Po vraždě Stalina nastavil GP kurz na likvidaci socialistického projektu v důsledku toho, že Stalin vyřkl nad marxismem smrtelný rozsudek ve své práci „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, a pokračování projektu marxismu po této události hrozilo tím, že intelektuální kapacita socialistické společnosti bude stačit na to, aby odhalila imitačně-provokační podstatu marxismu, a začalo by budování skutečného komunismu, nikoliv pseudokomunismu založeného na marxismu.
GP potřeboval několik desetiletí, aby ze sovětské společnosti vyprchal duch stalinismu a aby byla možná demontáž socialistického bloku. Rozpad SSSR začal v roce 1953, nikoliv v 80. letech, a dlouhá desetiletí po vraždě Stalina byla prováděna politika záměrné diskreditace a likvidace všeho životaschopného, co vzniklo ve stalinské epoše, a posilování toho defektního, co tam také vzniklo. Ale i přes tuto plánovitou snahu likvidace socialismu, prováděnou Chruščovem a jeho týmem, k 60-70. letům 20. století začalo být jasné, že základy položené ve stalinské epoše jsou příliš silné a životaschopné a že hrozí, že Západ a kapitalismus v hospodářské a kulturní soutěži se socialistickým blokem prohrává a pokud se nic neudělá, prohraje. Zvlášť markantní to bylo v oblasti kosmických technologií a úspěchů, kdy USA klopýtaly daleko vzadu a propast mezi schopnostmi a technologiemi SSSR a Západu (USA) se zvyšovala.
Pro pochopení dalšího scénáře je nutné chápat jednu klíčovou věc – SSSR se pod vraždě Stalina dostal opět pod kontrolu GP, který ovládal přes svou periferii nyní jak SSSR, tak Západ. Pravá a levá ruka, stejné řídící centrum. Samozřejmě v mezích a omezeních, kterými disponuje konceptuální moc a zednářská periferie, není třeba si myslet, že někdo dostával konkrétní příkazy strukturním způsobem.
Po „šoku ze Sputniku“ a dalších úspěších kosmického programu SSSR tedy GP vymyslel operaci Apollo, operaci, která měla vrátit USA ztracenou prestiž a zajistit vítězství Západu ve studené válce, a tím i zajistit demontáž socialistického bloku a zabránit nebezpečí, aby intelektuálně silná společnost SSSR nabyla vlastní konceptuální moci a dostala se z pod kontroly GP (což se nakonec stejně stalo, vznikem autorského kolektivu „vnitřní prediktor“ a publikací Mrtvé vody v roce 1992, respektive tímto tento proces započal).
Něco na způsob „operace Apollo“ potřeboval Západ a biblický projekt (v režii GP) jako sůl, protože moc USA jako výkladní skříně kapitalismu je založena na image a prestiži (mýtus „amerického snu“, mašina Hollywoodu a další aspekty), byl to stroj, stojící na prestiži a image – odeberme prestiž a celá budova se složí jako domeček z karet. A právě prestiž bylo to, co USA díky ruským kosmickým úspěchům rychle ztrácely. Bylo tedy třeba akutně něco dělat a to „něco“ vešlo do historie jako projekt Apollo. Byl to skutečně ohromně náročný a promyšlený projekt, a úspěšný (hodnoceno podle stupně dosažení cílů), jediné co to nebylo, je projekt kosmického programu a letů na Měsíc. Byl to projekt mediální simulace kosmického programu a letů na Měsíc.
Jak byla operace realizována?
Navzdory rozšířenému přesvědčení, že „by to přece nešlo zfalšovat“, byla realizace velmi proveditelná. Veškerá mazanost spočívala v tom, že téměř nikdo ani v samotném programu, v NASA, nevěděl, že se jedná o imitační projekt. Věděly to vybrané struktury v armádě a tajných službách, které operaci podporovaly, vědělo to pár lidí ve vedení projektu a věděli to samotní „astronauti“, kteří byli postaveni před hotovou věc a neměli na výběr. Těch pár co mělo svědomí a odmítlo, bylo fyzicky zlikvidováno (požár v kapsli během zkoušek, uhořeli 3 astronauti). Řídící středisko v Houstonu a tisíce a tisíce dalších lidí neměli o ničem podezření a skutečně celou dobu svědomitě řídili průběh misí, jen nevěděli o tom, že se nebaví s posádkou na oběžné dráze, ale s vojenským satelitem, který funguje jako retranslátor na vojenskou základnu, kde astronauti sedí v teple a v suchu.
