to, čím jsou, a z toho pohledu se dají nazývat uměním. Snažím se spojit tradici a kulturu se způsobem myšlení, na jehož konci stojí dům, který se o své obyvatele postará, aniž by to ubližovalo planetě, a tím ji a lidstvo, které se od ní odpojuje, znovu sbližuji.

 

Daří se vám tedy právě tento přístup vměstnat do často omezujících paragrafů?

Daří. Pracujeme například na projektu v centru Manhattanu a tamější úředníci jsou nadšení a hodlají zkušenost naší spolupráce využít k úpravě stávajících regulí tak, aby byly k projektům trvalé udržitelnosti vstřícnější.

 

Takže když chcete něčeho dosáhnout, už neporušujete zákony?

Ne, ani proti nim nebojuji, přizpůsobuji si je. V každé zemi je spousta lidí, kteří vytvářejí legislativu, a ti sedí na svých velkých zadcích, pijí kávu, svačí, dlouze rozkládají a dohadují se. Ale dění ve světě nabírá opravdu rychlý spád, spěje k horšímu a není čas se dohadovat! Takže než bych se s nimi dohadoval, radši jim navenek vyhovím a přitom něco schovám, zatajím, udělám po svém. Je to, jako když máte psa, on má červy a vy ho těch červů potřebujete zbavit. Strkáte mu do krku tabletu na odčervení, ale jemu se to nelíbí. A tak vezmete hamburger, tabletu do něj schováte a on to okamžitě zhltne. Jde mi to čím dál tím lépe, a nacházím tak cesty, jak nemuset bojovat. A někteří úředníci to vidí a vlastně jsou rádi, protože je to pro dobro věci, aniž by oni museli něco riskovat – a já jsem přitom vyhověl jejich pravidlům.

 

Nějaký příklad takového „hamburgeru“?

Jeden takový teď zřejmě budeme muset použít právě v manhattanském projektu. Každá budova musí mít odvětrávání, ventilaci. My k ventilaci využíváme přirozeného proudění vzduchu – když se vzduch zahřeje, stoupá vzhůru a to může vytvořit vakuum, do kterého je nasáván další čerstvý vzduch. Je to přírodní jev, kterého využíváme, a daří se nám to, ale úředníkům se to nelíbí. Chtějí větráky, aby hýbaly vzduchem. Tak radši než bychom se s nimi dohadovali, nakoupíme větráky, nainstalujeme je, ale nebudeme je používat. Dohadování zabere spoustu času a je dražší než větráky.

 

Máte s tím bohatou zkušenost. Sestavil jste vlastní zákon o zkušebním prostoru na pozemcích taoské komunity v Novém Mexiku a čtyři roky vám trvalo, než jste ho prosadil. Proč je testovací místo tak důležité? V čem je jeho přínos?

Dává nám jednak prostor zkoušet nové věci, ale i svobodu selhat. Když uprostřed noci dostanu nápad, jak něco udělat, ráno se seberu a jdu ho vyzkoušet. Mám možnost zjistit, jestli funguje. Pokud se osvědčí, mohu ho okamžitě použít jinde ve světě. Když selže, nic se neděje, protože netestuji ve skutečné situaci. A zajímavé je, že to funguje obousměrně – vyzkoušíme nějakou myšlenku, pak ji použijeme třeba v rozvojové zemi, kde pomáháme stavět přístřeší po přírodní katastrofě, a zalíbí se nám to natolik, že tu myšlenku pak realizujme i v Taosu.

 

Mluvíte o Haiti? Často zmiňujete dům, který jste tam nedávno postavil – že ho obdivujete a rád byste v něm sám bydlel. Co je na něm tak úžasného?

To, jak je jednoduchý. Haiťané nemají peníze, proto si nemohou dovolit nic nákladného ani složité technologie, a tak jsme museli vymyslet dům, který bude tím nejjednodušším možným strojem. Seskládali jsme dohromady staré nápady, se kterými už jsme měli zkušenost, a nové myšlenky. Výsledný dům je fantastický, postavili jsme ho za dvanáct dní a nestál skoro žádné peníze. A proto jsme se pro něj všichni nadchli, představuje způsob života, ke kterému směřujeme.

 

Co konkrétně?

Třeba koupelna, sprcha. Ta může být skutečně jednoduchá, jak jsem v rozvojových zemích pochopil. Představuju si malý prostor s podlahou vysypanou hlubokou vrstvou štěrku, vyloženou gumou, aby voda rychleji odtékala. Žádné trubky, žádné potrubí, voda odtéká rovnou do vnitřních skleníků v domě. A žádná sprcha, která spotřebuje obrovské množství vody a vyprodukuje to samé obrovské množství odpadní vody. Místo toho prostou dřevěnou lavičku, na kterou se pohodlně posadíte, a kbelík, ze kterého se budete polévat vodou. A kbelík, popřípadě kbelíky s vodou, můžete přes den ještě postavit na slunce a večer si dát luxusní teplou sprchu. Přesně takovou sprchu jsme postavili v onom domě na Haiti. Nemluvě o tom, že když si pořídíte kbelíkovou sprchu v našich podmínkách, ušetříte několik tisíc dolarů na počáteční investici do koupelny a následných opravách. Nebudou vám téct kohoutky, ani vám nepraskne potrubí, náklady na údržbu jsou u kbelíkové sprchy opravdu nízké. Udržovat kbelík moc nestojí.

 

Máte kbelíkovou sprchu ve své vlastní zemělodi?

Ne, můj dům je dvacet let starý, jsou v něm starší systémy.

 

A máte v plánu si postavit dům, který bude příkladem takové co nejvyšší možné jednoduchosti?

Už ho stavím. Hodlám na něm demonstrovat nejenom koncepty jednoduchého životního stylu, jako je kbelíková sprcha, ale i další věci.

 

Jako třeba?

Že i z takového domu, kde se ve sprše poléváte vodou ze kbelíku a záchod splachujete dalším kbelíkem, se dá podnikat ve světovém měřítku. Podívejte se na mě – pracuji v několika zemích po celém světě zároveň. Chci ukázat, že k tomu, abyste řídili byznys na druhém konci zeměkoule, vám stačí jednoduchá domácí elektrárna, která vám vyrobí dostatek energie na to, abyste si nabili počítač, iPhone, dvě LED světla a bude udržovat v chodu malé čerpadlo na odpad. Celé to vyjde na 500 dolarů a je to veškerá elektřina, kterou na provoz globálního podnikání potřebujete.

 

Proč to vlastně všechno děláte?

Planeta je ve stavu nouze, v kritické situaci a já se jenom snažím zachránit si kůži. Navíc mi to dává svobodu a pocit, že žiji o něco víc.

odkaz : www.zemelod.cz/cz/novinky/novinky.html