Proč Američané nemohli na Měsíc úspěšně poslat člověka?
Důvodů je spousta, napřed však vyjasněme několik věcí. Američané měli motor a raketu, schopnou dosáhnout oběžné dráhy a Měsíce (Saturn I/IB, Delta), a měli technické možnosti posílat na Měsíc sondy a umisťovat tam aparáty. Na to kapacity raket Delta nebo Saturn IB bohatě stačily a to není předmětem sporu. V inkriminované době vzlétalo několik raket s vojenským nákladem měsíčně a cíle těchto misí jsou dodnes utajené, takže prostor „tam nahoře“ cokoliv zařídit a naaranžovat byl. Poslat na Měsíc člověka je však kompletně jiná úroveň techniky a nutných schopností a to Američané neměli ani vzdáleně, a nikdo ani vzdáleně nemá tyto možnosti a technologie ani dnes.
V prvé řadě Američané neměli motor s potřebným tahem. Pro misi na Měsíc s lidskou posádkou je nutné dostat na vysokou oběžnou dráhu náklad přes 100 tun, dodnes nebyla sestrojena raketa těchto možností, pokud nebereme v úvahu sovětskou N1, která by to zvládla, kdyby nebyla administrativně zaříznuta před svým dokončením.
Motor F1, který údajně poháněl raketu Saturn 5, je výjimečný snad v každém ohledu. Do té míry vybočující z pravidel a tehdy i dnes dosahovaných parametrů, že do té doby ani od té doby nic obdobného nevzniklo. Ve světle faktu, že téměř vše z „měsíčních misí“ NASA ztratila nebo bylo ukradeno, že „měsíční kamení“ byly USA schopné Sovětskému svazu poskytnout až poté, co Sovětský svaz daroval svůj měsíční prach USA, a ve světle faktu, že „plod konstruktorského génia“ v podobě motoru F1 nezanechal, stejně jako vlastně celý program Apollo, v technickém pokroku jakoukoliv stopu, můžeme mluvit o tom, že to byla opět jen imitace funkčního motoru a imitace funkční rakety.
Funkční technická řešení a objevy totiž mají tendenci zanechat v technice nesmazatelnou stopu. Například motor současného tanku T-90 je několikátá vylepšená generace motoru tanku T-34, který byl ve své době převratný, s několikanásobně menší spotřebou a vyšším výkonem. Současné špičkové rakety Sojuz jsou několikátou generací vylepšení původní rakety Sojuz ze 60. let, která byla taktéž převratná ve své době. Všude, kde vznikne nějaké převratné technické řešení, pozorujeme bez výjimky další evoluci daného řešení, vylepšování parametrů a tak dále. V případě všech bez výjimky technologií a řešení, které údajně byly použity v programu Apollo, však nic podobného nepozorujeme – zmizely stejně rychle, jako se objevily. Máme tedy věřit, že geniální úspěch amerických vědců a inženýrů, ve své době špičkové a převratné řešení, po sobě nezanechalo žádné stopy, a kromě toho NASA ztratila veškerou dokumentaci a know-how, takže dnes už na tento úspěch není možné navázat, a ani nikdy v minulosti na něj nebylo navázáno, ani nebyl učiněn žádný pokus na něj navázat?
To je zhruba totéž, jako kdyby například Škoda auto prohlásila, že vyvinula revoluční motor s výkonem 100kw a spotřebou 1 litr na sto kilometrů, který byl úspěšně nasazen v jednom případě a pracoval bezchybně, a následně se vrátila k vývoji motorů s spotřebou 5-7 litrů, a veškerou dokumentaci k převratnému motoru ztratila a zapomněla v čem ta převratnost spočívala, takže to nejde zopakovat.
Podobným způsobem „vyčnívá“ oproti veškerým tehdejším i dnešním raketovým motorům svými parametry „motor-zázrak“ F1, který údajně umožnil cesty na Měsíc, a následně všichni zapomněli jak se vyrábí a technická dokumentace „se ztratila“.
Podobně se „ztratily“ nebo „byly ukradeny“ veškeré hmotné artefakty, týkající se letů Apollo s lidskou posádkou. NASA se povedlo úspěšně ztratit jak „měsíční kamení“, tak veškeré originály filmů a fotek, tak veškerou dokumentaci k raketám Saturn a motorům F1. Jak pohodlné.
Někdo namítne, že přece start rakety Saturn 5 pozorovaly přímo i přes TV obrazovky miliony lidí. Zde se opět dostáváme k tomu, že vše týkající se raket Saturn a motorů F1 je nějaké nestadardní, výjimečné. Například, rakety Saturn zcela unikátním způsobem odhazují 1. stupeň, celá raketa spíše vybuchne, než že by odhodila vyhořelý stupeň, a stejně tak během letu s prvním stupněm je pozorováno prohořívání obalu prvního stupně, což je opět unikátní jev v celé historii raketové techniky. Všechny tyto podivnosti získají vysvětlení, pokud uděláme předpoklad, že startující „Saturn 5“ byla konzerva, vnější obálka kolem menší funkční rakety Delta nebo Saturn IB, že tedy startovala funkční raketa s kovovým „prezervativem“ navíc. Výpočty dokládající, že s pozorovanou rychlostí a zrychlením nemohl „Saturn 5“ nikdy dosáhnout oběžné dráhy, jsou jen třešničkou na dortu. Další varianta je, že motory F1 sice fungovaly, ale měly mnohem menší výkon než deklarovaný, a stačily zhruba na to, aby se Saturn 5 odlepil od země (šlo to velmi ztuha), odletěl ze zorného pole pozorovatelů a po pár desítkách vteřin nebo po pár minutách spadl někde do Atlantiku. Astronauti na palubě nebyli, mezi jejich nastoupením do kabiny Apollo a startem uběhlo vždy cca 1,5 hodiny a nástupní můstek skýtal dostatek prostoru, aby se mohli nepozorovaně vrátit, v tomto nebyl technický problém.
Málokdo ví, že poslední zkoušky rakety Saturn 5 v dubnu 1968 NASA vyhodnotila jako selhání, selhalo mnoho klíčových systému a hlavně vibrace překročily povolené meze. Pak následuje půl roku pauza rovnou ostrý let rovnou s lidmi – drtivý úspěch, a pak následuje mnoho dalších stoprocentně úspěšných misí bez jediné katastrofy, pokud nepočítáme „daň žánru“, thriller kolem Apollo 13. Dává smysl? Jen pokud si uvědomíme, že v dubnu 1968 poté, co poslední zkouška skončila selháním, bylo rozhodnuto přejít k programu imitace letů. Žádný kosmický projekt neprobíhal tak úspěšně a tak bezchybně jako Apollo, každý pokrok vpřed byl vždy doprovázen katastrofami a selháními, jen Apollo je výjimka. Ale to by nás už nemělo překvapovat.
Matematika je ve skutečnosti ještě nemilosrdnější. Každá mise Apollo s lidskou posádkou sestávala z mnoha kroků a komplexních operací, jako například odhazování stupňů rakety, opětovné zážehy motorů, spojování modulů, přistávání na Měsíci, opětovný vzlet atd., přičemž během zkoušek zdaleka ne vše fungovalo ideálně a selhání byly na denním pořádku (připomeňme, že poslední zkouška rakety Saturn před lety s posádkou skončila oficiálně selháním, a to se jednalo jen o primitivní vzlet rakety na oběžnou dráhu). Pokud každá z těchto operací bude mít spolehlivost 99%, potom při počtu 15 operací během mise je celková naděje na úspěch 86%. Pokud by spolehlivost každé operace dělala 98%, naděje na celkový úspěch je už jen 74%. Při spolehlivosti dílčí operace 95% je to už jen 46% a při spolehlivosti dílčí operace 90% je to už jen 20%. Do takové mise by nastoupil jen sebevrah. Přesto všechny mise Apollo, s výjimkou Apollo 13, byly stoprocentně úspěšné a technicky bezchybné, ačkoliv poslední test před lety s lidskou posádkou byl oficiálně vyhodnocen jako selhání.
To jsou technické a pravděpodobnostní aspekty, pak existují argumenty řekněme přízemní – mise trvaly mnoho dní, záchod k dispozici nebyl, ke konci by se jejich skafandry už podobaly pytlům s výkaly, smrad uvnitř kapsle musel být ke konci nesnesitelný. Přesto na fotkách po přistání vidíme hladké, vysmáté, dokonale oholené odpočaté tváře. Na tiskové konferenci je však z nějakých důvodů dobrá nálada přešla a tiskovka připomíná spíš mučení a výslech, než nějaký triumf. Astronauti se snaží říkat co nejméně detailů, přesto se zamotávají a zakoktávají, leze to z nich jako z chlupaté deky. Všichni z nich působí, že jediné co chtějí je mít to co nejrychleji za sebou a někam zmizet. Jejich další osudy jsou také nezáviděníhodné – zpravidla odchod z kosmického programu, psychické problémy, uzavření před společností, nějaká ta předčasná umrtí. Armstrong odmítl přísahat na Bibli, že byl na Měsíci, a udeřil tazatele pěstí do obličeje.
O čem to vše vypovídá? Vše sedí na verzi, že se jednalo o mediální projekt, nikoliv kosmický, a tato verze také zapadá do scénářů globální politiky 2. poloviny 20. století. Projekt Apollo byla operace globální politiky řízená z nadstátní úrovně, probíhala za spolupráce USA a kolaborujícího vedení SSSR, těch samých kádrů, kteří o 15-20 let později prodali svou vlast za větší výběr klobásy a džínsů.
Mnoho aspektů této operace zde již bylo dříve probráno, viz například materiály
Západ a SSSR - jak ve skutečnosti probíhala "studená válka" (3)
O co reálně šlo v operaci Apollo
Program Apollo a zastánci v nesnázích
Rusko opět oficiálně informačně otevírá kauzu Apollo, další střípky do mozaiky
Američané na Měsíci nebyli. Sovětský svaz věděl pravdu, ale mlčel
V kostce, operace Apollo nelze pochopit bez chápání globální politiky a globálních scénářů 20. století. Po vraždě Stalina vedení SSSR kapitulovalo před GP a Západem (detailní analýza viz kniha Ford a Stalin zde na stránkách), a od 70. let fungoval SSSR jako "dárce orgánů" kosmických technologií pro USA, a začal také zdrojově podporovat Západ, dodávat ropu a plyn, aby to Západ přežil, než socialistický blok řízeně zkolabuje (v 70. letech byl Západ v těžké systémové krizi, chytil druhý dech jen díky akcím SSSR). Důvod, proč socialistický blok zkolaboval v 90. letech a nikoliv třeba v 70. letech, je setrvačnost sociálních supersystémů, kdy řízení může dělat jen takové změny, které řízený objekt akceptuje (v negativní variantě se jedná o mem "pomalé vaření žáby"). Řízení sociálního supersystému se dá přirovnat k řízení rozjetého vlaku nebo řítícího se stáda buvolů - lze jen mírně korigovat směr, při pokusu o ostrou zatáčku přichází katastrofa. Prudké změny (revoluce, převraty) jsou také součástí řízení, ale až poté, co je na ně společnost patřičně zpracována a co je sama žádá a uskuteční. Cesta, jak společnost může přestat být ovládaným objektem, davem bez vlastní vůle a konceptuální moci (tj. rozhodování o svém osudu), je jen jedna jediná - zvyšovat vlastní míru chápání a pracovat na své mravnosti, neboť průměrná míra chápání dané společnosti a její průměrná mravnost jsou objektivní parametry, které musí každé řízení respektovat a které určují budoucnost dané společnosti.
Co se týká imitačního projektu Apollo, bude použit nadstátním řízením na odpis a diskreditaci USA a Západu a kapitalismu celkově, až příjde čas. "Žába" už se začíná pomalu zahřívat (GP připravuje informační pole, nadstátní řízení si zde opět nemůže dovolit žádný prudký manévr):
